český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

ČLÁNKY

Voraři na Šumavě

Plavba na voru? Dříve práce pro tvrdé chlapy, dnes jedinečný zážitek, který nabízí několikrát do roka Šumavský národní park pro návštěvníky Šumavy. A zájemců se najde vždy dost. Letos na konci srpna se nás na loučce u hradlového mostu v Rechlích nedaleko Modravy sešla více než stovka. Partě svých kamarádů, bez jejichž pomoci by se neobešel, „velí“ Karel Ešner.

 

Lidé se dozvědí o práci vorařů, kteří pluli Otavou především v 19. a ještě v polovině 20. století, mohou si prohlédnout a vyzkoušet jejich původní nářadí. Atraktivní závěrečnou částí celé akce je možnost podívat se, jak se vory dostávají do vodního koryta a pro dobrovolníky i příležitost svézt se na nich.

 

 

Ráj současných vorařů

Vchynicko–Tetovský kanál je významnou technickou památkou. Je dlouhý čtrnáct kilometrů a byl vybudován inženýrem Rosenauerem v letech 1799–1800. Na jeho stavbě se podílelo více než tisíc dělníků. Kanál sloužil pro plavení dříví a jeho úkolem bylo překonat nesplavný tok Vydry u Antýglu. Dřevo se tu plavilo do roku 1960, kdy se pro přepravu začala definitivně využívat železniční doprava či nákladní automobily. Dnes přivádí vodu k turbínám vodní elektrárny v Čeňkově pile. Klády se splavovaly po jednotlivých kusech, vory tu nikdy nepluly, to až „současní voraři“ si místo vybrali jako velmi vhodné ke svým pravidelným ukázkám.

Jak se Karel Ešner k vorařství dostal? Jeho děda býval starostou v Sušici a on sám je na své kořeny velmi hrdý. Tráví tu každý volný víkend, je dobrovolným strážcem Národního parku Šumava, a kromě ukázek plavení vorů pořádá i přednášky o rýžování zlata, o sirkařství, o využívání léčivých bylin a také povídání s ukázkami, jak v případě nouze přežít v přírodě. Šumava si ho přitáhla na celý život. Všech aktivit se účastní i jeho žena, děti, dnes i třináctiletý vnuk, a velmi vítanými pomocníky jsou jeho bývalí táborníci z časů, kdy pracoval jako vedoucí na letních táborech.

Díky tomu, že před lety s magnetofonem obešel pamětníky, má dnes možnost předávat jejich vzpomínky na život na krásné, ale tvrdé Šumavě dalším generacím. Jeho nahrávky jsou uloženy v Muzeu Šumavy v Kašperských Horách a zdejší historik dr. Vladimír Horpeniak se stal jeho častým spolupracovníkem.

 

 

Historie v ruce

U koryta kanálu už leží připravené vory, které si můžeme prohlédnout. Vázané jsou klasickou technikou, tedy bez hřebíků a drátů za pomoci houžví, což jsou stáčené slabší kmínky smrčků. Sledujeme, jak během chvilky pan Ešner tyto stromečky nahříváním, kroucením a stáčením „mění“ na pevný provaz, na kterém se dají udělat i velmi spolehlivé uzly. Vše se vyrábí  historickým nářadím, které si můžeme vyzkoušet. Jsme nabádáni, abychom s ním zacházeli velmi opatrně, je to vzácnost stará více než sto let. A tak s úctou berou ti nejodvážnější z nás do rukou pomocníky našich předků– háky, palice, pily břichatky i obloukovky, různé loupače, obracáky, sekery. Bez ukázky bychom jen těžko u některých hádali, jak se používaly.

Celé vyprávění je zahájeno vorařskou písní, ale každý rychle pochopí, že to, co nám se zdá romantickou a nostalgickou připomínkou starých časů, byla ve skutečnosti tvrdá a nebezpečná práce. Nikdo neví, kdy plavení na Šumavě začínalo, jisté je, že první potvrzené privilegium je z roku 1316 a pochází od Jana Lucemburského, který tuto nejlevnější přepravu dřeva schválil. To už ale byla voroplavba v plném proudu, protože dřevo bylo odedávna velmi důležitou surovinou na stavbu krovů, chalup, na topení.

Dřevaři nejprve museli stromy pokácet, z kopců je dostávali pomocí „smejčků“, saní, na které se klády naložily. Pracovali tempem, které by dnešní člověk těžko zvládl: nakládat na saně, sjet dolů a dole pak překládat formanům na jejich povozy. Znovu vzhůru do kopců, protože se sváželo na sněhu a doba, kdy to bylo možné, byla časově omezená. Klády se odvážely na tzv. vaziště, kde se z nich svazovaly vory, a ty potom pluly dál.

 

 

S vory po řece

Jednotlivé klády jsou spojené vořinami, což jsou slabší kmínky smrčků, místo protahování se nazývá ušení. Otvory v kládách se připravovaly pomocí pily a sekery, tzv. oušeňačky. Vory se vázaly buď na břehu a poté se po ližinách spouštěly do vody, nebo přímo v řece. Voraři skákali po kládách, kopali do nich, a tím je rovnali do správného směru. Na nohou při tom měli dřeváky! Plavit se dalo jen v době tání, při nejvyšší hladině, což bylo tak od března do června. V době, kdy se  neplavilo, bylo třeba čistit řeku, upravovat řečiště, říkalo se tomu ramování.

Vory, spojené do prámů, musel ubrzdit tzv. šrek, soustava špalků a polen na zadním voru. Vepředu, na voru zvaném předák, řídil prám vrátný. Musel se velmi dobře vyznat v korytu řeky a vlastnit vrátenský patent, který ho k jízdě opravňoval. Byl vydáván na jednotlivé řeky, takže pokud dřevo plulo třeba až do Prahy nebo dokonce do Hamburku, musel vrátného vystřídat jiný, který měl „papír“ na další řeku.

