český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: Tomáš  Talián

ČLÁNKY

Své problémy nikdy neřeším ústupem

Je energická, přímá, otevřená a moc dobře se s ní povídá. Mezzosopranistka Dagmar Pecková patří k našim nejlepším operním pěvkyním. Vystoupila na předních světových jevištích, na prknech Národního divadla ztvárnila nezapomenutelnou Carmen, za niž si v roce 1999 odnesla Cenu Thálie.

 

V rodné Chrudimi založila festival Zlatá Pecka, její přednes Mahlerových písní je diváky i kritikou nadšeně přijímán. V mládí vyhrála Cenu Antonína Dvořáka v Karlových Varech, ale i pěveckou soutěž Pražského jara. Nebrání se spolupráci s hudebníky jiných žánrů, a tak sklízela obrovský aplaus i jako host koncertů Spirituál kvintetu či Hradišťanu, v zaplněné O2 aréně vystoupila v projektu Adama Plachetky Bez mantinelů. „Nelituju ničeho,“ říká, „co bylo, už se stejně nedá vrátit, dívám se raději kupředu.“

 

 

Jaké bylo vaše dětství, kdo vám předal lásku k hudbě?

Děda z máminy strany byl nadšený muzikant. Doma se hrálo, zpívalo a bylo veselo. Vzpomínám, že babička raději, než by vařila, vyrážela se mnou do polí sbírat klásky pro slepice, a děda v klidu chystal polévku, do níž použil cibule gladiol. Jistou osobitost mám v genech po nich.

 

Byla vaše profesní cesta přímočará?

Začínala jsem hrou na klavír, protože byl doma a hrála na něj už moje starší sestra, ale moc mě to nebavilo. Maminka by si byla přála, abych se věnovala baletu, ale správně posoudila mé možnosti a zpěv zas nebyl jejím představám tak vzdálen. Doma mě všichni vždy podporovali. Nebylo jednoduché se mnou vyjít, byla jsem od malička svéhlavá holčička a jsem vděčná mamince, že to se mnou „přežila“.

 

Dagmar Pecková je naše přední interpretka klasické hudby. Narodila se v roce 1961 v Chrudimi, je absolventkou Pražské konzervatoře. Koncertovala na předních světových jevištích – v Londýně, Madridu, Vídni, představila se v Japonsku, Koreji, zpívala v San Francisku, v newyorské Carnegie Hall i v Bostonu. Vydala desítky úspěšných alb, v poslední době třeba Mahlerovu Píseň o zemi, Wanted – Písně Kurta Weilla, Nativitas – vánoční koledy, The Magical Gallery. Manželem Dagmar Peckové je německý hudebník Klaus Schiesser, je matkou syna Theodora a dcery Dorothey. Její životopis z pera publicisty Lukáše Kuty má název Dítě štěstěny.

 

Takže jste se rozhodla pro studium na konzervatoři…

Ano, a po ní měla asi následovat AMU, ale tenkrát se mi to nezdálo důležité. Už při studiu jsem vystupovala v divadle v Plzni, poté přišlo angažmá v Karlíně. Měla jsem pocit, že by mi další studia nic nového nepřinesla – mládí mívá drzé čelo a myslí si, že svět je tu pro něj a všem ještě ukáže. Teprve s věkem přichází i pocit odpovědnosti, větší schopnost sebekritiky.

 

Přála jste si od začátku být jiná, odlišovat se?

Nikdy jsem si na nic nehrála, vždycky jsem se snažila být svá, tak jak to cítím a za čím si stojím. Své názory neskrývám, i když se mi to občas vymstilo. Naučila jsem se netrápit se tím a žít v souladu sama se sebou. V mém věku se mi příčí dokazovat, že jsem už někde něco dokázala. Vnímám jako velkou drzost, když mě neustále kritizují a shazují lidé, kteří sami nic podobného jako já ani nezkusili. Je to směšné.

 

 

Jak vzpomínáte na své pedagogy?

V životě se mi vždy dařilo nalézt lidi, kteří mi pomohli a přivedli mě na správnou cestu. Jednou z nejdůležitějších v mém profesním životě byla paní profesorka Denygrová. „Našly“ jsme se díky tomu, že mi přišla rozmluvit známost se svým synem. Lásku jsem nezískala, ale získala jsem přítelkyni, rádkyni a celoživotní průvodkyni mým profesním životem.

