český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

ČLÁNKY

V pohankovém mlýně u Šmajstrlů

Pavel Šmajstrla je pátým mlynářem v rodové dynastii zpracovávající pohanku na Valašsku. Pohanka se tam pěstuje po staletí a Šmajstrlové ji loupají a zpracovávají od roku 1861. První generace si postavila mlýn na úpatí hory Radhošť z frenštátské strany, v Trojanovicích-Karlovicích. Po čase, když se živnost rozšířila, přestěhovala rodina mlýn o pár set metrů níže do Frenštátu na Kopanou. Tam stojí dodnes. Loupe pohanku, mele z ní mouku a vyrábí další produkty. A je i místem vyhledávaným turisty a milovníky tradičních českých řemesel…

 

„V našem mlýně na Kopané ve Frenštátě pod Radhoštěm loupeme pohanku již od roku 1861 stále mechanickým způsobem jako naši dědové, při němž nejsou znehodnocovány vitaminy,“ vítá návštěvníky pátý mlynář Pavel (na snímku). „Naším přáním je, aby pohanka i nadále přinášela lidem zdraví, které stále zůstává tím největším bohatstvím každého člověka,“ dodává hned v úvodu.

 

 

Pracuje tam rodina a haferáci

V mlýně u Šmajstrlů je zaměstnáno jedenáct lidí, vlastně celá rozvětvená rodina. „Sestra, já, maminka, otec, bratranec s manželkou, jejich synovec,“ vyjmenovává mlynář a pak ještě dodává, že také haferáři. Dvakrát se ptám, co říkal, protože tomu slovu nerozumím. Pak se zasmál a se slůvkem „aha“ vysvětlil, že hafery jsou po Valašsku borůvky, a že to znamená, že u nich dělají i přespolní.

Otec současného mlynáře Zdeněk je už v důchodu, ale v mlýně pořád pomáhá. A kromě toho umí báječně vzpomínat a vyprávět o svém dětství i o tom, jak se on sám ke zpracování pohanky dostal. „Pokaždé, když si vzpomenu na svého dědu Františka, vybaví se mi obraz jednoho jarního odpoledne roku 1953. Jako šestiletý kluk jsem seděl na mezi a pozoroval ho: pečlivě přeorával půdu na poli, doslova se mazlil s každou hroudou hlíny, vytrhával plevel, vybíral kameny. Ty odhazoval na okraj pole, kde pak tvořily jakési hráze. Na Valašsku jim lidé říkávali hromadiska,“ říká Zdeněk Šmajstrla.

„Za své klukovské zážitky, které zřejmě ovlivnily celý můj život, vděčím vlastně náhodě. Do první třídy jsem začal chodit v Petrovicích u Karviné k paní učitelce Olze Bělíkové. Brzy jsem však onemocněl černým kašlem a na doporučení doktora Rottaegla mě maminka odvezla k dědovi Františkovi do Frenštátu pod Radhoštěm, abych se, jak říkala, nadýchal čistého vzduchu,“ vzpomíná. „Tehdy jsem se poprvé setkal s pěstováním pohanky, s jejím setím, sklizní i mlácením. Děda František mi vysvětloval, že pohanka potřebuje čerstvě prooranou půdu, protože klíčí dříve než plevel. Je velkou chybou zorat pole na podzim a na jaře před setím jej pouze povláčet. Plevel má pak před pohankou předstih a zamoří celé pole, říkával. Pole před setím nikdy nehnojil, aby rostliny nevyrostly zbytečně vysoké a nepolehly. Pohanku sel vždy tam, kde v předcházejícím roce byly zasazeny brambory nebo řepa. Tyto moudrosti předků, které mi děda František předával, zůstaly někde skrytě uchovány v mé dětské hlavě a později, když jsem se rozhodl pokračovat v mlynářské tradici rodiny Šmajstrlů, se mi začaly vybavovat,“ vypráví pan Zdeněk.

 

 

Mlynářské řemeslo

V průběhu staletí se setkáváme s mnoha způsoby drcení a mletí zrní. Na webových stránkách pohankového mlýna je jejich historický vývoj podrobně zpracován: Nejjednodušší formou bylo drcení obilí na rovném nebo mírně zahloubeném kameni ručním kamenným drtidlem. Nejstarší podobou mlýna je mlýn tažný, který se uváděl do pohybu pomocí tažných zvířat. Obrat v produkci a kvalitě mletí nastal po zavedení vodní nebo větrné síly k pohonu mlecího zařízení. V českých zemích má mlynářství velmi dlouhou a starou tradici. Mlynáři jako dvorští řemeslníci se objevují v knížecích a později v královských klášterech a kapitulách.

 

Čtvrtý mlynář vypráví

Jednoho dne si mlynářskou zástěru uvázal i on, čtvrtý mlynář rodu Šmajstrlů. „Můj otec Arnošt náhle zemřel a ve mlýně po něm zůstala spousta nevyřízených zakázek. Musíš to, Zdeňku, dokončit. Nikdo jiný těm strojům nerozumí, říkali mi sousedé a já se nechal přesvědčit. Měl jsem za sebou studium na pedagogickém institutu a třicet let učitelské zkušenosti v učilišti kopřivnické automobilky Tatra,“ vzpomíná na své mlynářské začátky pan Zdeněk. 

Ve staré mlýnici po otci nakonec loupal a mlel pohanku rok a půl. Byla to dost dlouhá doba na to, aby se mohl alespoň ve vzpomínkách vrátit na počátek, až do svého dětství, a znovu v duchu pozorovat dědu Františka, jak na jaře před setím pohanky proorává pole nebo před bouřkou popohání koně zapřažené do vozu s nákladem pohankových snopů.

