český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

ČLÁNKY

Sdílení, které má smysl

Mezigenerační setkávání se kromě rodinného prostředí může odehrávat také v rámci školních aktivit. Zejména pro žáky s narušenými rodinnými vztahy, nebo dokonce s jejich absencí je to možnost, jak se přirozeně setkat s někým, kdo jim předá vlastní životní „know-how“. Navíc se jedná o oboustranné obohacení. Místo pocitů opuštěnosti a zbytečnosti, které stáří někdy provázejí, se dostaví uspokojení z užitečnosti a smysluplně stráveného času.

 

Ve Střední škole DUKE Náhorní jsme do dvouletého literárního projektu podpořeného programem Erasmus+ zařadili besedy s pamětníky, na základě kterých vznikaly umělecké texty. Díky tomu se pro žáky stala témata, jako je druhá světová válka, znárodňování, normalizace či sametová revoluce něčím víc než jen kapitolou z učebnic dějepisu. Tím, že se na významné historické události podívali prostřednictvím vzpomínek pamětníků, dokázali do daného období lépe proniknout a představit si, jak by tehdy asi bylo jim.

Nejprve jsme vytvořili pět tvůrčích týmů, které kromě šesti či sedmi žáků tvořil také jeden lektor se zkušenostmi s tvůrčím psaním. Protože se jedná o projekt mezinárodní, měli jsme i účastníky z Gymnázia Pavla Jozefa Šafárika v Rožňavě. Každá skupina měla „svého“ pamětníka z Centra RoSa, z jehož vzpomínek se při psaní vycházelo.

 

 

Slzy i smích

Pamětnice paní Květa (81 let) vzpomínala na nelehké okamžiky ve svém životě s nadhledem a bez známek sebelítosti či zatrpklosti. Některé zážitky z války byly kruté, až se tajil dech, jiné dojemné, že se některým posluchačům vehnaly slzy do očí. Tolik vypjatých okamžiků v jednom životě. Je vůbec možné to ustát? „Hodně na mě zapůsobilo, když paní Květa říkala, že jediná věc, která jí zbyla z rodinného sadu v Kobylisích, je hrušeň, kterou zasadila se svým otcem. Tu také chodí občas navštěvovat a povídat si s ní,“ zhodnotila nevšední setkání maturantka Viktorie Bárová, která se rozhodla na základě vzpomínek pamětnice napsat povídku. Jejím tématem je lidská odvaha a obětavost, které se prolínaly vyprávěním paní Květy. Viktorie si při psaní uvědomila, že hrdinství se netýká jen těch, kteří dostali ocenění, ale můžeme je objevit i ve zdánlivě obyčejných osudech okolo nás.

Spisovatelka Ivana Myšková má zkušenosti s prací pro Paměť národa, proto pro ni zpovídání nebylo ničím novým. Musela se ale zaměřit na to, jak při takové práci vést středoškoláky, pro které to byla první zkušenost tohoto druhu. Její skupina se však sešla natolik šťastně a vyprávění paní Mileny (87 let), která čtyřicet let pracovala v rozhlase jako zvukařka, bylo natolik poutavé, že žádného zvláštního vedení nebylo třeba. Například žákyně druhého ročníku Kateřina Vanžurová zahrnovala pamětnici tolika erudovanými dotazy, až se paní Milena divila, na co všechno se během necelých dvou hodin rozvzpomněla: „Já jenom koukám, co všechno ze mě padá…,“ rozesmála se. „Asi je mi s vámi opravdu dobře.“

A středoškolákům zas bylo dobře s ní. Důkazem byla jejich prosba o opětovné setkání, jež byla samozřejmě vyslyšena. Zřejmě nejvýraznějším obrazem ze vzpomínek paní Mileny se staly stříbrné staniolové lamety, které během druhé světové války při náletech na strategické cíle v Praze padaly z nebe. Ze svých letadel je vyhazovali němečtí okupanti, aby zmátli radary amerických nepřátel. Paní Milena je jako dvanáctiletá sbírala s kamarádkami na smíchovském Černém vrchu. Právě tyto třpytivé proužky se ve vyprávění staly metaforou podivného paradoxu, který může tragédie, jakou je každá válka, nečekaně přinést – pustošivý nálet je v dětských očích jen překrásným nebeským divadlem…

