český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

ČLÁNKY

Blanka Piškulová: Mě moje práce strašně moc baví

Od mala chtěla být paní učitelkou v mateřské škole, pracovat s dětmi a zkoušet nové výtvarné techniky. Prostě tvořit samé krásné věci. Osud tomu chtěl jinak a profesně se svým „ručním pracím“ věnuje Blanka Piškulová až posledních sedm let. A náležitě si toho užívá. Bude to asi tím, že se v práci setkává hlavně s příjemně naladěnými lidmi, kteří se většinou usmívají a mají pozitivní náladu…

 

Kousek od plzeňského hlavního vlakového nádraží na Koterovské třídě si otevřela prodejnu s řemeslnými a uměleckými předměty „U kreativní Blanky“ plnou potřeb pro profesionální i amatérské výtvarníky, grafiky či šperkaře. Z druhé části obchodu je dílna, kde sama vyrábí. Teď pořádá kurzy pro děti i pro dospělé, narozeninové párty pro děti spojené s tvořením a pouští se i do dalších nových věcí.

 

 

Potkávat se v práci s pozitivně naladěnými lidmi s úsměvem… Můžeme vám jen závidět. Jak se vám to podařilo?

Je to tím, že ke mně chodí nakupovat i tvořit lidé se zájmem o hezké věci a s přáním něco si vyrobit. A to nás všechny spojuje. Těší nás každá nová věc, kterou si uděláme, a líbí se nám i ostatním. Pořád zkoušíme cosi nového a vždycky, když se něco povede, máme radost a usmíváme se. V dnešní uspěchané době je to milé odreagování. Teď třeba mají velký úspěch kreativní semináře, které jsem začala dělat pro firmy. Personalisté chtějí, aby se jejich zaměstnanci odreagovali, a pokud možno strávili čas i se svými dětmi při společném tvoření. Ohlas má i nový způsob kurzů, kdy se parta lidí domluví na společném tématu a termínu, a já se jim snažím podřídit. Já vlastně díky obchodu mám nové přátele a scházíme se v obchodu i mimo něj.

 

Vzpomínáte na svůj první obrázek, postavičku, prostě kreativní dílo, které rozhodlo, co byste ráda v životě dělala?

Dřív byly na takových čokoládových náhražkách, myslím, že se to jmenovalo pochoutka, namalované holčičky a šly vystřihnout. Tak já je vystřihovala a pak jsem navrhovala pro ně oblečení. Asi v osmi letech jsem si vyrobila divadlo na špejlích a všichni příbuzní se museli dívat. V deseti letech jsem si napsala knihu básní a sama ji ilustrovala. Jinak jsem si psala deníky a stále jsem měla snahu organizovat nějaké akce pro ostatní vrstevníky. Bydlela jsem na sídlišti a bylo tam hrozně dětí, tak jsem stále pro ně něco vymýšlela – „stopovačku“ s úkoly, vybíjenou... Od třetí třídy jsem věděla, že chci být paní učitelkou ve školce, a kdybych dneska neměla svůj obchod, tak bych ji chtěla dělat i teď. Bohužel tenkrát ale každý neměl šanci se dostat na svou školu snů. Úplně přesně nemohu říct, jaké dílo rozhodlo o mé budoucnosti. Prostě mě vyrábění bavilo a baví a pořádání akcí pro děti taky.

 

Měla jste nějaký vzor, člověka, jehož práce vás zaujala tak, že jste chtěla být jako on?

Neměla. Vždycky, když potkám někoho hodně šikovného, tak bych to chtěla umět také tak krásně jako on.

 

 

Co rozhodlo, že jste si pořídila vlastní obchod?

Já jsem se práce nikdy nebála a budu dělat cokoli, jen nechci sedět doma na zadku. Moje mami měla od roku 1991 obchod s potravinami, tam jsem pomáhala a bylo to fajn. Akorát jsem si tehdy chtěla zkusit ještě něco jiného. A, přiznejme si, občas to není úplně ono mít rodiče za šéfa. Tak jsem nějakou oklikou skončila v jedné firmě jako mzdová účetní. Musím říct, že to mě bavilo taky. Bylo to takové akční povolání. Komunikace s lidmi mně prostě moc vyhovuje.  

 

Účtařina vás bavila, ale nezůstala jste u ní…

Asi si mě někdo vybral k těžší životní zkoušce. Nečekaně se mi narodil vnuk Daniel a já ze dne na den odešla na mateřskou dovolenou. Ne že by se syn se svou partnerkou nechtěli o své dítě starat, ale bylo jim šestnáct let a já moc chtěla, aby oba dostudovali, já už dostudováno měla. A opět jsem začala hodně vyrábět. Seznámila jsem se s technikou Scrapbooking, která mě úplně okouzlila. Chtěla jsem se o ní dozvědět něco víc i teoreticky, a tak jsem se přihlásila na kurz v Plzni. Ale tam mě to strašně zklamalo. Nelíbil se mi přístup lektora a nikdo nám nic nevysvětlil. Tak mě začala hlodat myšlenka, že bych to uměla určitě lépe. Taky se blížila chvíle, kdy se budu muset vrátit do práce. Jenže na místě účetní už seděl někdo jiný.

Myšlenka hlodala víc a víc, začala jsem hledat prostory, navázala vztahy s velkoobchody a otevřela si obchod s výtvarnými potřebami. Když si vzpomenu, jak byl poloprázdný v den otevření. A dnes už bych potřebovala větší prostory, kolik zboží tu mám. Půl roku jsem bývala denně v obchodu se svým vnukem, než šel do školky.

