český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

ČLÁNKY

Těší se, co mu budoucnost přinese

Matyáš Novák (1998) se přes své mládí řadí mezi naprosto výjimečné klavíristy. Výsledky mnoha soutěží potvrzují, že je uznávaný v mezinárodním měřítku. Výjimečný je však ve všem, co dělá, a je toho opravdu hodně. Náš rozhovor vznikl po jeho návratu z německého Kielu, kde měl recitál. První otázka byla nasnadě.

 

S čím jste se v Kielu představil a jak jste si koncert užil?

Hrál jsem Haydna, Smetanu, Bartóka a Liszta. Koncert jsem si moc užil, v téhle části Německa jsem hrál poprvé a byl jsem zvědavý hlavně na reakci publika. Z každého totiž vyzařuje jiná energie. Posluchači v Kielu byli nadšení, což je vždy pro interpreta ta největší odměna. Po koncertě vyšla v místním tisku oslavná recenze mého recitálu. Její autor mě nazval „mladým lvem klaviatury“, což je pro mě úplně nové označení.

 

 

Na koncert vás pozvala společnost Steinway po velkém úspěchu, kterého jste dosáhl vloni v září na soutěži Edvarda Griega v norském Bergenu. Co vám v souvislosti se soutěží nejvíce utkvělo v paměti?

Až s odstupem času plně vnímám, čeho se mi podařilo dosáhnout. Ještě před rokem jsem snil, že bych si někdy rád zahrál ve finále velké soutěže s dobrým orchestrem nějaký hezký klavírní koncert. A najednou se mi to povedlo a občas si říkám, jestli je to vlastně pravda. Na soutěž moc rád vzpomínám, v Norsku je krásně. Nejvíce mně asi utkvěla v paměti obětavá péče paní hostitelky, u které jsem bydlel, a vůbec všech organizátorů soutěže, neboť taková pohostinnost rozhodně nebývá na soutěžích pravidlem. Samozřejmě nikdy nezapomenu na atmosféru Troldhaugenu – místa, kde se soutěž konala a kde měl Edvard Grieg své letní sídlo. Skvělé umístění bylo už jen třešničkou na dortu celých těch nádherných deseti dní, které jsem v Norsku strávil.

 

V mnoha soutěžích jste zvítězil či získal skvělá umístění. Co je mimo skvělého provedení skladeb důležité pro konečný úspěch?

Soutěživý příliš nejsem, ale je pravdou, že mě vždy určitým způsobem láká se poměřit s ostatními. Ale vzhledem k tomu, že se jedná o umělecký výkon, jehož kvalita se změřit nedá tak, jako je tomu například ve sportu, je jakékoli hodnocení do menší či větší míry vždy zatíženo subjektivitou hodnotitelů. Na soutěži se musí sejít mnoho faktorů, aby mohl adept uspět. Je zapotřebí podobně jako ve sportu dobrá forma, správný výběr repertoáru, forma ostatních soutěžících, splynutí vašich hudebních názorů s názory poroty, ale i příjemná atmosféra v daném místě a samozřejmě i trochu štěstí.

 

Máte raději sólová vystoupení nebo s orchestrem?

Mám rád obojí. Baví mě, když se střídají sólová vystoupení s příležitostmi, kde vystupuji s orchestrem, případně s nějakým komorním uskupením. Pokud hraji sólo, musím k výkonu přistupovat zcela odlišně, než když spolupracuji s jinými hudebníky, což je vždy velmi inspirující a zábavné.

 

Přemýšlel jste, se kterým oblíbeným skladatelem byste se chtěl setkat? 

Momentálně jsou mi nejbližší skladatelé Bach, Mozart a Liszt. Pokud bych si měl vybrat jednoho, se kterým bych se chtěl potkat, byl by to Ferenc Liszt. Nesmírně by mě zajímalo, jakým způsobem hrál, jak probíhaly jeho legendární koncerty a jak by se vypořádal s dnešní obrovskou konkurencí. 

 

Na klavír hrajete od pěti let. Přibližte své úplné začátky…

Svou první hodinu klavíru jsem měl v březnu roku 2003, tedy v necelých pěti letech, a fakt, že k ní došlo, pokládám za jeden ze svých největších hudebních úspěchů. Abych to vysvětlil. Nepocházím z hudební rodiny, a tak když jsem jako velmi malý projevil přání naučit se hrát na piáno, s velkým nadšením se to nesetkalo. Rodiče sami jako děti hráli a neměli na své hudební pokusy zrovna nejlepší vzpomínky. Nakonec mě na naléhání prarodičů přihlásili do hudební školy. V šesti letech jsem si přibral ke klavíru housle, od osmi jsem chodil na hodiny sólového zpěvu.

 

 

Kolik nástrojů vlastně ovládáte?

Záleží na tom, čemu říkáte „ovládat nástroj“.  Na housle jsem hrál deset let, mým největším úspěchem byla druhá cena v Kocianově houslové soutěži. Ale z mého pohledu ovládám pouze klavír.

 

Studujete klavírní akademii v italské Imole. Liší se přístup pedagogů doma a v zahraničí?

Řekl bych, že rozdíl je spíše v osobnostech konkrétních pedagogů než v tom, zda se jedná o domácího či zahraničního profesora. Mám velké štěstí, že oba mí hlavní pedagogové, prof. Jitka Fowler Frańková a Boris Petrushanský, jsou skvělí muzikanti i lidé, a i když je jejich pohled na interpretaci v některých směrech odlišný, považuji za velké štěstí, že mohu oba přístupy kombinovat a propojovat.

 

Vedle několika škol zvládáte i několik koníčků. Jak je možné vše stihnout a k tomu ještě koncertovat a vyhrávat soutěže?

