český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

ČLÁNKY

Můj osud byl osudem Kolji

Páter Stanislav Přibyl v sobě spojuje mnoho talentů – vede církevní administrativu pro Českou biskupskou konferenci, je oblíbeným duchovním pastýřem v Horní Polici a ještě k tomu se velmi dobře teoreticky i prakticky vyzná v hudbě. O tom všem jsme si povídali v novoročním rozhovoru.

 

Setkáváme se v kanceláři v majestátní budově Katolické teologické fakulty a Arcibiskupského semináře v Dejvicích, kde také sídlí Česká biskupská konference. Její generální sekretář si navzdory svému plnému diáři udělal čas, aby se podělil s čtenáři Naší rodiny o náhled do zákulisí církevní služby, se kterou běžný věřící nepřijde tak často do styku.

 

Generální sekretář České biskupské konference je titul, který zní důležitě, ale většina lidí má asi jen nejasnou představu, co spadá do jeho působnosti. Jaký je tedy hlavní obsah vaší práce?

To je obvyklá otázka, na kterou se těžko odpovídá. Generální sekretář biskupské konference je vlastně výkonný ředitel úřadu, který zajišťuje servis pro diecéze římskokatolické církve. Má k dispozici malý personál asi o pětadvaceti lidech a vykonává i určité reprezentační povinnosti. To znamená, že jsou situace, kdy jednám jménem celé římskokatolické církve. Patřím do takzvané stálé rady biskupské konference a mým úkolem je v první řadě připravovat plenární zasedání biskupské konference, která bývají čtyři do roka, a pak stálé rady, což je užší sbor biskupů, což je pětkrát ročně. Pro tato jednání zpracovávám materiály a celkově ta jednání provázím. Dále k úkolům generálního sekretáře patří i to, že pokud přijde na biskupskou konferenci nějaká korespondence, tak ji vyřizuje sám, nebo předává příslušnému pověřenému biskupovi, protože každý biskup je odpovědný za určitou oblast života církve a společnosti.

 

 

Než jste přišel na Českou biskupskou konferenci, působil jste jako generální vikář v litoměřické diecézi. Byla to o hodně jiná práce?

Generální vikář je do určité míry také administrativní pozice, spíš s regionální působností, ale přesto se to dost liší. Z dálky to může vypadat, že biskupská konference je pomyslně o patro výš, ale generální vikář je zároveň ordinář, takže má bezprostřední výkonnou pravomoc v té které diecézi, zatímco teď výkonnou pravomoc nemám, můžu jenom motivovat někoho, kdo ji má, aby ji použil. Generální vikář má naproti tomu podobné pravomoci jako biskup, například vůči konkrétním kněží nebo farnostem. To je něco, co nyní na biskupské konferenci nemám. Takže i když přechod z vikáře na sekretáře může vypadat jako postup hierarchicky výš, tak to platí jenom v určitém aspektu.

 

Jak blízko má duchovní, který vykonává takové důležité, ale spíše administrativní úlohy k pastoraci a péči o věřící?

Tady platí, že jak si to člověk zařídí, takové to má. Já si, podobně jako můj předchůdce Tomáš Holub, snažím udržovat pastorační aktivity, snažím se neodmítat různá pozvání na duchovní obnovy, přednášky, besedy a podobně. Takže už takhle se do kontaktu s věřícími dostanu. A k tomu mám navíc tři maličké farnosti mezi Českou Lípou a Děčínem, které mi zbyly trochu jako dědictví mého litoměřického působení. Jsou to malé komunity v pohraničí, ale jsem moc rád, že tam můžu jezdit a sloužit.

 

 

Nastoupil jste po Tomáši Holubovi. Jaké to bylo nastoupit po takto výrazné osobnosti?

