český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

ČLÁNKY

Uzbekistán otevřený i uzavřený (1/3)

Středoasijský Uzbekistán rozhodně nepatří mezi obvyklé dovolenkové destinace. Je to země, o které mnoho nevíme, ale která v sobě přitom skrývá hodně krásného a překvapivého. Přinášíme vám obsáhlý třídílný cestopis našeho redaktora, který Uzbekistán projel křížem krážem. 

 

Ta jména znějí povědomě – Taškent, Samarkad – mají v sobě orientální nádech a voní dálkou, o mnoho více o nich ale říct nedokážeme. Možná ještě ze starých učebnic zeměpisu, které obsahovaly nadšená líčení o zemích Sovětského svazu, by si člověk vzpomněl, že Taškent je veliké město, po Moskvě, Petrohradě a Kyjevě největší v oblasti.

Po rozpadu sovětského prostoru před třiceti lety se ale nad celou střední Asií rozhostilo velké mlčení – málokdy se tato oblast dostala do zpráv, málo toho o ní víme. Je to možná dílem proto, že zde dlouho panovaly autoritářské režimy, které byly podezřívavé k cizincům, je to možná proto, že celá střední Asie leží poměrně daleko a není tak dobře dostupná. Není tu ani moře, oblíbený to dovolenkový cíl. Z vlastní zkušenosti teď mohu tvrdit – pokud člověk odhrne tuto oponu, naskytne se mu pohled na mimořádně zajímavý svět, který dosud není příliš dotčený umělou turistickou hysterií.

 

 

O Uzbekistánu

Rozloha Uzbekistánu je 447 400 km2, tedy ve srovnání asi něco mezi Německem a Francií. Žije zde téměř 28 milionů obyvatel, kteří jsou vzhledem k pouštím hodně nerovnoměrně rozmístěni. Největší město Taškent, které je zároveň hlavním městem, má přes dva miliony obyvatel. Charakter podnebí je kontinentální s velkými rozdíly teplot mezi zimou a létem. V létě může teplota vystoupat až na 40 °C a v zimě klesat až na -23 °C, rekordy padají i kolem -40 °C. Při jihozápadní hranici protéká pouští řeka Amudarja, která je nejmohutnějším tokem ve střední Asii. Uzbekistán je agrární stát s nedostatečně rozvinutým průmyslem. Hlavní roli hraje pěstování bavlny. Země je dnes jejím třetím největším vývozcem na světě.

 

Od východu na západ

Na začátek možná několik základních informací, které bychom se dočetli v atlasu nebo v encyklopedii. Uzbekistán zaujímá centrální oblast nížinaté Turanské pánve s jihozápadní částí pouště Kyzylkum. Pánev je 600 km dlouhá, 350 km široká a povrch pokrývají převážně písečné planiny.

Takto napsané to zní poměrně abstraktně, ale jakmile začnete plánovat cestu s mapou, dostane to konkrétní obrysy. Uzbekistán je v první řadě veliký, rozlehlý a všude je daleko. Přes celou jeho střední část leží rozprostřena veliká poušť, kterou je potřeba tak či onak překonat, pokud se člověk chce dostat do jeho západní části – a to jsme samozřejmě chtěli.

Subjektivně totiž lze Uzbekistán rozdělit na tři oblasti. První z nich je hlavní město Taškent a několik dalších velkých měst na východě země. Ty leží poměrně blízko sebe, jsou spojeny železnicí a tvoří úrodný pás, který se kdysi pyšnil Hedvábnou stezkou z Číny do Evropy. Druhou oblastí, kam jsme se nestihli dostat, je Ferganské údolí. Tato kotlina přírodou a mnoha dalšími charakteristikami více připomíná sousední Kyrgystán, včetně strmě stoupajících pohoří. A pak je tady „divoký západ“, skrývající se za pouští, vyprahlý a vysušený, s historickým městem Chivou a s planinami zcela neznámé autonomní republiky Karakalpakstán. Zde je i vyschlé Aralské jezero – snad největší ekologická katastrofa našich časů. Plán byl tedy jasný – postupovat od hlavního města směrem na západ přes poušť a čekat, kam nás osud zanese.

 

 

Cizí i blízká

Jak se vlastně zrodí nápad, vyrazit do Uzbekistánu? V mém případě šel trochu oklikou. Už před řadou let, ještě během univerzitních studií, jsem si jednou všiml, že na orientálním institutu vypsali kurz neobvyklého jazyka – uzbečtiny. A protože jsem vždycky byl fanoušek podivných jazyků, živých i mrtvých, kurz jsem si zapsal a něco přes rok se uzbecky učil. Samozřejmě z toho nezůstalo nic, než naprosté základy, ale i tak jsem byl vlastně zvědavý, jestli tato drobná znalost snese konfrontaci s realitou.

