český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

ČLÁNKY

Co je škapulíř?

Slovo škapulíř jistě mnoho z nás už někdy slyšelo nebo četlo, dnes už si ale jen málokdo vybaví, jak tato kdysi mezi katolickými laiky velmi oblíbená devocionálie vypadá. Přesto škapulíř a s ním spojená zbožnost nikdy úplně nevymizeli. Podívejme se na historii i současnost tohoto zvláštního zbožného oděvu.

 

V první řadě je třeba říct, že slovo škapulíř má několik významů. Je odvozeno od latinského slova scapula a označuje původně část oděvu – vlastně pruh látky splývající přes prsa dolů jako zástěra a na zádech přes lopatky (scapula je latinsky právě lopatka), a je běžnou součástí řeholního šatu různých řeholních řádů, například karmelitánů. A právě s těmi se pojí i druhý význam škapulíře – vznik zvláštního přívěšku, vlastně redukovaného oděvu, který byl vyjádřením mariánské úcty svých nositelů.

 

Oděv spásy 

Legendy říkají, že generální převor karmelitánského řádu svatý Šimon Stock, původem Angličan, který žil v Bordeaux ve 13. století, prosil patronku Karmelu Pannu Marii, aby zprostředkovala řádu nějaké zvláštní duchovní privilegium. Maria se mu podle této legendy zjevila, ukázala mu na škapulíř a řekla: „Hoc tibi et tuis privilegium: in hoc moriens salvabitur,“ což přeloženo znamená: „To je privilegium tobě a tvým. Kdo zemře oděn tímto oděvem, bude spasen.“

Historické bádání nám sice říká, že legenda o tomto zjevení se zprvu tradovala o jiném Šimonovi a teprve dodatečně splynula s životopisem velkého karmelitánského představeného, ale tradici škapulíře to jenom posílilo. Podle původního významu měl být škapulíř – tehdy ještě součást mnišského oděvu – určen jen karmelitánským řeholníků, ale netrvalo ani sto let a začal se šířit i mezi laiky, kteří měli zvláštní vazbu ke karmelitánskému řádu (na snímku).

 

 

Dobře míněné falzum

Velkým impulsem pro úctu k mariánskému škapulíři byla takzvaná sobotní bula, kterou měl papež Jan XXII. údajně vydat v roce 1322 na popud jiného zjevení Panny Marie. Maria mu údajně slíbila ochranu před jeho protivníky, ale zavázala ho pomoci právě karmelitánům a slíbila, že kdo se i jako laik ze zbožnosti stane členem karmelské rodiny, bude oděn ve „znamení svatého hábitu“ a bude zachovávat určité předpisy o modlitbě a čistotě, ten v den vstupu do karmelské rodiny obdrží částečné odpustky a v první sobotu po své smrti bude vysvobozen z očistce.

Skeptický historik k tomu poznamená, že takzvaná sobotní bula je prokázané historické falzum, které mělo asi ujistit členy karmelských bratrstev, že také oni mají účast na zmíněných privilegiích řádu. Nejde tedy o skutečný papežský dokument, ale přesto měl efekt. A tak se stalo, že asi o tři sta let později, v roce 1613, Řím do velké míry potvrdil to, co se v původní sobotní bule říkalo.

 

Škapulíř pro laiky

Tak prakticky vznikl škapulíř v dnešní podobě, kdy bylo karmelitánům oficiálně dovoleno, že mohou kázat a křesťanský lid, který je s karmelitánským řádem spojený, může plně důvěřovat, že Maria přispěje svou pomocí duším zemřelých karmelitánů a členů škapulířových bratrstev, kteří zemřeli v milosti Boží, nosili za svého života oděv řádu, redukovaný právě na škapulíř, zachovávali čistotu odpovídající svému stavu a modlili se malé hodinky nebo zachovávali půst.

 

 

Jakou podobu tedy škapulíř od 17. do 19. století, tedy v době svého největšího rozšíření, dostal? Z původního pruhu látky, který se oblékal přes hlavu (na snímku), se staly dva obdélníkové kusy sukna, spojené šňůrkami. Šňůrky se nasazovaly přes hlavu a kusy sukna, obvykle zdobené nějakým mariánským symbolem nebo obrázkem. Někdy bývaly ještě doplněny bočními tkaničkami, kterými se upevňovaly kolem hrudi, aby pevně seděly na srdci a na zádech. Škapulíře se nejčastěji nosily pod oděvem, takže o nich věděl jenom sám nositel. K odlišení od škapulíře jako součásti mnišského hábitu se této formě, určené pro laiky, někdy říká devoční škapulíř.

 

Jak se přijímá škapulíř

Škapulíř se přijímá zvláštním bohoslužebným nebo žehnacím obřadem. A to jenom jednou, pokud někdo již škapulíř přijal, nepřijímá jej opětovně, stejně jako se nežehná znovu už jednou požehnaný kříž. Škapulíř předává nejčastěji kněz, někdy to může být i jáhen nebo jiná příslušnou duchovní autoritou pověřená osoba.