Přišla jsem do Prahy na Státní konzervatoř jako nevybroušený diamant s třemi oktávami, odcházela s oktávou jednou. Naštěstí můj talent a vůle byly tak silné, že i přesto jsem vyhrála mezinárodní pěveckou soutěž v Karlových Varech, získala angažmá v Karlíně. Tenkrát se mě paní Denygrová ujala, postavila mi hlas, probudila ve mně víru v sebe, naučila mě vše, co je pro zpěvačku podstatné. Nikdy jí za to nepřestanu být vděčná.

 

Jak pečujete o svůj hlas?

O žádných zvláštnostech nevím. V určitém věku, který u ženy souvisí s přechodem, potřebuje hlas daleko víc odpočinku. Nesmím se přepínat, potřebuji nejméně den oddechu mezi jednotlivými koncerty, abych si mohla být jistá, že bude vše v pořádku. Hormony jsou pro tělo důležité a hlasivky jsou součástí našeho těla. Ženy zpěvačky, pokud chtějí zpívat i ve starším věku, musí být velmi obezřetné.

 

Není pro vás v operní roli herecký projev rušivý?

Naopak. Nerada na jevišti jen stojím, potřebuju postavu prožívat. Když jsem hrála Herodiadu v Salome, všichni se mi smáli, jen ať si tu postavu „netahám“ domů. V současné době zkouším i hereckou práci, s Bárou Hrzánovou jsme před třemi lety s režisérem Jirákem uvedli premiéru hry Carmen Y Carmen. Bylo to v rámci festivalu Zlatá Pecka, letos se pro stejný festival učím roli ve hře Mistrovská lekce o Marii Callas. Premiéra bude 30. srpna, poté bude představení na repertoáru divadla v Mladé Boleslavi.

 

Šéf opery Národního divadla Zdeněk Košler vás na počátku vaší kariéry odmítl…

Zcela nekompromisně – že nemám talent a nemám v Národním co dělat. Nikdy neuznal, že se mýlil. O pár let později jsem dostala nabídku na roli v opeře Cosi fan tutte, kterou on dirigoval ve Státní opeře. V té době už jsem v Německu za stejnou roli získala Cenu berlínské kritiky, což byl velký úspěch. Jenže tady mě Košler jako dirigent neustále kritizoval, dělal mi naschvály. Deptal mě tak, že jsem mu po premiéře od srdce řekla, co si myslím a odkráčela středem. Dodneška v Čechách neustále narážím: my to děláme jinak, to musíte tak a tak… Lidé mě mají rádi, kritici naopak. Už jejich hodnocení ani nečtu, nevěřím jim, mnozí nejsou vůbec kompetentní. Jako by je bavilo urážet druhé, nechápu to.

 

Do Národního divadla jste se vrátila jako nezapomenutelná Carmen a získala za ni v roce 1999 Cenu Thálie…

To byla jiná situace, otevřený a přátelský pan ředitel Srstka, parta nadšených lidí, jeden velký „mejdan“ devadesátých let, to už se pak nikdy nezopakovalo. Měli mě rádi, přijali mě s otevřenou náručí a myslím, že i proto se to tak povedlo. Cítila jsem se tam moc dobře.

 

 

Jaký konkrétní úspěch v Německu „rozjel“ vaši světovou kariéru?

Odjela jsem tam vlastně „na zapřenou“, když mě v Národním odmítli. Nikdy se nevzdávám: nechtějí mě tam, zkusím to jinde. Neuměla jsem ani slovo německy, ale po předzpívání v drážďanské opeře mě okamžitě přijali. Bylo mi dvacet šest let, když jsem zpívala hlavní roli Roziny v Lazebníku sevillském a o rok později Cherubína ve Figarově svatbě. Ale asi nejdůležitějším odrazovým můstkem mé kariéry se stal slavnostní galakoncert, který se pořádal na oslavu výročí Verdiho. Televizní přenos šel do celé západní Evropy. Na poslední chvíli jsem zastoupila nemocnou kolegyni, přes noc jsem se naučila roli v italštině. Dnes bych to riziko nepodstoupila, ale tenkrát jsem byla otevřená úplně všemu. Koncert měl velký úspěch a manažerka, který si mě poté vyhledala, mi pomohla otevřít dveře do celého světa.