Po prvotním nápadu začala fáze zjišťování informací. Něco člověka navnadilo – třeba zjištění, že až na drobné výjimky jsou všechny středoasijské kulturní památky UNESCO právě v Uzbekistánu. Historie spojená s hedvábnou stezkou a islámskou kulturou středověku slibovala velmi zajímavé a především velmi neokoukané historické památky. Neblahé dědictví Sovětského svazu bylo do určité míry také lákavé, byť v jiném slova smyslu – měl jsem dojem (který se mi potvrdil), že na rozdíl od tak jednoznačně islámských zemí, jako je třeba Írán, bude v Uzbekistánu mnoho z té „postsovětské“ kultury, která chtě nechtě ovlivňovala všechny země východního bloku včetně bývalého Československa, a že tam při vší té dálce a cizosti budu nacházet leccos z toho, co je pro mě známé. Právě pro tuto směsici dálného orientu a určitého postsovětského rozkladu je nám Uzbekistán svou kulturou země sice vzdálená, ale svým způsobem blízká.

 

Ach ta politika

První otázka, kterou jsem obvykle dostával od svých přátel, se týkala bezpečnosti. A tady jsem mohl být velmi klidný. Na rozdíl od zemí Blízkého východu neřeší Uzbekistán téměř problém s náboženskými radikály ani s teroristy. Je to sice země na papíře islámská, ale můj subjektivní dojem byl takový, že to Uzbeci mají s islámem asi tak, jako Češi s křesťanstvím. Řada z nich – byť ne nějaká drtivá většina – se k němu formálně hlásí, ale často se jejich praxe omezuje na několik největších svátků. Že by jim muslimská víra zabraňovala dát si večer po práci v čajovně pivo nebo sklenku vodky, to skutečně spíš ne.

Čím na druhé straně Uzbekistán varoval, byla jeho nedemokratičnost. Na tom se shodovaly průvodce i zkušenosti cestovatelů z předchozích let. Od roku 1991 až do své smrti v roce 2016 vládl Uzbekistánu pevnou rukou Islam Karimov, někdejší generální sekretář Uzbecké komunistické strany. Choval se přitom jako typický autokrat a v mezinárodních žebříčcích svobody se Uzbekistán pravidelně umísťoval na úplném konci – za ním zůstaly už jen Turkmenistán, Čad a Severní Korea.

Od smrti diktátora v roce 2016 se ovšem země začala masivně otevírat. Bylo to vidět na každém kroku. Města postupně lákají turisty, lidé – někdy trochu improvizovaně – ve svých domovech budují penziony pro hosty a především, zahraniční turista už není podezřelým subjektem, po němž jde uniformovaná i tajná policie. V tomto smyslu jsme měli štěstí a trefili dobu, kdy se snad Uzbekistán začíná rozvíjet k lepšímu.

 

 

Vedro a písek

Uzbekistán je takzvaně dvojitě vnitrozemský stát. To znamená, že nejenže nemá moře, ale je celý obklopen jinými vnitrozemskými státy. Jediný další stát na světě, který je dvojitě vnitrozemský, je maličké Lichtenštejnskou. Pro velký Uzbekistán tato poloha ale znamená jednu věc – kontinentální klima s velkými výkyvy teplot na obou koncích extrému. V létě, kdy jsme se do Uzbekistánu vypravili my, to znamenalo extrémní vedro. Na mnoha místech se teploty blížily i 40 stupňům.

V takovém vedru člověk nejvíce trpěl v uzbecké dopravě, kde jsme velmi snadno propotili všechno, co jsme měli na sobě. Ani nové autobusy či minibusy totiž nemívají klimatizaci, nebo – častěji – není tato klimatizace funkční. Výjimkou byl moderní vlak na východě země mezi Taškentem a několika dalšími velkými městy. Ten měl dokonce bez přehánění evropský standard komfortu. Jakmile se však člověk dostal mimo hlavní vlakovou trasu a musel volit lokální způsoby dopravy – tedy autobus, „maršrutku“ nebo sdílený taxík, nebylo už před vedrem úniku. Stejně tak před pískem. Sotva začala písečná poušť Kyzylkum cestou na západ země, tak už jsme se jemného písečného poprašku nikdy nezbavili.

 

 

Cestování je setkávání

Nejzajímavější na cestování nejsou – alespoň v mých očích – samotné kulturní památky, ale lidé, kteří na daném místě žijí. V tomto bodě byla cesta skutečně nezapomenutelná. Záměrně jsme se nechtěli omezit jen na hlavní turistické tahy, tak kde jsme mohli, spali jsme v soukromí u místních rodin – některé byly velmi chudé a vypadalo to, že nyní s otevřením se země cizincům jim konečně svítá naděje na lepší živobytí – potkali jsme organizátory kohoutích zápasů, babičky pečící chleba na dvorku v hliněné peci i nesmírně barevnou a různorodou změť lidí na bazarech, kde se dá koupit vše, na co si člověk vzpomene (jen většinou ne to, co potřebuje). Lidský aspekt cesty do Uzbekistánu byl možná to úplně nejsilnější – všude jsme se setkávali s vlídným a laskavým přijetím.

V příštích dvou článcích z cesty pak nejprve přiblížíme své setkávání s uzbeckou kulturou (a kuchyní!) na východě země ve velkých městech a podíváme se přes poušť do zcela neznámého Karakalpakstánu, který nás překvapil nejen neobvyklými a trochu depresivními scenériemi vyschlého Aralského moře, ale třeba i zcela nečekanou sbírkou výtvarného umění.

 

Autor: Petr Jan Vinš, Foto: archiv

Partneři

Diamant Expo

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test