Opět přišla velká změna v životě a já si ve svých třiačtyřiceti letech pořídila ještě jednoho syna. Do posledního dne jsem pracovala, než jsem porodila, a po čtrnácti dnech jsem byla opět zpátky i se synem. Mám tady za dílnou malou zahrádku, tam spal v kočárku, a já pracovala. Nestěžuji si, někdy život dává člověku zabrat, ale jsem ráda za všechno, co mám.

 

Scrapbooking je způsob zpracování fotoalb, deníků, přáníček nebo dárků. Slovo „scrapbooking“ je složeninou slov scrap (ústřižek) a book (kniha), a lze jej volně přeložit jako „kniha (z) ústřižků“. Původ scrapbookingu najdeme v Anglii v 15. století. Novodobý scrapbooking se rozmohl v osmdesátých letech 20. století v USA.

 

 

 

Vzpomínáte si, jaký byl váš první kurz? Jak jste se na něj připravovala?

To se musím podívat na svůj Facebook, abych si vzpomněla. Myslím, že tématem bylo vysouvací přání a přišlo asi jen pět lidí. Dnes mám kurzy plné. Lidi ke mně chodí rádi. Mám velmi přátelský obchod, když je u mě zákaznice a vybírá si dlouho, tak jí klidně nabídnu kávu. Víte, co se mi strašně na mém obchůdku líbí? Že se mi lidi svěřují, posílají mi pohledy z dovolených, oznámení o sňatku, o narození dětí a samozřejmě mi ukazují vlastní výrobky. Dělám pravidelné dílničky pro děti a je krásné, když potkáte dítě někde na akci a ono k vám běží a s radostí křičí a obejme vás. Pořádám příměstské tábory a malinko se pochlubím: když je vyhlašuji, tak jsou během dvou hodin plně obsazené, jak jsou oblíbené. To je odměna za vše i za občasný stres z podnikání. 

Vidíte, na první kurz si už moc nevzpomínám, mám v hlavě ty, co jsou před námi. V Plzni je teď velký zájem o krasopis, dokonce někdo nedávno pravil, že Plzeň je lačná po krasopisu. V nejbližší době máme několik kurzů zaměřených na adventní věnce a výzdobu vůbec. A v plánu máme i opakování praktického semináře ručního šití bot a další lekce scrapbookingu.

 

Krasopis je ručně psané písmo. Moderní psaní – krasopis nebo také lettering – je založeno na střídání tenkých a tlustých čar. Na krasopsaní jsou vhodné fixy a pera se štětcovým hrotem.

 

Z vašeho vyprávění je jasně, že máte minimálně dva syny. Jak zvládáte dohromady rodinu a firmu?

Mám tři syny. Pavlovi je pětadvacet, Ondřejovi devatenáct a Vojtovi dvaadvacet měsíců. A vnukovi Danielovi je devět let. Je mi souzeno žít v mužském světě a moc mě to uspokojuje. Podnikaní není občas lehké, obchod je malý a nemohu si dovolit mít zaměstnance. Navíc moje zákaznice chtějí potkávat mě osobně. Momentálně Vojtíšek tady vydrží tak čtyři hodinky, pak už je mu to dlouhé a malinko mi to tam začíná likvidovat. Ale mám skvělou podporu v partnerovi, a i starší kluci se snachou pomáhají. Nesmím zapomenout na svou maminku s jejím manželem, ti hlídají Vojtíška, kdykoli mohou, a to je opravdu velká pomoc. Moje mami podnikala, tak naprosto chápe, že nejde obchod zavřít a pak jej například zase po roce otevřít. Je těžké získat zákazníky, ale je rychlé o ně přijít. Moc si přeji, aby malé přátelské obchody existovaly co nejvíc!

 

 

A kdo se v rodině „pomamil“, půjde někdo ve vašich stopách?

Kdo je v mé rodině kreativní? Nejstarší syn hezky maloval, ale bohužel se tomu nevěnuje. Ale když potřebuji něco slepit, vystřihnout, změřit, tak on je ten, který vždy pomůže. Druhý syn o tom nechce ani slyšet, Vojtíšek zatím maluje na zeď, okousává polystyreny a občas olízne nějakou barvu a rozhazuje korálky. Vnuk Daník vyrábí, jen když ho nalákám, ale moje devítiletá neteř Esterka krásně maluje a vyhrává se svými výkresy i soutěže. Tak se možná nějaký ten gen přesunul na ni.

 

Máte ještě nějaký sen, cíl, kam podnikání rozšířit? A co v v soukromém životě?

Kdybych vyhrála ve sportce, tak si koupím v Plzni dům se zahradou. Měla bych tam velký obchod s výtvarnými potřebami, dílnu, větší prostory na kurzy, kavárnu s výtvarným zaměřením, hlídání pro děti. Pořádala bych výstavy, možná by se tam vešla i nějaká ta školka. Ale nesázím, tak nic nevyhraju. Přestože je můj obchod malý, tak se vlastně ani nikam stěhovat nechci. Líbí se mi v něm, mám příjemného majitele objektu a v domě bydlí fajn lidi. Je to prostě velmi osobní a já mám to takhle ráda. Snažím se stále doplňovat sortiment, ale dnes snad existují na každou výtvarnou techniku speciální potřeby, tak mi občas i něco chybí. A můj sen? Samozřejmě si přeji, aby všichni byli zdraví a moc bych chtěla, aby mi obchod vydržel až do důchodu. Mě ta moje práce strašně moc baví.

 

Autor: Alois Žižka, Foto: Ivka Váchová a autor

Partneři

Diamant Expo

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test