český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: Milan  Horák

ČLÁNKY

Jak si předkové před Velikonoci hráli

Posledních čtrnáct dnů zbývajících do Velikonoc bývalo v životě hodně dramatických. Naši předkové si období před nejvýznamnějším církevním svátkem dokázali užít.

 

Po masopustu a s ním spojeném veselí přicházelo období půstu. Blíží se jaro a zejména nejdůležitější událost v roce, smrt Ježíše Krista na Kříži a vykoupení hříchů člověka. Ze šesti postních nedělí, počínaje Popeleční, je Smrtná předposlední. Tehdy naši předkové vynášeli – byť symbolicky – ze vsi zimu a často i přinášeli léto či nářečně líto. Vynášení má podobu figuríny na tyči, která se hodí do vody, řeky či potoka. Někdy se i před tím zapálí.

 

Dvě smrtky v Suchovršicích

V Suchovršicích (na snímku) nedaleko Trutnova v Podkrkonoší, v kraji Karla Čapka i Boženy Němcové, se dochovává dávný zvyk vynášení Morany v neobvyklé formě. Účastní se jej i dospělí.

Suchovršice jsou dlouhá obec, leží v údolí podél říčky Úpy, přes kterou vede pět mostů. Tři z nich jsou dřevěné a kryté. Není to tedy vesnice ledasjaká. Právě tady sbor dobrovolných hasičů udržuje jeden z dávných lidových zvyků.

Jsou dvě hodiny odpoledne, smrtná neděle a na mostě u Adámků, který pochází z roku 1722, už čekají dvě figuríny na tyčích, opřené o zeď stavení. Místní je připravili v týdnu, navlékli do starých hadrů, a teď s nimi projdou celou obcí. Ona má bílé šaty, on červené sako, tmavé kalhoty, černé lakýrky. Místo vlasů snopy koudele. Figuríny mají na dvacet kilogramů, mladíci, kteří je nesou, se pěkně prohnou. Nakonec postavy skončí v plamenech a ve vodách jarní Úpy.

 

 

Neseme smrt ze vsi,

má dlouhý vousy,

nedáme ji zvoniti,

až nás bude honiti, hůůůůů.

 

Hezká hra pro školáky

V Postřelmově (na snímku) celou akci pořádal místní folklorní soubor Markovice. Dívky v krojích šly pod deštníky, neboť ten rok příšerně lilo. Jen ta v čele s Moranou, smrtkou na tyči, pěkně mokla, protože na deštník už neměla volné ruce. Na mostě přes Moravu smrtku utopily, když ji ještě našeptaly všechna svá přání. A pak ozdobily malý stromek a kluci jej nesli jako líto zpátky. Navečer pršet přestalo.

Dnes už Moranu vynášejí v mateřské školce. Mnohde se z obřadu skutečně stala hezká hra pro školní děti, které si v týdnu před smrtnou nedělí připraví figurínu či panenku, obléknou ji do starých šatů, ozdobí skořápkami, mušličkami a pak ji slavnostně nesou hodit do vody. Záleží ovšem na iniciativě pedagoga. Třeba tak, jak to dělali žáci základní školy sv. Voršily v Praze, kteří Moranu házeli do Vltavy z mostu na Žofín. V Táboře jsme zažili hezké vynášení smrtky v podání učitelek a žáků místní školy i jejich rodičů.

 

 

Řehtačky v akci

Přeskočíme celý týden, a ocitneme se před Velikonocemi. Dnes už nás na tento svátek čekají čtyři volné dny. Lze je využít všechny. Každý den se něco děje.

Podle tradice zvony na Zelený čtvrtek po odeznění modlitby Gloria in Excelsis Deo se vydaly do Říma. Umlkly a ve vsi nastal klid. Místní se pak snažili situaci zachránit, a to byl čas pro všechny řehtačky, klapačky, hrkačky, aby se rozezněly naplno.

Tuto tradici dodnes udržují kluci na Moravě, kde v Komni chodí s pekelnými nástroji, připomínajícími malé trakářky. Ale třeba i v okolí Prahy, ve Zdibech, Veltěži, v Přemýšlení. Třikrát denně projdou či proběhnou obcí ještě před školou i po ní a navečer. V sobotu si dojdou pro odměnu. Chodí v řadě, od největších po nejmenší. Řehtačky mají něco za sebou, jsou to masivní stroje, které po roztočení vydávají randál skutečně kvalitní.

 

Ó, Jidáši nevěrný

O podobných zvycích víme i z okolí Vysokého Mýta. V sobotu nejstaršího a nejzdatnějšího chlapce přestrojí za Jidáše. Připomínají tím jeho zradu Ježíše Krista za úplatek třiceti stříbrných. To, že se dávný zvyk Vodění Jidáše, známý několik století, tady dochoval v této podobě, hodně záleželo na nadšení místních. Obchůzky jsme zažili před deseti lety nejen ve Vraclavi, ale i ve Vinarech (na snímku), Stradouni i v Jenišovicích. Ve Vraclavi, kde se kdysi pěstoval hodně len, se k převleku Jidáše používala koudel, kdežto ve Vinarech a Stradouni sláma, v Jenišovicích hrachovina.