„Ve chvílích volna jsem listoval v poznámkách svého otce Arnošta. Do tlustého sešitu s černými deskami si zapisoval o pohance nejrůznější údaje. Viděl jsem, jak si postupně začínal uvědomovat, že se tato obilnina v budoucnu stane díky svým léčebným účinkům důležitou potravinou v racionální výživě,“ říká.

Atmosféře mlýna po onom roce a půl podlehl a za katedru se už nevrátil. „Věděl jsem, že pokud chci pokračovat v mlynářské tradici, musím zařízení mlýnice zmodernizovat. Podobně, jako to svého času udělal děda František. Na řadu přišlo bourání. Z původní stavby zůstaly jen nosné sloupy a střecha. Pak jsem nechal celý mlýn vyzdít a uvnitř obložit keramickou dlažbou. Vyměnit bylo třeba i stroje na loupání pohanky, které už připomínaly spíše muzejní exponáty,“ vzpomíná čtvrtý mlynář.

Nové zařízení mu pomáhal zkonstruovat spolužák Josef Gajdušek z Papratné. Léta se o stroje v mlýnici staral jako technik a dodnes tam chodí pomáhat. Linka, kterou uvedl do provozu, zpracuje tři tuny pohanky za směnu. „Dědeček František – blahé paměti – dal do své práce všechno, a přesto více než metrák za den nezvládl. Inu, pokrok je pokrok. Ale určitě by mi nezáviděl. Spíš by měl upřímnou radost,“ říká Zdeněk Šmajstrla.

 

 

Jak sundával plombu z vrat?

V tlustém sešitě s černými deskami nejsou zapsané jen nejdůležitější údaje o pohance, ale i historické události tak, jak je v rodině vnímali.

Jednoho březnového dne se mlýnská kola zastavila a dvůr, jindy plný vozů a koní, osiřel. Psal se rok 1939. Na vratech do mlýna se objevila veliká plomba s hákovým křížem. Čeští četníci chodívali kontrolovat, zda zůstává neporušená. „My za to, Františku, nemůžeme,“ zkroušeně se omlouvali dědovi, který postával na zápraží s rukama v kapsách a pozoroval je, jak obcházejí mlýnici a zkoušejí, zda jsou zavřená všechna okna.

Zima se tehdy zdála být nekonečná. Na Radhošti se ještě dlouho v dubnu držel sníh a v údolí každou chvíli vzduchem poletovaly vločky jako lehounké pohankové slupky. František pozoroval, jak roztávají na kamenech opuštěného dvora. Možná si při tom vzpomněl na svého otce Josefa, jak oloupanou pohanku vysypával na louce na bílou plachtu, aby ji vítr pročistil. Možná si říkal, to by mě táta nepochválil. Určitě by se ptal: Proč nemeleš, Františku?

Jednou v noci Františkovu ženu Marii vytrhl ze spaní jakýsi hluk. Posadila se na posteli, poslouchala a najednou si všimla, že místo jejího muže je prázdné. Přehodila přes sebe starý kabát a vyběhla ven. V okně mlýnice zahlédla mihotavé světlo. „Panebože...,“ zašeptala vystrašeně. Jindy zapečetěná vrata byla pootevřená, a když po prvním leknutí v sobě našla odvahu a nahlédla dovnitř, spatřila Františka, jak ke stěně ukládá pytel s čerstvě oloupanou pohankou. „Zbláznil ses...!“ vykřikla. Zvedl k ní hlavu a ona viděla, že se usmívá. „Běž spát, Marie. Dnes už jsem s prací skončil,“ řekl.

Děda František nikomu neprozradil, jak se mu dařilo odstraňovat plombu, aniž by to bylo poznat. Mlýnská kola se od té doby točila skoro každou noc až do konce války. Zrno schovával pod podlahou. Když přišli četníci zkontrolovat, zda je všechno v pořádku, a pronášeli svou omluvu, že oni za to nemůžou, František je uklidňoval: „Vždyť já vím, chlapi. Já to přece vím.“

 

 

Klasická metoda s moderní technologií

Pohanka se v podhůří Beskyd pěstuje od dvanáctého století. Pro svou nenáročnost se v tomto chudém kraji ujala. Od těch dob byla dlouho na jídelníčku našich předků skoro denně. Dnes se opět dostává na své místo v kuchyních pro své výživové vlastnosti – vitaminy, prvky, aminokyseliny, lehkou stravitelnost a bezlepkovost. U Šmajstrlů  loupou a melou starým mechanickým způsobem, ale staré stroje nahradily nové. Přitom mlýn hospodaří bez jakýchkoliv dotací či jiných pobídek.

„Před dvěma lety jsme pořídili do mlýna i novou optickou čističku zrna, aby nám zajistila ještě lepší čištění pohanky než dosud,“ provází nás objektem pátý mlynář Pavel. „Tahle moderní technologie nám zaručuje naprostou bezlepkovost a nulovou možnost mít pohanku kontaminovanou jakýmkoli jiným zrnem s lepkem,“ vysvětluje.

V posledních letech mlýn také rozšířil svou produkci o výrobu těstovin, křupek a kaší a prodává i pohankové polštáře a dekorace. To vše si mohou prohlédnout a koupit návštěvníci mlýna. A pokud se tam vydáte v průběhu ledna či února, dostanete k nákupu zdarma kalendář s recepty na úpravu pohanky. Když ke Šmajstrlům vyrazíte v létě, uvidíte zase na vlastní oči, jak vypadá pohankové políčko.

 

Autor: Alois Žižka, Foto: autor a archiv rodiny Šmajstrlů

Partneři

Diamant Expo

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test