český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: Milan  Horák

ČLÁNKY

Seznamte se: to je Marvin

Už více jak rok se na stránkách časopisu objevují vtipy podepsané jménem Marvin. Za tvůrčí zkratkou se skrývají dva pánové – Michal Vaněček a Václav Ráž. Zeptali jsme se, jak se ti dva vlastně dali dohromady. Měsíc březen kdysi patřil knihám, pak chvilku internetu a dnes se vrátil ke čtení jako měsíc čtenářů. Proto je nasnadě, že jsme vyrazili za těmi, kdo mají s knihami něco společného. Na naše otázky odpovídají spisovatel Michal Vaněček a výtvarník Václav Ráž.

 

Kdy jste vytvořili svůj první společný vtip a co vás k tomu vedlo?

VR: Kdy jsme vytvořili svůj první vtip? Už si ani přesně nepamatuji… Ale vím, že s tím nápadem přišel Michal. To už jsme měli mimo soutěž za sebou pár společných knížek. MARVIN se piloval dlouho, styl a technika kresby, než padla zelená. A proč? Protože na vše kolem nás nahlížíme se stejným nadhledem a humorem.

MV: Kdy přesně? To by šlo dohledat možná podle data prvního obrázku. Moment – já myslím, že to bylo 1. října 2018 a byl to vtip se zkříženým tučňákem a medvědem. Anebo jak je lepší mít medvěda než křečka. Mají stejné datum. Proč? Protože Vaška napadlo, že bychom spolu mohli dělat vtipy, které já bych vymýšlel a dělal k nim texty a on by je kreslil. No vidíte, on myslí, že to byl můj nápad a já mám za to, že jeho! A jak vznikl Marvin? My jsme dlouho špekulovali, jak se budeme podepisovat. A protože nám Ráž a Vaněček nešlo nijak sešroubovat dohromady, tak jsem to zkusil zadat do nějakého systému na vytváření zkratek a z toho nám vypadlo asi dvacet nesmyslů a Marvin. Tak jsme se jím stali.

 

 

Popište nám váš tvůrčí proces: je dřív nápad, který pan Václav namaluje nebo naopak?

MV: Většinou já dávám nejdřív popis situace a text. Text ale potom ještě často dolaďuji podle toho, jak se Vaškovi vyvede obrázek. Text a obrázek musí ladit dohromady.

VR: Samozřejmě nápad. To je práce Michala. On je totiž v tomto směru nezničitelný. Dokáže za den vyplodit tolik námětů, že se z toho kolikrát hroutím. Smích. 

MV: Já to mám snadnější. Nápad je někdy za vteřinu, ale Vašek to musí nakreslit. Ale on je hrozně rychlej.

 

Je těžké pracovat ve dvojici? Každého totiž napadne, že se nad nápady můžete i pohádat. Stalo se to někdy?

MV: Pohádali? To snad nikdy. Smích. 

VR: Jak jsem řekl, už máme za sebou více společných počinů. Marvin je taková třešnička na dortu, naše společné dítě. Přehodil nás pomyslnou výhybkou z jedné koleje na kolej další. Takže, už máme takové malé nádražíčko. Na začátku to byl ale jen takový pokus, ale zadařilo se a Marvin byl na světě. My se nehádáme. V příštím životě budeme mít spokojené manželství. Smích. 

 

Jak nahlížíte na současnost – s humorem nebo beznadějí?

VR: S beznadějným humorem. Smích. 

MV: Já myslím, že na současnost je třeba se dívat zvláště s humorem! Koneckonců, mám pocit, že Češi díky humoru přečkali všechno.

 

 

Myslíte si, že smích patří k životu? Umíte se radovat?

MV: Smích jo. A humor taky. Já dokonce myslím, že dobrý humor musí vyvěrat z malinko smutného podhoubí, aby měl duši. Aby nebyl prázdný, aby to nebyl jen humor pro humor.

Radovat? Radovat se umím, ale někdy to nestíhám. Předsevzal jsem si nechat si víc času na radování. Život je příliš krátký na to, abychom se neradovali.

VR: No jasně! Marvin se radovat umí.

 

Prozradili jste, že spolupracujete už delší dobu. Kdy vlastně vaše spolupráce začala?

VR: Pokud si dobře pamatuji, tak při naší první knize Kouzelné pověsti pražské. Michal byl první autor, který si dovolil do mých ilustrací kecat.

MV: Naše spolupráce začala v nakladatelství Grada v roce 2016 a první společná knížka byla Kouzelné pražské pověsti, které jsem napsal s Renatou Petříčkovou. Pak následovaly Staré pověsti české, Co má vědět správný Čech, Staré řecké báje a pověsti, Bubákov, Bajky z farmy zvířat, Kouzelné pověsti našich krajů, Panovníci českých zemí, Co má poznat správný Čech, Vidlákov, no a teď je výrobě Koho má poznat správný Čech. Je to k nevíře, ale my jsme za čtyři roky společně udělali pro Gradu jedenáct knížek!

 

Smí ilustrátor opravovat spisovatele?

MV: Proč ne, když mu přijde blbý, co napsal?

VR: O tom jsem popravdě nikdy nepřemýšlel. Ale kolikrát se člověk podiví, co jiní autoři dokáží vyplodit. Mám zásadu, že i v ilustracích musí čtenář číst a ilustrace musí mít svou duši. Mnohdy je to ale opravdu oříšek.

 

Může spisovatel vést ilustrátora?

MV: Proč ne, když mu přijde blbý, co nakreslil?

