český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

ČLÁNKY

A pozdravujte Popelku…

Pohádkový příběh, který známe všichni. Krásná a skromná Popelka, princ, zlá macecha… Na televizní obrazovky vstoupil o vánočních svátcích 25. prosince 1969. Jedna z prvních televizních pohádek je černobílá a letos slaví padesáté narozeniny. To ale vůbec nic neubralo na jejím půvabu a poetičnosti. Bez okázalé pompéznosti a dech beroucích triků je i dnes diváky vlídně přijímána.

 

 

Popelka Evy Hruškové okouzlila svou nevinností nejen prince Mojmíra v podání Jiřího Štědroně, ale i tisíce lidí u televizních obrazovek. Skvělé herecké obsazení i v dalších rolích, uznávaná režisérka Vlasta Janečková, krásné písničky, kostýmy. To vše film, který se věrně držel předlohy Boženy Němcové, povýšilo na jednu z nejhezčích a nejněžnějších českých pohádek.

 

Patřilo natočení Popelky k vašim životním počinům?

Eva: Tenkrát ani ne, kdyby mi někdo řekl, že i za padesát let bude tahle pohádka nacházet své obdivovatele, nevěřila bych mu. A právě k tomuto výročí letos vzniklo ve spolupráci s Alešem Cibulkou zájezdové představení Popelka na Cibulce, plné našich vzpomínek a vyprávění.

Jiří: Až s odstupem cítím, že to bylo nějak zásadní. Uvědomil jsem si to nedávno v Průhonicích, kde jsme pro televizi točili vzpomínky, a paní kastelánka nám vyprávěla, jak děti chodily na schody, po kterých Popelka utíkala ze zámku a ztratila střevíček, jako na posvátné místo a hledaly skvrnu od lepidla…

 

Popelka je česká televizní pohádka. Vznikla v roce 1969 na motivy Boženy Němcové. Scénář, který se věrně drží předlohy, napsaly Jarmila Turnovská a Vlasta Janečková, která se také ujala režie. Hudbu složil Angelo Michajlov, texty písní napsal Ivo Fischer. Kromě ústřední dvojice se v Popelce objevila plejáda známých českých herců – Dana Medřická, Ladislav Pešek, Svatopluk Beneš, Ilja Prachař, Jan Tříska a další. Film okouzlil diváky všech věkových kategorií, a přestože byl léta uschován v trezoru, nebyl zapomenut a dodnes se objevuje na televizních obrazovkách.

 

Jak jste byli pro své role vybráni?

Eva: Paní režisérka byla v komisi, která mě jako malé dítě vybrala do pořadu Hledáme písničky pro děti. Dobře mě znala, princeznu jsem v její režii hrála už několikrát před tím, takže mě její nabídka nijak nepřekvapila. Až mnohem později jsem se dozvěděla, že se odehrálo několik pokusů ovlivnit Vlastu Janečkovou a roli svěřit někomu jinému, ale ona měla svou představu a ovlivnit se nenechala.

Jiří: Dokončil jsem právě dětský muzikál Tři strýčkové a Dominik, a při dotočné mi paní režisérka nabídla roli prince v Popelce, kterou právě připravovala. Byla to pro mě, jako pro zpěváka, který měl sice herecké vzdělání, ale do té doby velmi málo hereckých příležitostí, skvělá možnost. Moc jsem nad tím nepřemýšlel a kývl. Pak jsem si rok počkal a bylo to.

 

 

Sešli jste se už předtím při nějaké práci?

Jiří: Vůbec jsme se neznali, a jestli se k sobě „hodíme“, se nijak neověřovalo. Bylo by se zjistilo, že jsem tak o tři metry vyšší než Evička. Přestože jsme byli trochu nesourodý pár, nakonec to působilo velmi roztomile.

Eva: Bylo to legrační, často mi dávali, aby to nebylo vidět, pod nohy různá stupátka. Po dokončení filmu už jsme v žádném dalším spolu nehráli. Šla jsem studovat, Jirka zpíval s kapelou. Ale pokaždé, když jsme se náhodně sešli, rádi jsme vzpomínali.

 

Kde se film natáčel?