 

 

Svoboda nade vše

Další skupinka žáků se pod vedení lektorky Marty Dietrich Dvorské zaměřila na sametovou revoluci. Je překvapující, že někteří z účastníků se doma o 17. listopadu 1989 nikdy nebavili. Jejich znalosti se tedy opíraly o výklad z hodin dějepisu a informace z médií. O to víc pro ně setkání s pamětnicí paní Janou (65 let) mělo smysl. Středoškoláci se po jejím vyprávění zamýšleli nad pojmem a významem svobody. Co se dělo před třiceti lety, je pro ně už jen těžko představitelné. Uvědomili si i to, že svoboda, bohužel, není samozřejmostí. Každý z šesti posluchačů o tom sepsal úvahu. O listopadu 1989 pak vytvořili krátké básně, takzvané limeriky, a společný česko-slovenský dialog.

Skupinka vedená mladým básníkem a slamerem Timem Postovitem si poslechla vyprávění pamětnice paní Anny (87 let), ženy, jíž se celoživotní vášní stala věda, která jí pomáhala lépe snášet těžké časy normalizace. Emigrace, kvůli péči o svou i manželovu maminku, nepřicházela v úvahu. Slova paní doktorky o lidské rovnosti a důstojnosti později reflektovala ve vlastní slamové básni účastnice tvůrčí dílny Sára Jankovičová verši: „Neříkej mi / žes’ to musel udělat / že to snad nešlo / jinak“.

Vyprávění paní Anny obsáhlo téměř všechny pohnuté okamžiky naší země v průběhu 20. století. Mladé tvůrce inspirovalo kupříkladu k napsání povídky o vyhlášení částečné mobilizace v roce 1938 nebo stylizovaného dopisu, jenž kvůli železné oponě nikdy nebyl odeslán. Paní doktorka, která se ve volném čase ráda věnuje překladům francouzské poezie, se se skupinkou rozloučila životní radou: „Učte se jazyky a cestujte…“

 

 

Do Kanady a zas domů

Mezi pěti zpovídanými byl pouze jeden muž, a sice pan Jaroslav (87 let), který prožil skoro čtyřicet let v Kanadě. Workshopu se ujala angličtinářka Eva Skalová, pro kterou bylo jeho vyprávění zajímavé i z profesního hlediska – se zaujetím naslouchala osobním zkušenostem z anglicky mluvící země, které pak může použít při výuce reálií. Jen chvílemi se mluvilo o vážných věcech, jako byl například výlet kamaráda do divoké přírody, kde ho napadla medvědice mající starost o mláďata. Ostatní historky byly humorné a nikdo neměl šanci se ani chvíli nudit. Kouzlo osobnosti vypravěče zkrátka udělalo své. „Nejvíce jsem se nasmála obyčejné, ale skvěle podané příhodě s porouchaným autem,“ komentuje setkání maturantka Dita Schimperková a dodává, že ji – podobně jako i další členy skupiny – zaujal pamětníkův pozitivní přístup k životu a neutuchající optimismus.

Z jeho vzpomínek bylo patrné, že na roky strávené v Kanadě vzpomíná rád, ale že je spokojený i po svém návratu do České republiky. Kde by ho kdy napadlo, že ve svých osmdesáti pěti letech začne hrát divadlo a vystupovat před publikem! Zkrátka každý den přinese něco nového a pořád je na co se těšit. Slovenská gymnazistka Daniela Helcmanová na životním přístupu pana Jaroslava nejvíce oceňuje, že i když ho – stejně jako každého – potkaly zlé chvíle, dokáže si život užívat. Také je důležité mít sny. A jaké jsou ty jeho? Třeba se ještě někdy podívat na svá oblíbená místa v Kanadě.

