český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

ČLÁNKY

Svědkové dějin, hlasy domova a signály nebes

Zvony jsou nejen hudebním nástrojem, ale i uměleckým dílem, které provází lidstvo odedávna. Byly ozdobou, sloužily k ochraně proti neštěstí a zlu. Chválily Boha, svolávaly k modlitbě, oplakávaly mrtvé, ohlašovaly požáry a vyháněly démony. Staly se symbolem i průvodcem každodenního života.

 

Jako na jiných místech naší země, také na Šumavě bylo mnoho zvonů v průběhu dvou světových válek odvezeno, přetaveno ve zbraně, a tím nenávratně ztraceno. Společenské poměry s nástupem komunismu jejich obnově nepřály, a i v současné době na zpřetrhané tradice navazujeme jen velmi pomaličku. Na duchovní hodnoty, které odedávna patřily k životu, dnes lidem zbývá jen velmi málo času.

 

 

Snad se to brzy změní, přeje si historik Muzea Šumavy v Kašperských Horách PhDr. Vladimír Horpeniak (na snímku). Je jedním z iniciátorů projektu Zvony pro Šumavu a autorem stejnojmenné výstavy. Doufá, že tato výstava i mnohé další akce, chystané v souvislosti s projektem, probudí v lidech zájem i pochopení a chystaná finanční sbírka povede k ulití a vysvěcení nových zvonů do chrámu sv. Markéty v Kašperských Horách.

 

PhDr. Vladimír Horpeniak se narodil v roce 1948 v Sušici. Vystudoval historii, ukrajinštinu a dějiny umění na FFUK v Praze. Pracuje jako historik Muzea Šumavy v Kašperských Horách, je předním znalcem dějin Šumavy, o kterých napsal i několik odborných publikací. Je autorem mnoha článků o dějinách, umění, kultuře a historii zdejšího regionu.

 

Myslíte, že dříve se na zvony lidé dívali jinak než dnes?

Určitě. Byly nedílnou součástí jejich života. Když v průběhu válek kostely o zvony přicházely, lidé se s nimi těžce loučili. Patřili k nim, měli pocit, jako by odcházel někdo velice blízký, hlas místa, hlas jejich domova. Na výstavě v muzeu je fotografie z listopadu válečného roku 1916, která mě velmi dojala. Ukazuje, jak obyvatelé Kašperských Hor uspořádali takový „pohřeb zvonů“, přišli se s nimi rozloučit ve slavnostním oblečení, s květinami i věnci a s příslibem, že jak jen to bude možné, budou usilovat o zvony nové. S očima plnýma slz je všichni doprovázeli až na kraj města. Všeobecný smutek ovládl lid… – tak o tom referuje farní kronika. V poválečných letech měli lidi hluboko do kapsy, ale organizovali sbírky, přispívali, jak mohli, nové zvony byly pro ně symbolem nové éry života, nové naděje.

 

Teď je to jinak?

Občas tu slýchávám otázku: na co zvony? Máme přece spousty jiných starostí, musíme opravovat chodníky, komunikace. Jistě, ale k životu potřebujeme i krásu. Hlas zvonů obohacuje člověka! Provázely život lidí více než tisíc let, jsou symbolem duchovním, ale plní i funkce praktické.

 

Proto jste se rozhodl uspořádat výstavu?

Mně Šumava stále připomíná zakletou princeznu především v duchovním a společenském životě. Němečtí obyvatelé, kteří tu po staletí měli své domovy, byli vysídleni. Přicházeli noví lidé z různých koutů světa, přinášeli své tradice, zvyklosti, vzpomínky. Mnozí však sami sobě navzájem zůstali cizinci. Možná tím je dáno, že se stále nedaří probudit sounáležitost s jejich šumavským domovem. A čím lidi nejlépe „probudit“? Hlasem zvonů! Socha či obraz oslovují krásou, ale mlčí, zvony znějí. Tato komorní výstava má být motivací k uspořádání nové sbírky, jejímž cílem by měly být nové zvony.

 

Čím zaujalo téma zvonů vás?

Téměř magicky mě přitahovaly od dětství. Se smutkem jsem vnímal zprávy z kronik Kašperských Hor, že naše město o zvony přišlo hned několikrát, při požárech, válkách. Představoval jsem si, jak krásně musely znít, když by se rozeznělo všech pět zvonů, které tu kdysi na věži u sv. Markéty bývaly. Všechny dohromady zvonívaly o Vánocích, o pouti, o různých svátcích.

 

 

Kolik jich mají Kašperské Hory dnes?

Dva – vypůjčené z filiálního kostela, jeden z nich je puklý a potřebuje restaurovat. Vzpomínám na svou první návštěvu věže kostela, to mi bylo asi deset let. Na Velký pátek, kdy zvony mlčely a ozývaly se hrkačky, mě kamarádi ministranti vzali nahoru. Lezli jsme po schodech stále výš a já se nemohl dočkat. Byly tam dva zvony a spousta místa po těch, které byly odvezeny a nenávratně ztraceny. Tehdy ve mně uzrálo rozhodnutí, že musím pomoci s jejich návratem. Dělám vše, co mohu, abych svůj dětský sen splnil.

 

Jsou šumavské zvony něčím odlišné, měly v historii jinou úlohu než v dalších místech?

Na Šumavě je mnoho poutních míst, tedy tu bývalo i mnoho zvonů. Staly se důležitým signálem nejen náboženským, ale i praktickým: při práci v lese nebo na poli pomáhaly s časovou orientací, v mlhách, které tu jsou na podzim velmi časté, a při nočních cestách nenechaly poutníky bloudit. Ještě pozdě večer se v Prachaticích ozývalo „soumarské zvonění“, aby formani na Zlaté stezce nesešli z cesty.

