český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

ČLÁNKY

Divadlo rychle zapomíná!

Simona Peková miluje hraní a její velkou láskou je divadlo, přesto se s ním na pět let, kdy byla ředitelkou nadace Archa Chantal, dokázala rozloučit, aby se k němu s ještě větší chutí vrátila. Dnes září na scéně brněnského HaDivadla a tu a tam se objeví i před kamerou, jako tomu bylo v seriálech Vinaři, Helena nebo Dáma a Král.

 

Narodila jste se jako Simona Vidláková. Když vám byly tři roky, váš tatínek, herec Lubomír Vidlák, tragicky zemřel. Příjmení Peková máte po nevlastním otci, lékaři Richardu Pekovi. Díky němu a mamince, která byla zdravotní sestrou, jste chvíle volna trávila v nemocnici. Jak vzpomínáte na svá dětská léta?

Moje dětství, to je Třebíč! Na tu naši rodinnou tragédii nemám vzpomínky a svého tatínka si prakticky nepamatuju. Bydleli jsme tenkrát v malé uličce pod nábřežím. Slyším odjíždějící a přijíždějící vlaky a vidím svou krásnou maminku, která čeká. Tatínek byl herec, ovšem i výjimečný scénograf, kostýmní výtvarník a choreograf. Byť tak mladý, nedožil se třiceti let, byl velmi žádaný. Stále na cestách. Jen jediná vzpomínka. Přicestoval v noci, v malé kuchyni u lampičky pracoval na návrzích scén a kostýmů. Pracovní deskou mu byl vál na nudle. Tatínek moji maminku a mě krásně strojil a šaty nám sám šil. Navrhoval i boty. Moje panenky měly šatník jako z Paříže. Po jeho smrti mě vychovávala babička Svobodová, ke které jsme se přistěhovaly, tedy já a maminka. Ulice se jmenovala Jiráskova. Tam jsem vyrůstala. Byla jsem temperamentní smutná holčička. Často jsem se ztrácela, utíkala! Maminčin smutek jsem silně vnímala, a tak jsem jí hledala tatínka. Když se po dlouhé době objevil pan doktor a maminka se začala zase smát, byla jsem šťastná i já. Po čase jsme se sestěhovali do nemocnice. Nejprve to byl maličký inspekční pokoj, doktor spal na gauči, pak nemocniční vila, to už byl na světě i bratr Richard. Nemocnice byla pro mě stát ve státě. Jezírka, tajemná zákoutí, bylo co objevovat, a hlavně tolik nových tet a strýčků v bílém. Myslela jsem si, že to jsou andělé.

 

 

Čím jste chtěla být? Co vás přivedlo k herectví?

Nějak to asi vyplynulo. Ráda jsem byla ve středu pozornosti, stále jsem všem dokazovala: Pozor! Jsem tu taky! Sportovala jsem, bruslila, dobře plavala a skákala do vody, ráda jsem se učila. Relativně pozdě jsem se stala velkou čtenářkou a zase utíkala, tentokrát do světa imaginace. Byla jsem ráda někým, kým jsem nebyla. A být někým jiným, a přitom sama sebou, je dnes moje profese. Milované hraní!

 

Simona Peková se narodila v Třebíči 13. 2. 1955. Otec herec Lubomír Vidlák (1928–1958) tragicky zemřel. Maminka Růžena byla zdravotní sestrou a nadšenou ochotnicí. Simona vystudovala herectví na JAMU. 1981–1990 byla v angažmá Divadla bratří Mrštíků (dnes MDB) v Brně, 1993–1998 byla ředitelkou nadace Chantal Poullain Archa Chantal. Pak hrála v Divadle Husa na provázku a od roku 2007 je v brněnském HaDivadle. Filmy – Dědictví aneb kurvahošigutentag, Nuda v Brně, Hrubeš a Mareš jsou kamarádi do deště, Zapomenuté světlo, Postel…, seriály – Detektiv Martin Tomsa, Vinaři, Helena, Dáma a Král. Má dceru Sáru.

 

Po gymnáziu jste šla na JAMU a hereckou kariéru zahájila v Brně v Divadle Bratří Mrštíků, kde jste hrála devět let. Pak jste byla pět let ředitelkou nadace Chantal Poullain Archa Chantal. Co vám vaše cesta dala a co vzala?

Na Divadlo Bratří Mrštíků nezapomenu nikdy. Ředitelem byl pan docent Milan Pásek, který znal i mého tatínka. Jednou mě pozval k sobě domů. Bizarní obývák plný vzpomínek, jedna stěna byla plná zarámovaných scén, kostýmů i obrazů. Řekl: „To všechno, Simonko, maloval Luboš, tvůj otec, byl geniální umělec.“ Nadace Archa Chantal svým zaměřením, tj. humanizace státního dětského zdravotnictví, mě zcela pohltila. Jako svobodná matka s malou Sárou jsem silně vnímala smysl nadace a moc se naučila. Všechno mně víc dalo, než vzalo, ale drž se, ševče, svého kopyta, najednou to bez hraní nešlo, a tak jsem se s obtížemi začala vracet. Divadlo rychle zapomíná.

 

 

Pak jste se k divadlu vrátila, nejdříve do Divadla Husa na provázku a od roku 2007 jste v HaDivadle. Co pro vás znamená divadlo?

Divadlo, to naše, je pro mě rodinou, po které jsem tolik toužila a nedokázala ji vytvořit. Bez nadsázky mám dvě lásky, dceru Sáru a divadlo. A já když miluju, tak miluju! Až na krev!

 

Na co byste pozvala diváky do divadla?

Těžká otázka. Do HaDivadla na vše. Přijďte a ochutnejte naši novou dramaturgii, udělejte si sami obrázek. Ivan Buraj, nový mladý šéf, má můj veškerý obdiv.

 

Vaše filmografie sice není velká, zato jsou v ní zajímavé tituly, na který z nich nejraději vzpomínáte?

Jednoznačně Postel. Režisér Oskar Reif, kameraman Igor Luther. Složité potkávání se se dvěma silnými osobnostmi korunované úspěchem v Cannes. Byla jsem při tom!

 

 

Vydala se vaše dcera Sára také na uměleckou dráhu?

Moje cesta obdivované, zatracované, odmítané, nepochopené, ublížené regionální herečky, která stále urputně dokazuje, že je na svém místě, mou dceru jasně poučila! Není herečkou! Je umělkyně s rozbujelou imaginací po matce. Studovala FAVU, je renesanční, maluje.

 

Umíte odpočívat? Jak relaxujete?

I když to tak nevypadá, umím odpočívat! Každou roli prožívám a jsem možná i k smíchu – exprese, to jsem já! Ovšem vydanou energii musím získat zpátky, a to dokáže spánek. Jsem spáč ve zvěrokruhu.

 

Autorka: Veronika Pechová, Foto: archiv Simony Pekové

Partneři

Diamant Expo

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test