Jiří: Exteriéry v průhonickém parku, donedávna si i moje žena myslela, že se natáčelo i v zámku. Tak to ale nebylo. Uvnitř sídlil Botanický ústav, všechny vnitřní scény vznikaly v ateliéru na Žižkově. Kromě toho byl téměř celý zámek v lešení, takže ve filmu „hrál“ zámecký park, cestičky, po kterých jsme jezdili v kočáru, schody a zahradní domek. Jaké je to uvnitř, jsme se mohli přesvědčit docela nedávno, kdy nás zámkem provedla paní kastelánka. Je nádherný, tak až někdo příště bude natáčet Popelku…

Eva: V průběhu let jsem často vodívala do parku své děti na takové rodinné výlety, je tam opravdu krásně. Teprve před několika lety, když jsme u zahradního domku natáčeli rozhlasové vzpomínání, odemkl ho pan správce a ukázal nám, co je uvnitř – hrábě a lopaty…

 

Kdo byl ten malý kluk, který v livreji lokaje řídil Popelčin kočár?

Jiří: Antonín Navrátil, který v předchozím filmu Vlasty Janečkové skvěle zahrál hlavní roli. Byl to on, kdo také nadaboval „mluvícího holoubka“. Objevil se později i v dalších filmech, několik let byl členem Divadla na Vinohradech. Nejvíce se ale proslavil dabingem, a jak později s úsměvem vyprávěl, holoubek byl jeho první dabingová role.

 

Byla paní režisérka Janečková přísná?

Eva: Byla to velmi rázná žena a věděla přesně, co chce. A já byla šestnáctiletá, trochu neohrabaná holka, takže mi pořád připomínala, abych dávala nohy k sobě, dělala menší kroky, nechodila jako selka… Vzpomínám, jak moc jsem se styděla, když jsem měla Jirku pohladit po vlasech. Paní režisérce se to pořád nějak nezdálo, nakonec si mě vzala stranou a řekla: Představ si, jako bys hladila kocoura…

Jiří: Paní Janečková „velela“ štábu, v němž byly téměř samé ženy, takže my, chlapi, jsme tak trochu trpěli. „Holky“ měly navrch a pořád si z nás utahovaly…

 

 

Jako starší z vás dvou, byl jste Evě Hruškové rádcem?

Jiří: Kdepak, to ona vůbec nepotřebovala. Bylo to „suverénní“ dítě, kamerám zvyklé, měla větší filmové zkušenosti, než já, který jsem byl princem poprvé a vlastně i naposledy. Nejobtížnější pro mě byl tanec. Ač jsem byl absolventem JAMU, tancování nebyla moje disciplína. Naštěstí nás choreografka znala, vymyslela krásné, nijak složité kroky, které jsem nakonec zvládl.

 

Která práce přišla na řadu nejdříve?

Eva: Nejprve se natáčely písničky. Bylo dokonce dohodnuto, že kdyby naše hlasy „neladily“, byla v záloze Naďa Urbánková. Nakonec to nebylo potřeba. Texty jsme zkoušely nejprve tzv. „nasucho“, bez rekvizit a kulis, trůn představovala židle, u níž jsme přeříkávali své milostné dialogy. Měnit slova vůbec nepřipadalo v úvahu, scénář byl jasně daný a musel se přesně dodržet. Vlasta Janečková s Jarmilou Turnovskou se podílely na scénáři a držely se předlohy pohádky Boženy Němcové, tedy žádný prostor pro improvizaci.

 

Celá pohádka je pojata trochu jako muzikál. Je to žánr blízký vašemu srdci?

Jiří: Musím se přiznat, že ačkoli jsem v několika muzikálech hrál, dokonce i v Hudebním divadle v Karlíně, úplně moje parketa to není. Není to ani tak, ani tak, jako divák mám raději operu.

Eva: Já naopak muzikály miluju, a pokud mám šanci zhlédnout je v originále, ať už v Londýně nebo na Broadway v New Yorku, je to pro mě úžasný zážitek. A vlastně i naše představení v Divadle Evy Hruškové a Jana Přeučila jsou muzikály, kde hrajeme, zpíváme, vodíme loutky.

 

Písničky z Popelky, ať už Přestalo se slunce smát, Jedno zrnko popela či váš milostný duet Jako je koráb a další si lidé velmi oblíbili…

Eva: To je pravda, písničky jsou melodické, zpěvné a krásné. Hudbu složil Angelo Michajlov, slova Ivo Fischer. Text písně Jako je koráb, připoután k molu, jako je s ohněm spojen dým, budu já s tebou, budeme spolu, ty jsi má láska, já to vím se dokonce často využíval na svatební oznámení. Tenkrát mi hloubka těch slov nedocházela, dnes ji umím ocenit.

