český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: Milan  Horák

ČLÁNKY

„V diáři mám rezervovaný čas na psaní románů“

Nebývá samozřejmostí, aby se literární debut stal zároveň bestsellerem. Plzeňačka Jana Poncarová takový napsala. Románem Podbrdské ženy vyslala tuzemským čtenářům jasný signál: i autoři, o nichž jste zatím neslyšeli, dokážou napsat knihy, které nebudete chtít dát z ruky. Autorčina cesta do hlubin čtenářovy duše nebyla umetená velkým marketingem. Vydala se na ni jen se svým talentem, pílí a pokorou.

 

Začnu zvědavě. Chtěla jste vždycky psát?

Vždycky. Co si pamatuju. Mám jednu fotku. Je mi asi rok a půl. V prstech svírám propisku a snažím se něco vepsat do pohádkové knihy. Vyšel z toho klikyhák. Jakou jsem tehdy měla myšlenku, už nevím. Na základní škole jsme měli skvělého pana učitele, Zdeňka Záhrobského, uměl nádherně vyprávět o historii a literatuře. Bavil se s námi i o politice – třeba o aktuální válce v Kosovu. Jednou jsme měli sloh a dostali za úkol napsat článek. Vyvolal mě, abych ho přečetla nahlas. Klepala se mi kolena i hlas. Potom se na mě díval a řekl: „A nechtěla bys být novinářka?“ Bylo to, jako by mnou něco otřáslo. To je přece ono!

 

 

Co se dělo dál?

Vydala jsem si první a také poslední číslo vlastního časopisu. Byl psaný na stroji, obrázky domalované rukou. To mi bylo asi čtrnáct. Psala jsem i povídky. Příběhy. Když na tu dobu vzpomínám, tak se vidím jako holka, která sedí na lavičce venku, džíny, mikina s kapucí – to bylo a je mé oblíbené oblečení, na kolenou zápisník a píše příběh.

 

Vzpomněla byste si, o čem byl?

Byla to první zamilovaná novela. Neměla jsem žádné ambice. Nemyslela jsem na vydání. Bylo to dost svobodné. Nikdo ode mě neměl žádné očekávání a já se pořád bála svůj sen doopravdy pojmenovat. Moje cesta ke psaní pak nebyla přímá. Donutily mě k němu okolnosti. Po vysoké škole jsem pracovala pro analytickou firmu. Přišla krize. Propustili mě. Nemohla jsem najít práci. Tak jsem psala pro jeden on-line magazín a po pár letech přešla na volnou nohu. Píšu doteď.

 

Máte představu, kolik stran textu průměrně měsíčně napíšete?

Nikdy jsem to nepočítala. Budou to desítky. Živí mě komerční psaní. Textuju weby pro firmy a podniky, třeba pro strojírenství, automotive, stavební společnosti. Vedle toho ještě píšu pro tištěná i on-line média. Zaměřuju se hlavně na rozhovory, jezdím na reportáže. Romány tvořím ve volném čase, který si musím ve svém diáři vyhradit – takže je třeba pondělí odpoledne a já mám poznamenáno, že od pěti do sedmi píšu svůj román.

 

 

Jste autorkou románů Podbrdské ženy (Motto, 2018) a Eugenie (Motto, 2019). Podbrdské ženy, vaše románová prvotina, má na Databázi knih průměrné hodnocení 87 procent. Hodnotilo ji už více než 280 čtenářů. Kolem 80 procent se pohybuje i Eugenie. Jaký je to pocit?

Je to veliká radost. Jsem vděčná čtenářům za to, že když knihu dočtou, dají nám – autorům – zpětnou vazbu. Před tím, než mi první kniha vyšla, jsem o Databázi knih neměla velké ponětí. Sama se třeba nedívám, jaké má kniha hodnocení, než si ji koupím. Moc mě také těší, když mi čtenáři pošlou zprávu, e-mail. Jedna čtenářka mi dokonce volala, že knihu četly s maminkou, o niž se stará, a strávily spolu krásné chvíle. To jsou pak momenty, kdy si říkám, že to má smysl. Nakopne mě to, když pochybuju…

 

Kde a jak se vám píše nejlépe? Máte nějaké psací rituály?

