český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

ČLÁNKY

Rodina je nejdůležitější: dlouhodobé pěstounství (2/3)

Anna Němcová je vedoucí Centra podpory pěstounských rodin v jihočeské neziskové organizaci Prevent 99. Je také psychoterapeutkou, supervizorkou a lektorkou příprav budoucích pěstounů a osvojitelů PRIDE. Spolu s manželem vychovává čtyři děti: vlastní, adoptované a pěstounské.

 

Co vás vedlo k tomu stát se pěstounem?

Byla to celá řada důvodů. Budu muset začít u narození naší nejstarší dcery, která má Downův syndrom. Další dítě, které jsme s manželem čekali, mělo také Downův syndrom a nakonec se nenarodilo. Umělé oplodnění nebylo pro nás tou správnou cestou. Rozhodli jsme se tedy pro adopci. Tenkrát jsme poprvé zvažovali pěstounství. V procesu podávání žádosti jsme však narazili na jednu zkušenou a moudrou paní psycholožku, která nám to vymluvila. Dodnes jsem jí za to vděčná. Teď vím, že bych to tenkrát nezvládla. Poznala, že toužíme po zdravém dítěti, které bude naše. Adoptovali jsme si tedy tříměsíčního chlapečka. Už v té době jsme si řekli, že až děti vyrostou, vezmeme si další do pěstounské péče. Dlouho jsme to však odkládali, děti nás dostatečně vytěžovaly. Došlo k tomu, až když bylo synovi devět let. Matyáš nám tenkrát strašně pomohl. Chtěli jsme na oplátku také pomoci. Jistou roli hrála samozřejmě i moje profese. Když ostatním neustále opakuju, jak smysluplné je starat se o cizí dítě, bylo by dobré vyzkoušet si to na vlastní kůži.

 

 

Co je náplní vaší práce?

Každý pěstoun musí mít ze zákona svoji doprovázející organizaci. To jsme například my. Naše zařízení doprovází přibližně sedmdesát rodin. Navštěvujeme pěstouny pravidelně u nich doma, kde s nimi probíráme běžné starosti s výchovou jejich dětí. Jestliže zjistíme, že potřebují nějakou další péči, dokážeme jim poradit, doporučit jiný výchovný přístup. Mimoto pro ně pořádáme vzdělávací kurzy. Pěstouni mají často pocit, že když jistým způsobem úspěšně vychovali tři děti, bude to u toho čtvrtého pěstounského stejné. Ale velmi často to tak není. Mnoho pěstounských dětí si nese z prvních let svého života traumata, která nelze zvládnout jen tím, že najednou na ně bude někdo hodný. Potřebují často specificky zaměřenou terapii. Tu zajišťuje náš psycholog a psychoterapeuti. Mimoto pořádáme několikadenní pobyty pro pěstounské děti, pro něž jsou z důvodu medikace, či jiných specifických potřeb, běžné dětské tábory či školy v přírodě nedostupné. Velmi často pomáháme pěstounům při přípravě a realizaci kontaktů dítěte s jeho rodiči. Tato setkání jsou často psychicky náročná a konfliktní pro všechny zúčastněné.

 

Čím jsou tedy pěstounské děti specifické?

Většina pěstounských dětí zažila minimálně jednu traumatizující událost. Počínaje tím, že jim například rodiče nedávali dostatečně najíst, nechávali je doma samotné, nebo se k nim díky závislosti chovali nepředvídatelně. Takové dítě si v sobě vždy nese rány z toho, že je opustil rodič, tedy osoba, která pro ně měla být zdrojem absolutní lásky a bezpečí. Tato rána v něm zůstane i v době, kdy už se mu daří dobře v péči jiné rodiny. Mimoto je často v důsledku nedostatečné péče v dětství opožděné ve vývoji. Často neovládá svoje emoce a nerozumí jim. Osmileté dítě se potom vzteká jako typický dvouleťák. V zásadě se chová jinak, nepředvídatelně. Často krade, lže, neumí si říct o pomoc. To mu v běžném životě přináší spoustu dalších problémů.

 

Můžete uvést nějaký příklad?

Naše tehdy sedmiletá holčička se nám zdála zpočátku hrozně vybíravá v jídle. Sedla si k talíři, nejedla a začala se šklebit. Když jsme se jí zeptali, co se děje, odpověděla: „Je to hnusný, to žrát nebudu.“ Až po dlouhé době jsme zjistili, že si neumí jídlo nakrájet. Nedokázala to přiznat, říct si o pomoc, protože je zvyklá spoléhat se ve všem pouze na sebe.

 

 

Je vůbec možné pro běžného rodiče takové dítě zvládnout?

Pěstounští rodiče mají povinné vzdělávání a prochází si povinnou přípravou. Zájemci o pěstounství se dozví, že jim děti nebudou v první chvíli vděčné za jejich péči, či krásný nový pokojíček, ale může se stát, že ho hned zdevastují. Děti si často berou za vinu, že je rodiče opustili, a mají neovladatelný strach z další ztráty. Při pravidelných návštěvách u pěstounů se jim snažíme znovu a znovu připomínat, že dítě například lže, protože se bojí, že když se přizná, že rozbilo hrneček, zase bude opuštěno.

 

Jak se změnil způsob vaší práce s pěstounskými rodiči po tom, co jste se sama stala pěstounem?

Mám pro ně větší pochopení. Asi bych měla pocit, že se málo snaží. Víc chápu, jak je těžké něco změnit ve vlastních výchovných postupech. S manželem jsme také museli změnit naše nastavení ve výchově, tak jak jsme si ho přinesli ze své rodiny, abychom jim byli schopní pomoct. Často je to nepředstavitelně těžké.

 

Co vás na jejich výchově těší?

Je krásné vidět, jaké pokroky děti dělají. Naši známí, kteří je vidí jednou za čas, říkají, jak se jim mění výraz v obličeji. Už se nemračí jako dřív. Já věřím v dlouhodobý smysl toho, co s manželem děláme. Nemůžu čekat, až se přijde se mnou holčička potulit a řekne, že mě má ráda. Takových okamžiků je moc málo a nedá se na nich stavět. Je to zodpovědná práce, se kterou nemůžete přestat, když budete unavení.

 

Autorka: Kateřina Vickers, Foto: Anna Němcová

Partneři

Diamant Expo

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test