Jiří: Teď něco prozradím, doufám, že se Evička nenaštve. Před časem jsem tento duet zazpíval na svatbě jedné fanynky sám. Moc o to stála, tak jsem jí vyhověl. Nevěsta jihla, ženich nevražil. Svatebčané pobrukovali se mnou, písničku znali.

 

 

Pohádka má skvělé obsazení. Kromě vás patřili k hlavním hvězdám například Ladislav Pešek, Dana Medřická. Jak se vám s nimi spolupracovalo?

Jiří: Dívali jsme se na ně jako na ikony, ale každý jsme měli to své a muselo to „fungovat“ dohromady. Vzhlíželi jsme k nim, sledovali je s obdivem. Pokaždé, když člověk potká někoho zkušeného, byl by blázen, kdyby se nesnažil – jak říkával můj nevlastní otec – krást práci očima, poučit se, nacházet inspiraci.

Eva: Pan Pešek byl velmi kamarádský, paní Medřická hovorná a vtipná – úplně jiná než na jevišti. Vzpomínám, jak jsem v úžasu zůstala stát, když si pan Pešek vyndal k svačině v ubrousku zabalený chleba s tvarohem. Vůbec mi nešlo na mysl, jak může tak skvělý herec jíst tak obyčejné jídlo…

 

Jaké byly Popelčiny šaty? Protože film byl černobílý, neměli jsme možnost vidět jejich barvu…

Eva: Hlavně byly nádherně ušité, opravdu jako pro princeznu. První byly světle modré, s blýskavými výšivkami, druhé měly přijít na řadu stříbrné s růžovým nádechem, třetí zlaté. Nakonec se ale ukázalo, že v černobílém filmu jsou nejefektnější právě ty stříbrné, takže se paní režisérka rozhodla šaty vyměnit. Na druhý ples jsem oblékala šaty zlaté a na poslední, nejdůležitější ples, ty stříbrné. Dnes už by je asi nikdo neoblékl, vážila jsem tenkrát něco málo přes čtyřicet kilogramů…

Jiří: Pro pány tehdejší móda moc výhodná nebyla. Dostal jsem sponu do vlasů, lesklé kalhoty těsně pod kolena. Když jsem je oblékl, Vlasta si posteskla, že v nich mám hubená lýtka. Ale s tím se nic moc nedalo dělat.

 

Emigrace Jana Třísky, který hrál vypravěče, jakéhosi průvodce dějem, znamenala pro film cestu do trezoru, kde byl dvacet let uzamčen. Sešli jste se někdy?

Jiří: Osobně jsem se s ním nikdy nesešel, své vstupy natáčel zvlášť, bez nás. Po jeho odchodu se o pohádce nesmělo ani mluvit, dokonce se jednu dobu uvažovalo, zda by se z filmu jeho scény nedaly vystřihnout, ale ani k tomu „mocní“ nedali svolení.

Eva: V roce 1996 jsme písničky pod vedením Angelo Michajlova znovu nazpívali a Jan Tříska kvůli tomu přijel z Ameriky. Do té doby celý film nikdy neviděl, a když jsme ho vezli autem z letiště, chtěl vědět, kdo vlastně hrál Popelku…

 

Došlo při natáčení k nějaké kuriózní situaci?

Eva: Jako v mnoha jiných filmech, náročné byly scény se zvířaty, tady s holuby. Přítomen byl jejich chovatel, který byl v pohodě, zato ostatní moc ne. Dostala jsem za úkol, abych napřed pana chovatele navštívila, na holuby si zvykla a nebála se jich. Když mi pak jeden sedal na ruku, muselo být naprosté ticho, nikdo se nesměl ani pohnout. V jedné scéně měla paní Medřická udělat kšááá a holoubka odehnat z okna. Zhostila se úkolu tak svědomitě a razantně, že holub uletěl až do Prahy.

 

Nemrzelo vás, že jen o několik let později byla natočena pohádka Tři oříšky pro Popelku, která tu vaši zastínila?

Eva: Ani nevím, byl to úplně jiný film, jiná pohádka. Nedalo se to srovnávat.