Plout s prámem po Otavě bylo velmi nebezpečné, Otavě se říká řeka zlatonosná a křivá, má kamenité dno, na němž nezkušení plavci mohli často uvíznout. Soustava vorů mohla být dlouhá i sto padesát metrů a pokřik vrátného směrem ke kolegům na zádi musel být hodně hlasitý…

Vory proplouvaly několika šlajsnami, zahrazenými prkny. Ta musel hrázný na pokřik vorařů„vyhradit!“ pomocí háků odstranit a umožnit jim průjezd. Tím zmizela na hodinu či dvě voda pro mlýny, které bývaly u jezů postaveny, takže mlynáři voraře moc v lásce neměli. Na místě určení se vory rozebraly a klády se prodaly stavbyvedoucím. Záleželo na šikovnosti a výřečnosti vrátného, aby vyjednal co nejvýhodnější cenu. Peníze se předávali majiteli panství, což na Šumavě byli Schwarzenbergové. Pokud utržil vrátný hodně peněz, mohl si část nechat. Z dokumentů víme, že na Šumavě se podařilo v 19. století zbohatnout jen dvěma vrátným. Po prvním z nich, panu Lanovi, je dodnes v Českých Budějovicích pojmenováno nábřeží, druhý se jmenoval Vincenc Bubeníček, a ten si za získané peníze postavil pilu na slavné Čeňkově pile.

 

Plavecké hospody

Otavské břehy byly lemovány plaveckými hospodami, kde mohli plavci zastavit, najíst se a nakoupit potraviny. Pokud pospíchali, zakřičeli „vyvézt!“ a hospodský, který měl připravenou pramici, se zbožím vyjel na řeku a prodal jídlo za jízdy. Plavci se hodně nadřeli, ale podle svědectví současníků to byli hodně veselí a dobrosrdeční lidé, takže to v hospodách „jen dunělo“…

V blízkosti hospod byly tzv. „stany“, místa, kde mohli prámy zastavit a plavci se občerstvit. V noci se plout nesmělo, protože to bylo velmi nebezpečné, hrozila těžká zranění i poškození dřeva. Povinností bylo zastavit, označit prám na předním i zadním voru ohněm – ohniště bylo povinnou výbavou, stejně jako pila, sekera, náhradní houžve a „jehla“ na šreka, tedy kláda, kterou se brzdilo drhnutím o dno.

Při jízdě za snížené viditelnosti bylo třeba udržovat oheň či světlo na zadáku. Vory převážely pouze zboží, pro pasažéry určeny nebyly, tohle pravidlo se ale občas porušovalo. Svědectví o tom najdeme i v románech Karla Klostermanna, známého šumavského spisovatele, a jak nám prozradil pan Ešner, jeho nejoblíbenějšího. Když bylo třeba přepravit ryby, místo jednoho voru se udělal jen rám, do kterého se spustily sádky a ryby bylo možné dopravit až do Prahy, cestou se z nich vyplavil i pach rybničního bahna.

Pamětníci hodně vzpomínali na dobu po odsunu Němců, kteří zde žili odedávna a řeku dokonale znali. Věděli přesně, kde a jak do polen „šťouchnout“, a ti, kteří přišli po nich, ač často sršeli velkým sebevědomím, zpočátku dopravili do cíle jen malou část nákladu. Většina polen shnila někde pod břehy, říkalo se jim „utopenci“.

 

 

Konečně na řece

Pan Ešner měl informací i fotografických dokumentů na několik hodin, ale čas besedy se rychle naplnil a především děti se už začaly netrpělivě ohlížet. Čekala je nejočekávanější část celé akce. Z celého vyprávění většině z nás nejvíce utkvělo v paměti poselství paní Petránové, dcery jednoho z vorařů, uchované na magnetofonovém pásku. Vzpomíná, jak její tatínek coby vrátný splouval Otavu se dvěma dalšími plavci, Němci. On uměl špatně německy, oni vůbec česky. A přece se spolu vždy domluvili! Aby to tak bylo vždycky, přála si paní Petránová.

Všichni jsme se přesunuli k okraji kanálu, abychom sledovali, co se bude dít. Pan Ešner se převlékl ze stejnokroje strážce Národního parku do „pracovního oblečení“, a za pomoci svých přátel s velkým úsilím páčidly vyzdvihli vory na vodou postříkané ližiny, po kterých s velkým „žuchnutím“ sklouzly do vody. Následovalo jejich spojení a výsledek byl „korunován“ oslavou, tedy všeobecným cákáním všech pomocníků. Dokonale zmáčení se odebrali k slavnostnímu převlečení do historického dobového oděvu šumavských plavců. V našem hloučku nastalo velké očekávání.

Na všechny strany se šířily dotazy: Je to bezpečné i pro děti? Kde se bude nastupovat a kde vystupovat? Zout boty nebo nezouvat? Všem se dostalo ujištění, že plavba je bezpečná a lidé si v nejhorším případě při nastupování namočí nohy po kotníky, trasa plavby z Rechlí na Rokytu, úsek přibližně čtyřkilometrový, bude několikrát přerušen, aby se vystřídali všichni zájemci. A pak už to přišlo: plavcům to moc slušelo, při krátké zkušební plavbě se ujistili, že šrek opravdu brzdí tak, jak má, a vyzvali první odvážlivce, aby nastoupili.

Fotoaparáty měly pohotovost, plavci nám mávali, my na ně z břehu volali Ahoj! Všichni jsme se na sebe usmívali a znovu se ujistili, že Šumava je krásné místo na zemi.

 

Autorka: Eva Procházková, Foto: autorka

Partneři

Diamant Expo

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test