Centrum RoSa, jehož klienty všichni pamětníci jsou, sídlí vedle školy. Díky tomuto projektu se propojily dvě generace, které se mohou vzájemně obohacovat. Anonymita, která život ve velkém městě provází, je tak v tomto případě zas o trošku víc nabourána. Nutno dodat, že ke spokojenosti obou stran.

 

Co se po roce 1989 zlepšilo a co naopak zhoršilo? 

Z vyprávění pěti pamětníků je patrné, že do jejich života zasáhl listopad 1989. Skupinka Marty Dietrich Dvorské se proto pokusila zmapovat, jak se na tuto velkou politickou a společenskou změnu dívají ostatní klienti Centra RoSa a jaký k ní zaujímají postoj. Otázka zněla, co se po roce 1989 zlepšilo a co naopak zhoršilo.

 

Pan J., 90 let:

Výhody vidí především v osobní volnosti, v možnosti vyjádřit své názory, cestovat po celém světě a komunikovat s celým světem. Nevýhody v tom, že je mnohem více bezdomovců než dříve a že je vyšší nezaměstnanost.

 

Paní H., 72 let:

Výhody vidí především v cestování po světě. A nelíbí se jí současná politika a to, že lidé nejsou vůbec soudržní a jsou na sebe zlí.

 

Paní A., 75 let:

Paní A. vidí změny pozitivně. Líbí se jí, že se můžeme sebrat a odjet kamkoli. Že máme dostatek všeho, máme veliký výběr. Za komunistů to tak nebylo a stály se dlouhatánské fronty, například na kakao a banány. Naopak se jí nelíbí, že dnešní muži nejsou tak galantní jako v minulosti.

 

Pan Z., 82 rokov:

Pan Z. to vidí aj pozitívne aj negatívne. Výhody komunizmu vidí v tom, že ľudia boli pracovitejší aj schopnejší. Taktiež sú ľudia podľa neho lenivejší a oveľa väčší materialisti ako v minulosti. Z pohľadu cestovania si žiadne väčšie zmeny nevšimol, len v cenách.

 

Pan H., 83 rokov:

Pan H. prežil obdobie revolúcie v Nemecku, preto si viac všímal rozdiel medzi východnými a západnými Nemcami. Podľa neho je to všetko v hlave, v mysli. Ľudia boli podľa jeho slov radi za prácu a istotu, ktorá už podľa neho teraz nie je.

 

Pan B., 80 let:

Myslí si, že dnešní Češi nechtějí pracovat a neváží si toho, co mají. Poukazuje na to, že politici nejsou čestní a chtějí jen peníze.

 

Paní M., 80 let:

Žije se jí mnohem lépe. Jediné, co ji trápí teď, je politika. Čekala něco jiného, prý se tam jenom pořád dohadují a sedí tam jenom pro peníze.

 

Paní B., 72 let:

Žilo se jí lépe předtím. Říkala si svoje názory beze strachu, měla skvělou práci a dobré bydlení. Vše mělo jakýsi řád, teď je to chaos a dohady. Myslí si, že co se cestování týče, je to v podstatě podobné. Když prostě na to někdo nemá peníze, stejně nevycestuje.

 

Paní K., 81 let:

Pro ni se změnilo všechno. Přišla o práci i o peníze. Dvě banky zkrachovaly. Pozitivum vidí v tom, že získala novou práci ve školství, po které vždycky toužila. I když některé zážitky a situace po revoluci nebyly příjemné, nedovolily jí ustrnout. A to nakonec vnímá kladně.

 

Paní S., 90 let:

Říká, že všechno se změnilo k lepšímu. Před revolucí – samé postihy. Měla špatný kádrový posudek a nemohla studovat vysokou školu. Pracovala ve školní družině, ale protože ji to bavilo, práci nezměnila ani po revoluci. Největší výhodu vidí v tom, že její děti a vnoučata teď mohou svobodně studovat.

 

Autorka: Pavlína Vočková, učitelka a koordinátorka projektu, Foto: Kateřina Vaňková, Petra Viltová

Partneři

Diamant Expo

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test