 

Čím je film o Popelce z roku 1969 výjimečný?

Jiří: Je to poctivá pohádka, která věrně vypráví příběh, jak se princ zamiluje do obyčejné nevinné dívenky. A Evička tím, jak vypadala, jak hrála, byla pravdivá a uvěřitelná, neprotřelá, nezkušená – a na filmu je to vidět. S odstupem času je to pro mě stále zřetelnější. A i dnes, po letech, když odcházím z nějaké společnosti, se ozve: A pozdravujte Popelku!

 

 

Paní Hrušková, v průběhu natáčení vám bylo šestnáct, sedmnáct let. Měla jste s sebou nějaké „garde“?

Eva: Byla se mnou babička a nespustila mě z očí. Ona totiž ve filmu také hrála, byla dvorní dámou na plese. S paní režisérkou se znala z doby, kdy mě jako dítě doprovázela na natáčení. Jednou, jen tak pro zábavu, jsem v hloučku mladých tanečnic předváděla, jako bych omdlela. Vůbec mě nenapadlo, jak babičku vylekám. Spolu s režisérkou ke mně utíkaly, moc mě to pak mrzelo.

 

Jak na premiéru reagovali vaši fanoušci, přišly nějaké dopisy?

Jiří: Když se pohádka vysílala, byla u nás doma na návštěvě Hana Maciuchová, velká kamarádka mé první ženy. Byla to už tenkrát známá herečka Divadla na Vinohradech a já měl obrovský strach, co tomu bude říkat. Bál jsem se i reakcí diváků, druhý den jsem se styděl vyjít na ulici. Ale protože reakce byly pozitivní, brzy mě to přešlo.

Eva: Přicházely stovky dopisů, posílali nám je z televize v krabicích. Po několika letech, když jsem se stěhovala z bytu a začala tam bydlet má sestra, při „generálním úklidu“ hodila krabici s dopisy do sběru. Když jsem se to dozvěděla, tekly mi slzy jak hrachy, měla jsem pocit, jako by mi „ukradli“ kus sebe samé…

 

Díváte se, když Popelku dávají v televizi?

Jiří: Přiznám se, že ani ne. Kdybych chtěl, mohl bych si pohádku pustit na videu, ale nedělám to. Zato moje vnučka se chlubí kamarádkám, že děda byl princ…

Eva: Se svými třemi syny jsem postupně, jak dorůstali, Popelku sledovala. Ani jeden nevydržel déle než deset minut, nemohli snést, jak macecha jejich mamince ubližuje. Vloni jsem se na film dívala se svým mužem, který ho do té doby nikdy neviděl. Sedli jsme si do křesel, dali si kávu a já s napětím čekala, co tomu řekne. – Jó, no…hezké – ozvalo se.

Jiří: Musíme ale přiznat, že Honza Přeučil je jeden z největších dobráků, které znám, ten by ani nedokázal říct něco negativního, takže to není úplně objektivní. Ale dojemné reakce diváků, kteří mají dodnes naši Popelku v srdci, a i po padesáti letech se k ní rádi vracejí, jsou jistotou, že na té pohádce musí něco být.

 

Eva Hrušková se narodila v roce 1952 v České Skalici. Jako dítě byla vybrána do pořadu Hledáme písničky pro děti. Vystudovala loutkoherectví a dramaturgii na DAMU, Popelka byla její největší filmovou rolí. V roce 2000 se provdala za herce Jana Přeučila. Společně založili Divadlo Evy Hruškové a Jana Přeučila, se kterým jezdí za dětmi po celé republice s pohádkami a muzikály, v nichž hrají, zpívají a vodí loutky, jedno z nejúspěšnějších představení přibližuje malým divákům naše pověsti. Je maminkou tří dospělých synů a také už babičkou.

 

Jiří Štědroň se narodil v roce 1942 ve Vyškově. Vystudoval herectví na JAMU, největší popularitu u posluchačů mu ale přinesly písničky. Je interpretem hitů – například písní Belinda, Barbara, Sedmikráska… V současné době je členem Divadla Semafor, kde hraje v několika inscenacích. Je také autorem knižních příběhů ze života, jeho zatím poslední, osmá kniha, má název Místo ale říkej a právě vychází.

 

Autorka: Eva Procházková, Foto: Miroslav Martinovský a AOS Publishing

Partneři

Diamant Expo

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test