VR: To nemá rád asi žádný ilustrátor, protože naopak nemluví autorovi do textů. Tedy, alespoň u mě to tak funguje. Michal je ale v tomto směru přeborník.

 

 

Jaké knížky čtete rádi?

MV: Všechno možné a jak kdy. Na dovolené nejradši nějaké oddechové blbiny. Ale jinak všechno možné, teď mám třeba rozečtenou Platónovu ústavu.

VR: Co se týče mé maličkosti, přečtu za rok hodně knížek, jelikož je musím nailustrovat. Takže čtu hodně, ale bohužel jen to, co musím ohledně mé práce. Těším na důchod, až ten čas bude.

 

Umíte si představit, že byste si prohodili úkoly – spisovatel by maloval a ilustrátor psal?

MV: Já ne, já kdybych kreslil, bylo by to k smíchu, ale z jiných důvodu, než by mělo.

VR: No jasně! To by se čtenáři pobavili!

 

Velmi pěkný počin je kniha Co má poznat správný Čech. Lze dětem přiblížit důležité okamžiky našeho národa s patřičným nadhledem?

VR: Myslím si, že to byl dobrý tah na branku. Nic podobného se dlouho na trhu neobjevilo a pro děti dnešní doby, ale i jejich rodiče bude snad tato encyklopedie a následné další dva díly přínosem.

MV: Já mám pocit, že dlouhodobě trpíme tím, že máme, jak to říct – poněkud nespojité dějiny. Vítězové přepisují pravdu a přejmenovávají ulice a pak je problém trefit po městě i v historii. Abychom měli nadhled, měli bychom znát pravdu. Myslím pravdu ve smyslu faktů. Když jsem psal třetí díl „Čecha“, překvapilo mě, kolik lidí, kteří museli být „vymazáni“ po roce 1948, ještě po třiceti letech nebyli „odmazáni“. Nebo se o nich přinejmenším nemluví a neučí, jak by si zasloužili.

 

Vzpomínáte na hodiny dějepisu, jaké byly?

MV: Jako memorování dat. Proto jsem třeba Panovníky, které jsme psali s Janem Kvirencem, pojali jako kombinaci faktů a veselých historek z jejich života. A Vašek to taky báječně všechno nakreslil.

VR: Dějepis jsem měl rád. Spartaka a hlavně naši prsatou soudružku učitelku.

MV: No jo, já si vzpomínám na data a Vašek na tvary…

 

 

Jak vnímáte slovo vlastenec, vlastenectví?

VR: Úcta, pokora, hrdost, respekt a každý, aby byl nějakým přínosem za to, že můžeme žít ve svobodné a krásné zemi.

MV: Jako schopnost být patřičně hrdý na to, že jsem Čech, v kombinaci s takovým vzděláním a znalostmi, abych byl současně patřičně skromný. A taky si uvědomovat, že jsme součástí širšího celku a tak i uvažovat.

 

Která historická událost je podle vás pro Čechy nejdůležitější? Na které okamžiky našich dějin byste naopak radši zapomněli?

VR: V knize chceme, aby poznal každý mladý Čech kulturní bohatství naší vlasti, že jsme kulturně Evropu i svět ovlivnili na mnoha úrovních, hudbou, architekturou nebo literaturou. Dále, aby zejména mladí lidé poznali hlouběji svou vlast, její přírodní skvosty, historickou tradici a slavné rodáky či autory významných vynálezů světové úrovně. Hrdost nad tím, jak jsme bojovali o uchování češství a za svobodu. Nejsem spokojen s tím, když opouštíme krásné lidské vlastnosti a nevážíme si toho, čeho jsme dosáhli. 

MV: Na co bychom nejraději zapomněli? Nejradši bych, aby se nezapomínalo na nic. To je největší prokletí našich dějin, že se zapomíná. Vymazává a přejmenovává.

 

K dalšímu dílu encyklopedie jste přizvali jako autorku dceru pana Vaněčka Janu – co přinesl ženský pohled? Nemluvila vám do toho moc?

MV: Moje dcera Jana se mnou psala druhý díl Čecha, měli jsme to rozdělené půl napůl. Ale ano, opravila mi spoustu věcí, ale to beru jako přínos.

VR: Nevím, jak na tom byl s dcerou Michal u nich doma, když knihu datlovali, jestli proběhla nějaká bitka, ale z mé strany vše v pohodě. Zase do toho mluvil jenom Michal. Smích. 

 

Pochlubíte se nám svými plány? Je na řadě nová kniha?

VR: Nechte se překvapit.

MV: Tak já to prozradím, jo? No zrovinka teď vychází knížka Vidlákov, o strašidlech, to se budete bát. Ale ne, spíš hodně smát. S Renatou Petříčkovou jsme napsali takovou bláznivinu o tom, jak se strašidla z nějaké zapadlé vesnice jedou učit do Prahy strašit. No a pak se těšte na Koho má znát správný Čech, osobnosti Československa a Česka, které nás proslavily ve světě. Myslím, že ta se opravdu povedla. A Vaškovy ilustrace jsou úžasné! Ale kecám mu do toho. Trošičku.

 

V Naší rodině rádi cestujeme, kam byste pozvali čtenáře, kde se vám nejvíc líbí?

MV: Čím jsem starší, a čím víc jsem toho procestoval, tím silnější mám pocit, že v Čechách je úplně nejkrásněji. Skoro všude.

VR: Je plno krásných míst. Za mne v Podkrkonoší.

 

Autorka: Jana Semelková, Foto: archiv Michala Vaněčka

Partneři

Diamant Expo

Milan Horák

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test