Když pracuju pro klienty, ráda píšu ve své plzeňské kanceláři. Mám ji pronajatou a sdílíme ji s dalšími freelancery. Pomáhá mi káva. Své příběhy pak píšu odpoledne nebo o víkendech. Ráda se před tím projdu v lese, v létě třeba vypleju záhon. Dělám cokoli venku, co mi pomůže odpočinout si od práce a naladit se na příběh. V zimě si ráda zapálím svíčku s vůní borovicového lesa. Sednu si na chalupě do křesla ke kamnům. Pouštím si hudbu – třeba dobovou, swingovou, ta mě provázela při psaní Eugenie.

 

Podle jakého klíče jste si svá „románová témata“ vybrala?

Řekla bych, že si vybrala ona mě. O Podbrdských ženách jsem uvažovala roky. To téma ve mně bylo, jen jsem potřebovala čas, aby uzrálo. S Eugenií to bylo dost podobné. Byla jsem v Severní Karolíně na návštěvě Earla Ingrama, veterána, jenž v roce 1945 osvobozoval Plzeň. Čirou náhodou k němu přijel i George, Eugeniin syn. Vyprávěl o své mamince, o hotelu Continental, o osudovosti. Přivezla jsem si příběh zpátky do Plzně. Nepustil se mě. Když se objevovaly další souvislosti a téma dozrálo, sedla jsem si a psala.

 

 

Oba vaše romány reflektují historii a stojí za nimi spousta „mravenčí práce“ – rešeršování, analýza dobových materiálů, rozhovory s pamětníky. Proč jste se rozhodla jít touto „složitější“ cestou? Napsat román ze současnosti by bylo přece mnohem snazší…

Možná bylo, možná ne. Myslím, že bolavé dvacáté století a příběhy, o nichž se zatím nemluvilo, si zaslouží být vyslyšeny. Navíc se domnívám, že zpracování příběhu svědčí odstup. Když je nějaký příběh už uzavřený, můžete vidět souvislosti, zvraty, příčiny a následky. Ptát se proč se to stalo a zkusit rozluštit, co vedlo k čemu. To mě na tom baví. Baví mě pátrat a zažívat ten pocit, když věci do sebe zapadnou. Stejně tak si ale myslím, že je důležitá reflexe současnosti. Teď třeba pracuju na románu, v němž se bude střídat vyprávění současné i minulé.

 

Svůj první placený článek jste napsala v roce 2008 a byl o větrné elektrárně, vzpomenete si, jestli jste v té době měla nějaký literární cíl?

Neměla jsem vůbec žádný. Ten článek jsem psala proto, abych měla alespoň nějakou práci v době, kdy jsem žádnou neměla. Měla jsem krátce po škole, za sebou praxi – při škole jsem pracovala – uměla jsem dva jazyky, byla plná nadějí. A najednou mi chodily jen zamítavé odpovědi. Bylo mi pětadvacet, dost jsem kvůli tomu brečela. Teď jsem moc vděčná, že se vše seběhlo právě takto. Jinak bych možná ještě teď pracovala někde v kanceláři…

 

Jste také copywriterka, tvoříte obsah webů a píšete články pro internetová i tištěná média, kde berete chuť a energii při takovém zaměstnání ještě psát romány?

Psaní mě naplňuje. Je to radost. Slast. Požitek. Když si sedám k příběhu, je to nádherný moment. Jasně že to občas bolí – a to i fyzicky, unavené oči, záda… Ale když pak příběh funguje, když z něj lidé mají radost, to je potěšení.

 

 

Zvedl se zájem o vaši práci potom, co jste vydala dva bestsellery?

Ani bych neřekla. Několik mých stálých klientů si romány pořídilo, měli z nich radost. Myslím, že se na mě dívali i trochu jinýma očima. Ale jinak jsem žádnou změnu nevypozorovala.

 

Probíráte s někým své texty?

Ano. V týmu mám skvělou korektorku Martinu Heš Hudečkovou. Té dávám přečíst i své literární texty. Vzájemně si čteme romány a povídky. Založily jsme – ještě s Helenou Žákovou – skupinu Povídkářky. Pořádáme setkání, čteme texty nahlas, povídáme si o psaní. Je to pro mě moc důležité. Psaní je totiž jinak poměrně osamělá činnost.