Oblek váží dvě desítky kilogramů, je neforemný, plný prachu a vyžaduje od Jidáše hodně sebezapření a vytrvalosti. Není lehké jej nabalit na tělo hocha. Stejně jako v něm vydržet bezmála tři hodiny, které většinou pochůzka trvá. Tvář má Jidáš začerněnou sazemi, takže vypadá nejen neforemně, ale i hrůzostrašně. Saze musí být jemné, nejlépe seškrábané ze stěn komína, aby se dobře rozpustily v induloně, říká místní specialista na maskování. V ruce pak drží novodobý Jidáš trnový prut. Rozhodně to tedy není jako v Prodané nevěstě, když Esmeralda zpívá Vaškovi: Přehezká škraboška skryje tvářičky.

 

 

V koudeli i ve slámě

U kluků je patrný polovojenský dril. Na vrcholu hierarchie stojí Jidáš – navzdory negativnímu postavení v historii. K němu patří dva párovníci, ze kterých možná budou Jidášové v dalších letech. Za nimi jdou mladší chlapci s řehtačkami. Jejich zvuk jen tak nezapomenete. Etnografové zdůrazňují, že chlapec v roli Jidáše je ve věku, kdy se chce odpoutat od rodičů a najít svou cestu v životě. A tímto způsobem vlastně dokazuje schopnost porvat se s osudem. Lze to považovat – tak jako u jízd králů na Moravě – za jakýsi proces přerodu chlapce v muže.

Cesta koledníků obejde kostel Nanebevzetí Panny Marie, projde obcí kolem nových domků, a nakonec zamíří do údolí podél bývalých lázní a léčivého pramene k chrámu svatého Mikuláše. Ostatní kluci přinášejí dárky od přihlížejících lidí, vajíčka, ale i čokolády, sušenky či peníze, které si nakonec všichni rozdělí.

Někde je ovšem Jidáš vezen na trakaři. Ujít celou koledu není nic snadného. Koledující přitom zpívají nápěv známý několik století:

 

Ó Jidáši nevěrný,

cos to učinil,

žes svého mistra

židům prozradil.

Musíš za to

šlapat bláto,

s luciperem v pekle

tam býti musíš.

My Jidáše vodíme

a o dárek prosíme…

 

Na koních i pěšky

Už v pátek se například v České Lípě hrávají Pašije, což jsou zdramatizované biblické události předcházející Kristovu oběť, Ukřižování.

V neděli se vydávají jezdci do polí, aby zvěstovali, že Ježíš Kristus vstal z mrtvých. Jízdy najdeme dodnes zejména v Srbské Lužici, jen pár kilometrů za našimi severními hranicemi. Do kláštera Marienthal, Mariino údolí na břehu Nisy, přijíždí jezdci v tmavém obleku se šerpou, na hlavě tmavý cylindr z nedalekého Ostritze a zpívají. Nazývá se to Jízda po osení. Několik dalších procesí – zvaných křižejra – míří do kláštera Marienstern, Mariiny Hwězdy.

Podobné jízdy byly typické pro slovanskogermánské pomezí. Jezdilo se i na našem území, třeba v Mikulášovicích (na snímku).

Před druhou světovou válkou se jmenovaly Nixdorf a od roku 1844 až do roku 1938 tady fungoval a jezdil Spolek velikonočních jezdců a s ním rajtoval na koni i Franz Mayer. „Byl to můj pradědeček,“ tvrdí místní učitel Roman Klinger a dodává: „Možná se jelo ještě v roce 1939, ale není to jisté. Válka vše zničila.“ Roman Klinger doma našel ještě dva postroje na koně, podsedlové deky i staré šerpy, které jezdci nosili ještě v době první republiky.

Vyplynulo tak zcela přirozeně, že by to měl být on, kdo dávnou slávu jízd v městečku obnoví. Dnes chodí v čele průvodu spolu s dalšími účastníky pěšky. Pěvci Mikulášovického sboru zpívají dávné německé i české písně. Po cestě je doprovázejí jezdci na koních z okolních jízdáren, někdy přijedou i z Německa. Před válkou tady bývalo i na šedesát jezdců, to ovšem odvála doba. Na závěr kněz slouží mši a na schodech žehná účastníkům. „Běžně přijde do kostela tak třicet lidí, o jízdách je jich i přes stovku,“ doplňuje učitel Klinger.

 

 

Jezdci v loukách

Už přes půl století bezmála sedmdesátiletý Václav David vyjíždí s jezdci na objížďku po polích kolem Lukavce nedaleko Fulneku. Hluboce věřící Václav David je motorem, který stojí u zdejší jízdy, přestože dřívější režim takové akce viděl nerad. Jezdí s ním i jeho syn, který dnes farářuje ve Fulneku. „Vloni nás bylo třiadvacet,“ řekl nám do telefonu. „Jezdím od sedmnácti.“

Jezdci vyjedou po poledni ke kostelu nad vsí, cválají po lukách na horní konec obce. Ve dvorech dělají slavnostní kolo. Doprovází je šest hudebníků, kteří hrají, a jezdci zpívají dávné liturgické písně. V předjarní, pučící krajině je to pěkný zážitek. Nakonec se vracejí do vsi se zprávou o Zmrtvýchvstání. David nechává políbit kříž lidem, kteří ho potkávají. Pokaždé ho i znovu utírá. Na závěr se koná mše se slavnostním obcházením chrámu.

Pro jezdce je třeba sehnat koně. Tolik ořů se sváží z širokého okolí. Mnozí z jezdců sedí na koních možná jednou za rok. Přesto se všichni na tuto akci těší. „Budu jezdit, dokud budu žít,“ tvrdí pan David.

 

Text a foto: Richard Grégr

Partneři

Diamant Expo

Milan Horák

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test