 

Poznávali lidé, odkud se ozývají?

Každý zvon má specifický hlas, a lidé je dobře rozeznávali: to jsou zvony z Volar, z Vimperka, z Kašperských Hor… Některé mají zvuk mírně chraplavý, jiné znějí jasným hláskem. Kdysi, asi před třiceti lety, mě oslovila Stanice mladých techniků s prosbou o námět nějaké prázdninové činnosti pro mládež. Protože měli velmi dobré vybavení, mikrofony, magnetofony, zdokumentovali jsme tenkrát zvuky zvonů na Šumavě. Objížděli jsme kostely a nahrávali. Bylo to poučné i dobrodružné, dokonce z toho vznikl rozhlasový pořad. Váže se k tomu příhoda. Farář Martin Vích z Dobrše ležel v nemocnici, probíral se z narkózy po operaci. Měl pocit, že ho vítá hlas jeho zvonů v nebi. A jeho zvony ho opravdu vítaly, ne z nebe, ale v nemocničním pokoji z Rozhlasu po drátě. Přivolávaly ho k životu a práci v jeho krásné pošumavské farnosti.

 

 

Ke koloritu zdejší krajiny patří i zvoničky…

Zvoničky a kapličky v usedlostech zdobí celou Šumavu. Hlasem zvonků dělily denní dobu, vyzývaly k modlitbě a pobožnosti, ukazovaly cestu do bezpečí, nebo ohlašovaly mimořádné události. Jedna má kamarádka koupila chalupu v nedaleké vesničce a nechala si udělat zvoničku, protože podle ní na Šumavu patří. Neutratila své úspory třeba za cestu do Thajska, ale za zvoničku! Takové věci mi dělají velkou radost.

 

Jaká jsou šumavská „nej“ mezi zvony?

Nejcennější památkou českého zvonařství v našem regionu je velký zvon Maria v Dobrši u Vacova, který ulil v roce 1561 nejslavnější český zvonař Brikcí z Cimperka, zcela nejmladší jsou zvony z dílny Tomášková – Dytrychová v Brodku u Přerova, které byly pořízeny pro kostel sv. Vintíře u Hartmanic a požehnány v červnu 2018. Největší je velký zvon Ondra v Černé věži v Klatovech, který váží úctyhodných 4382 kg.

 

S jakým přáním jste výstavu Zvony pro Šumavu otevíral?

Přál bych si, aby místní vzali projekt „Nové zvony“ za svůj, byli na něj připraveni a sami si dokázali odpovědět, proč jsou pro ně důležité, co znamenají pro kulturu. Pak může být sbírka úspěšná. Snažím se šířit osvětu, jak to jen jde, také mezi přáteli, známými, a oni šíří myšlenku dál. Mluvím se sponzory, kteří jsou ochotni pomoci, pokud vidí, že mezi lidmi existuje vůle zapojit se, že pomůže i město. Vycházíme z toho, že Kašperské Hory mají na Šumavě určité centrální postavení v krajině i historii, zvony pro Kašperské Hory jsou vlastně zvony pro Šumavu. Zdejší chrám sv. Markéty je nepochybně jakousi katedrálou české Šumavy.

 

 

Jaké zajímavosti jsou na výstavě k vidění?

Výstava obecně i místně pojednává o historii a tradicích zvonařství. Přináší ukázky historických zvonů ze sbírek regionálních muzeí v Plzni, Klatovech, Sušici. Nejcennější je asi gotický zvon z 16. století, máme tu unikátní zvon, kterým se v Klatovech zvonívalo při popravách. Bavorští sousedé nám zapůjčili obrovský kravský zvonec z pohraničního městečka Rinchnach, kterým se u nich dodnes symbolicky na počátku adventu plaší vlci a vyhánějí zlí duchové. Na výstavě je k vidění i zajímavá fotodokumentace, kterou se nám podařilo shromáždit a která jasně ukazuje vztah našich předků ke zvonům.

 

Existují o kašpersko-horských zvonech nějaké pověsti?

Hned několik, třeba o zvoníkovi, který se občas ve věži potkával s mužíčkem, který se snažil rozhoupat srdce signálního zvonu, aby upozornil na blížící se požár. Nebo o zvonech, schovaných na hradě Kašperk. Až je někdo najde a zazvoní na ně, hrad ožije. V pověstech se často mluví o zvoncích zlatých či stříbrných, ale to je omyl, který se často traduje. Zvony musí být ze slitiny mědi a cínu, tzv. zvonoviny, jinak by se na ně zvonit nedalo.

 

Máte představu, jak by měl vypadat zvon, který pro Šumavu chystáte?

Úplně přesnou a věřím, že se podaří ji naplnit. Můj přítel, zvonař Petr Rudolf Manoušek, ve své zvonařské dílně už jen čeká, kdy se bude moci dát do práce. Společně doufáme, že příští rok na pouti budou nové zvony posvěceny, chtěli bychom pozvat primase českého, kardinála Dominika Duku. Mé přání, aby se v kostele sv. Markéty opět rozezněl krásný souzvuk pěti zvonů, může být úkolem postupným. Ten největší by měl mít kolem jedné tuny, jména budou zvolena s ohledem na místní tradice a světce uctívané v našem kraji, tedy sv. Jan Křtitel, Panna Maria Sněžná a sv. archanděl Michael. Kéž by Šumavě přinesly štěstí!

 

Autorka: Eva Procházková, Foto: autorka a archiv V. Horpeniaka

Partneři

Diamant Expo

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test