 

Dá se při interpretaci klasické hudby improvizovat?

S výrazem, barvou, hlasem, ale určitě ne s notami. Neustále je mi předhazováno, že dílo se má zpívat tak a tak, protože to tak zpívala ta a ta… Ale to v notách není! Interpret by měl zpívat jak to sám cítí, proč bych měla někoho napodobovat? Já zpívám a chci zpívat jako Pecková, a tak to taky zůstane.

 

Máte raději přísné nebo mírné dirigenty?

Mám ráda ty, kteří milují muziku a jejichž přísnost je opodstatněná. Baví mě, když mi otevírají nový pohled, když mě ovlivňují. Potkala jsem jich v životě několik: Libora Peška, Jiřího Běhohlávka, nedávno jsem pro sebe objevila Jaroslava Krčka, ale i mladého Jana Kučeru, jehož přístup k interpretaci mám velmi ráda. To samé platí i pro režiséry. V dnešní době se mnozí snaží inscenací šokovat, získat zájem za každou cenu. Opravdu klasická představení jsou potom balzámem na duši, bohužel je jich velmi málo.

 

Největšího uznání vašeho mistrovství se vám dostalo nahrávkou písní Gustava Mahlera. Proč právě on?

Jiří Běhohlávek se chystal natočit Druhou Mahlerovu symfonii a oslovil mě s prosbou o spolupráci. Do té doby jsem ho nikdy nezpívala, téměř nic jsem o něm nevěděla. S pomocí paní profesorky Denygrové jsem se naučila jak ho chápat, prožívat, zpívat. Podstatou Mahlerových písní je duševno a technika, i když je důležitá, je až na druhém místě. Zavřít oči a představit si to, o čem zpívám. Je tam tolik deprese, dávala jsem do zpěvu svou duši, své prožitky.

 

Vaše problémy s depresemi, syndromem vyhoření, jsou veřejným tajemstvím. Co vás dostalo zpátky?

Není to tajemství, sama jsem to na sebe „práskla“. Chtěla jsem být nejlepší zpěvačkou, nejlepší matkou, nejlepší manželkou… a najednou jsem nemohla vylézt z postele. Rady lékařů jsou jistě důležité, léky potřebné, jenže jednou je nutné s nimi skončit a postavit se realitě. To za mě nikdo neudělal, musela jsem v sobě najít sílu postavit se, pokračovat dál, najít smysl života i cestu. Bez vlastního nasazení to nejde, věděla jsem, že je to jen na mně. Naučila jsem se najít v sobě sílu čelit zlobě i lidem, kteří by mě rádi viděli na kolenou.

 

Pozornost upoutáváte nejen zpěvem, ale také extravagantním účesem, oblečením. Ptáte se na názor svého manžela?

Moje oblečení, účes – to jsem já. Jsem spontánní a pudový člověk, dělám to, co považuji za správné. Když jsem chtěla dítě, neohlížela jsem se na nic. Neposlouchala jsem ani maminku, která předvídala neblahý konec mého manželství. Přišel, bolestně se řešil, ale už je to za mnou. Se současným mužem žijeme dvacet let, je velmi tolerantní, i když to se mnou nemá úplně jednoduché. Ale vždycky se nakonec domluvíme. Už dávno pochopil, že bych se nezměnila. Nechávám druhé žít a pro sebe vyžaduji totéž.

 

Dosáhla jste všeho, co jste si přála?

Vzhledem ke svým možnostem jsem spokojena s tím, čeho jsem dosáhla, jak jsem se svým talentem naložila. Někdy to stálo hodně úsilí, ale vždycky to byla radost. Stála jsem na mnoha světových pódiích, natočila alba nádherné hudby, mám dvě báječné děti a spoustu plánů do budoucna. Co víc si přát.

 

Autorka: Eva Procházková, Foto: Pavel Petruška, Daniel Jäger

Partneři

Diamant Expo

Tomáš Talián

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test