 

Z on-line světa utíkáte na zahradu a o pěstování zeleniny píšete blog. Čtenáři se z něj třeba dozví, jak vypěstovat sladké a šťavnaté jahody nebo jak si vyrobit domácí postřik na mšice. Není to jen „jako“ – vaše zahrádka má dvě stě metrů čtverečních. Jak jste k takové, mezi mladými lidmi poměrně výjimečné zálibě přišla?

Můj děda byl rolník. Prababička zahradnice. Vyrostla jsem na venkově. Asi geny? Nevím. Líbí se mi ten zázrak, když z malého semínka vyroste mrkev. Na zahradě odpočívám. Ráda se umažu od hlíny, ráda jsem na čerstvém vzduchu. Jde to dobře dohromady. Pravdou ale je, že blog teď spí. Třeba se k němu časem zase vrátím.

 

 

Vaším dalším velkým koníčkem je cestování. Kde se vám líbilo a které kouty světa vás lákají?

Zamilovala jsem si severozápad USA. Státy Oregon a Washington. Kvůli přírodě a skvělým lidem, které jsem tam poznala. Máme tam přátele, jsou blízcí téměř jako rodina. Ráda se tam toulám po lesích nebo po horách. Jsou to státy u Tichého oceánu, máme tam s mužem oblíbené místo, kde vydržíme sedět hodiny. Obecně mám ráda Severní Ameriku. Loni jsem byla v Kanadě, tam se chci vrátit. Prozkoumat ji. Věřím, že se podívám na Aljašku. Láká mě Kuba. A pak miluju Evropu. Portugalsko, Španělsko, Itálii. Cestuju ráda i po Česku. Zrovna se chystám do Beskyd.

 

Máte při tom všem čas sledovat současnou českou literaturu?

Ano. Čtu ráda české autory. Mám ráda Alenu Mornštajnovou, Kateřinu Tučkovou, Markétu Lukáškovou, Kateřinu Dubskou. Hodně čtu i světovou literaturu. Třeba klasiku, mezi mými top autory je třeba Remarque. Z cest si vozím anglické a americké autory.

 

V Plzni pořádáte kurzy tvůrčího psaní. Dá se, podle vás, psaní naučit?

Nevím, zda se dá psaní naučit. Asi je třeba talent, touha tvořit. Tohle neučíme. Ukazujeme věci, které fungují nám. Pracujeme s kurzisty na tom, aby se nebáli psát. Často mají blok – třeba proto, že někomu blízkému dali přečíst povídku a on ohrnul nos, nebo – a to je ještě horší – mlčel. Sama vím, jak kritika dokáže v počátcích zadupat tu jiskru, tu touhu psát. Tak se o tom s lidmi otevřeně bavíme. Na poslední kurz přišla mladá dívka. Říkala, že píše povídky. Žádnou ale nikdy nedokončila. Druhý den – inspirovalo ji jedno naše cvičení – přinesla povídku, kterou přes noc napsala. Na psacím stroji. Nádhera!

 

A kdybyste měla dát začínajícím autorům jednu radu, která by to byla?

Pište. Je mnohem lepší psát než o tom jen mluvit. A ještě jedna věc – popsanou stránku můžete vždy editovat, ale prázdnou nikoli.

 

Připadáte mi taková klidná, nekonfliktní, disciplinovaná.Dokáže vás vůbec někdy něco naštvat? Nebo vytočit?

To se jen zdá. Smích. Umím se naštvat. Zrovna včera mě doma rozčílil nepořádek. Tak jsem tu energii věnovala na úklid. Hodně mě trápí, až bolí, lidská lhostejnost a závist. To jsou podle mě dvě věci, které mají co do činění s tím, že dvacáté století, ke kterému mě příběhy znovu a znovu vrací, bylo tak krvavé.

 

Autorka: Monika Valentová, Foto: archiv Jany Poncarové a Nakladatelství Motto

Partneři

Diamant Expo

Milan Horák

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test