Plátěný škapulíř, tedy klasickou a tradiční formu oděvu, může nahrazovat i drobná medailka, na jejíž jedné straně je vyobrazení Srdce Ježíšova a na druhé straně zobrazení Panny Marie Karmelské. Tato forma se rozšířila poté, co nošení škapulíře vyšlo z obvyklého užívání. Dnes jsou mariánské medailky mnohem rozšířenější než škapulíř, z kterého vznikly.

Každý, kdo chce přijmout a nosit škapulíř, zavazuje se tím ke křesťanskému životu, to znamená k životu podle evangelia. Usiluje o život ze síly svátostí a o živou úctu k Matce Boží. Mělo by pro něj být samozřejmostí alespoň jedenkrát během dne se k ní obrátit modlitbou.

Bližší informace o dnešní praxi zbožnosti spojené se škapulířem poskytnou nejlépe karmelitáni, v jejichž řeholní rodině je tato praxe stále živá.

 

Mnoho barev

Protože tato forma škapulíře pochází z karmelitánského prostředí, je jenom logické, že první formy škapulíře měly hnědou barvu, odvozenou od karmelitánského hábitu. V 17. století se začíná objevovat modrý škapulíř, který je blíže spjat se zbožností orientovanou na neposkvrněné početí Panny Marie. Teprve 19. století přináší do světa škapulířů téměř inflační hojnost.

Papežové a další církevní autority povolovali nejrůznější druhy škapulířů, odlišované často různými barvami nebo stylem zdobení. Zelený škapulíř Neposkvrněného srdce Panny Marie, bílý škapulíř Panny Marie, Matky Dobré rady nebo černý škapulíř Panny Marie, Pomocnice nemocných byly nejznámější a nejoblíbenější.

 

 

Mezi věřícími začal být také zvyk nosit třeba i více škapulířů najednou, spojených dohromady, aby kumulovali přislíbené zásluhy. Bohužel to s sebou neslo i rozvoj různých pověrčivých zvyklostí, škapulíře byly někdy doplňovány různými bylinkami nebo dalšími lidovými „zázračnými“ předměty a někdy tak degradovaly na jakýsi amulet, který už s autentickou katolickou zbožností neměl mnoho společného. To je také důvod, proč v průběhu 20. století začala zvyklost nošení škapulíře mizet.

 

 

Oděv jako znamení

Je to vlastně i trochu škoda. Jakkoli různé pověrčivé zvyklosti zaslouží odmítnutí, tak nošení zvláštního oděvu jako výrazu zbožnosti má hluboký biblický význam a je pevně zakořeněné v tradici.

V Matoušově evangeliu se vypráví o ženě, která přišla zezadu a dotkla se Ježíšova šatu. Říkala si totiž: „Dotknu-li se aspoň jeho šatu, budu zachráněna!“ Ježíš se obrátil, a když ji spatřil, řekl: „Buď dobré mysli, dcero, tvá víra tě zachránila.“ A od té hodiny byla ta žena zdráva. I ve Starém zákoně je na mnoha místech šat zvláštním výrazem Hospodinova požehnání. Konečně i řeholní hábit a oděv duchovních vyjadřuje právě toto.

Oděv je znamením příslušnosti k myšlenkovému odkazu a poukazuje na toho, v koho člověk důvěřuje. Mohli bychom říci, že je znamením příslušnosti k tomu, od koho oděv máme. Právě tak, jako když voják nosí stejnokroj a ten je poznávacím znamením, na čí straně stojí. Tak i škapulíř může být znamením příslušnosti k Panně Marii nebo k nějaké konkrétní skupině, která vyznává konkrétní druh spirituality – třeba ke karmelitánské rodině.

 

Znamení víry

Škapulíř je v církevním chápání jednou z mnoha svátostin, podobně jako třeba posvěcený křížek nebo mariánská medailka. Nejde proto o žádný talisman, který by byl nadaný magickou mocí, ale je to projev víry. Užívání znamení svátostin je spojené s životem toho, kdo to které znamení svátostiny užívá. Kdo by chtěl svůj život zaštítit svátostinou a nechtěl podle víry žít a jednat, učinil by ze svého přístupu jen bohapustou magii a z daného znamení právě jen talisman a z užívání jen prázdný rituál vedoucí pryč od víry. To by bylo z hlediska katolické teologie chybné. Proto se o svátostinách mluví jako o znamení, které má být spojeno s praktickou vírou, která není jen mentálním přesvědčením, ale opravdovou praxí života víry.

 

 

Sami karmelitáni to shrnují těmito slovy: „Mnoho věcí v našem světě má pro nás hodnotu symbolu, např. světlo, oheň, voda; a také mnoho událostí našeho běžného života v sobě skrývá hlubší význam. Společné stolování bývá pro nás znamením přátelství. Shromáždíme-li se společně k nějaké slavnosti, může to být znamením naší společné identity. Potřebujeme znamení a symboly, protože nám pomáhají porozumět tomu, co se teď odehrává, tomu, co se stalo dříve anebo co nás teprve čeká. Jejich prostřednictvím poznáváme, kdo jsme – jako jednotlivci nebo skupiny lidí. Církev užívá znamení, související s určitými událostmi, tradicemi nebo osobami. Jedním z takových znamení je škapulíř Panny Marie Karmelské.“

 

Autor: Petr Jan Vinš, Foto: archiv

Partneři

Diamant Expo

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test