Už jako malý jsem slýchal, že čas má člověk na to, na co si ho udělá, jinými slovy, že čas je otázkou priorit. Nepoužívám sociální sítě, na počítači trávím pouze nezbytně nutné množství času, vstávám brzy a jsem zvyklý, že jednotlivé činnosti navazují. Troufám si tvrdit, že umím efektivně využívat čas. Samozřejmě nic z toho by nebylo možné, pokud bych musel cvičit spoustu hodin denně jako někteří mí kolegové. To naštěstí není nutné. Učím se rychle, a co se jednou naučím, nezapomínám. Díky tomu mám velmi široký repertoár. Občas si říkám, že by mě lákalo zjistit, kolik hodin hudby zpaměti jsem schopen v kuse zahrát. Jenomže to bych v tom dni nestihl kromě hraní nic jiného, a to by byla škoda.

 

Chov slepic patří v umělecké sféře mezi naprosto unikátní koníčky. Vše prý začalo tím, že jste začal péct a zvýšil jste spotřebu vajec v domácnosti. Je to pravda?

Tahle historka se v naší rodině traduje a rodiče ji často s oblibou vyprávějí různým známým. Kolem desátého roku jsem měl období, kdy jsem ve velké míře pekl. Buchty, koláče, rolády. Můj tatínek mě kritizoval za velkou spotřebu vajec, a tak jsem se začal zajímat, jak by se dala zvýšit snůška u několika kusů slepic, které tehdy chovala moje babička. Při hledání informací jsem zjistil, že existují různá plemena, která se liší vzhledem i užitkovostí, že lze exteriér i užitkovost vylepšovat šlechtěním atd. Postupně jsem pipkám úplně propadl.

 

Jak velký máte chov a kolik času mu věnujete?

Momentálně mám pouze dvacet šest slepic a dvanáct kohoutů čtyř plemen: drážďanky, štýřanky, araukany a žerzejští obři. Také jsem si pořídil krůty s krocanem, jsem zvědavý, zdali se mi podaří odchovat mladé. Pokud nemrzne, moje drůbež příliš péče nepotřebuje. Každý den je musím krmit, s čímž mně pomáhá v mé nepřítomnosti děda, to je však činnost, která se dá zvládnout za deset minut. Ve svém chovném zařízení jsem vyrobil automatický napájecí systém, takže o napájení se starat nemusím. V zimě je péče trochu komplikovanější, ale dnes existují výhřevné napáječky, které zajistí, aby drůbeži voda nezamrzala, takže i toto období lze bez problémů zvládnout.

 

Nezjišťoval jste, zda slepice „vnímá“ hudbu?

Jednou jsem hrál slepicím na housle a nesetkalo se to s velkým úspěchem. Slepice samozřejmě vnímá zvuky jako každé zvíře, ale to, zdali slepice vnímají hudbu nějak hlouběji, jsem nikdy nezjišťoval.

 

 

Kdy jste objevil kouzlo železnice a čím vás vlaky přitahují?

Odmalička mě vlaky velice přitahovaly. Asi nedokážu přesně specifikovat, proč. Fascinuje mě síla lokomotiv, které dokážou utáhnout dlouhatánské nákladní vlaky plné všelijakého zboží, miluju klikaté lokálky vlnící se malebnou českou krajinou, zbožňuju klid venkovských staniček, ale i ruch stanic větších, jízdní řád je pro mě „biblí“, drkání motoráčku a typický odér spálené nafty mě dělá neskutečně šťastným. Všechny tyto skutečnosti dávají dohromady obrovskou vášeň, kterou k železnicím chovám.

 

Svezl jste se někdy vlakem pojmenovaným po slavném skladateli Antonínu Dvořákovi?

Samozřejmě! Ještě v minulém jízdním řádu byly všechny spoje vlaků Railjet pojmenovány po slavných českých a rakouských hudebních skladatelích, jedním z nich byl i Antonín Dvořák. Bohužel byly všechny tyto názvy s novou platností jízdního řádu zrušeny, takže více už se Antonínem Dvořákem nesvezu.

 

A co kolo – usedáte na něj často?

Na kole se snažím jezdit pravidelně, je to taková moje „droga“. V zimě samozřejmě jezdím méně, ale během léta jezdím i několikrát do měsíce na trasy dlouhé desítky kilometrů. Pohyb ke svému životu potřebuji a jízda na kole je pro mě ideální variantou, jak se odreagovat.

 

„Hltáte“ hlavně kilometry nebo si vybíráte trasy, abyste se mohl tzv. kochat?

Inspirace přírodou je pro mě velmi důležitá, takže prioritou je pro mě krása krajiny. A vzhledem k tomu, že okolo Hradce, kde bydlím, mám víceméně všechny vhodné trasy projeté, musím jezdit do vzdálenějších míst, čímž samozřejmě kilometry nabíhají. Takže je to kombinace obojího, ale krása krajiny má vždy přednost.   

 

Kde se vidíte jako klavírista za deset let?

Na otázku, kde se vidím za nějakou dobu, se mi neodpovídá úplně dobře. Nemám žádný „profesní či životní plán“. Jistě vím pouze to, že bych se nadále rád věnoval činnostem, které mi přinášejí radost. Jsem přesvědčený, že pokud se něčemu věnujete naplno a s láskou, tak se vám veškerá vložená energie vrátí a často způsobem, který je nový a nečekaný. Jinými slovy jako klavírista i člověk se těším na všechny možnosti, které budoucnost přinese.

 

Autorka: Dana Ehlová, Foto: Vojtěch Podstavek, Martina Wiesner, Robert Tichý

Partneři

Diamant Expo

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test