My jsme se s Tomášem Holubem domluvili, že zkusíme něco, co v církvi není docela pravidlem, totiž že já mu to nezbořím, když přijdu. To tak totiž někdy bývá, že přijde nový člověk, prohlásí, že všechno před ním bylo špatně a začne vše dělat jakoby od nuly. Já musím říci, že jsem přijal od Tomáše Holuba velmi zavedený úřad a mohl jsem se z jeho zkušeností hodně přiučit – ať už to byly jeho zkušenosti ze státní správy, z armády a podobně. To je něco, co člověka obohatí, protože já sám tuto zkušenost nemám. Samozřejmě jsme ale také každý jiný. Jiné povahy, jiné postavy, jiné zájmy. Každý tomu úřadu dává trochu jiné zaměření. Já bych to neuměl dělat jako Tomáš Holub a věřím, že on by to zase neuměl dělat tak jako já. Měli jsme ale nejlepší vůli na sebe v nejlepším navázat a myslím si, že se nám to dobře povedlo a vyplatilo.

 

Mezi farnostmi, které jste zmiňoval, je jedno významné mariánské poutní místo, co vás k tomuto místu váže?

Jsou to sice formálně tři farnosti, ale komunita je jenom jedna. Leží všechny na jediné silnici asi dva kilometry jedna od druhé, tři vesnice za sebou. A právě v té prostřední, která se jmenuje Horní Police, je významné mariánské poutní místo. Nejvíc mě k němu asi vážou lidé, je tam moc příjemné společenství od osmdesáti a víceletých, až po malé děti, zkrátka hodně rozmanitá komunita. Je tam moc hezké, že na sebe máme čas. Vím, že ne každý farář si to může dovolit, když má třeba deset farností a všechny starosti kolem toho. Já mám jen jednu komunitu, kterou si můžu pomyslně „hýčkat“. Když máme bohoslužbu, tak pak třeba dvě nebo tři hodiny sedíme společně a povídáme si. Tím se vztahy samozřejmě utužují. A taky jsme společně podnikli třeba pouť do Říma nebo do Svaté země. Je to pro mě zkrátka radost, i když je od Prahy vzdálená necelých sto kilometrů. To je myslím hodně důležité, nesoustředit se na takovou tu historickou josefinsko-tereziánskou duchovní správu, kdy musí být od kostelíčka ke kostelíčku vidět, ale spíš budovat funkční a soudržné lokální komunity. Pak si lidé rádi dojedou a já si také rád dojedu.

 

 

Jedním z vašich bývalých působišť byla Svatá Hora, také významné poutní místo, kde po vás zůstal projekt varhan, který byl doslova před několika týdny dokončen. Máte z toho radost?

Ono už se to trochu slévá v té minulosti, kdo všechno stál na počátku projektu. Vím, že jsem to hodně chtěl a dělal pro to všechno, co jsem mohl. Ale chtělo nás to určitě víc, nerad bych si uzurpoval veškeré zásluhy pro sebe. Musím ale říci, že to je splnění mého velkého životního snu.

 

Máte blízko k varhanní hudbě?

Můj tatínek byl profesionální hudebník a hrál v pražském strašnickém krematoriu. Takže můj osud je tak trochu osudem Kolji a skutečně se v mnoha detailech filmu vidím. Dodnes si pamatuju obrovskou profesionalitu těch muzikantů, kteří kvůli svému přesvědčení nebo různým škraloupům v minulosti se nemohli za komunismu věnovat hudbě někde jinde a museli přijmout to trochu potupné místo v krematoriu. Z toho důvodu tam ale kvasilo skvělé umění, byli to nesmírně zajímaví lidé a já jsem to jako malý kluk rád pozoroval a líbilo se mi, že to bylo řemeslo v nejlepším slova smyslu. Můj děda, který původně hrával po hospodách na harmoniku, se naučil na violu tak dobře, že byl v symfonickém orchestru violistou a jezdil pod dirigentem Smetáčkem po celém světě. Takže jsem vztah k hudbě měl v rodině. Varhany se mi vždycky líbily pro svoji majestátnost, a rovněž proto, že varhanní hudba je vlastně užité umění, které umožňuje lidem lépe chválit Pána Boha.

 

 

Vedla přes hudbu cesta i do kostela?

Do kostela jsem jako malý chodil jenom občas. Velkým rivalem nedělní mše bylo samozřejmě Studio kamarád, protože když pak člověk přišel druhý den do školy a nevěděl, co říkali den před tím Jů a Hele, byl za outsidera. Ale pak jsem se přes ministrování a varhaničení, když jsem převzal štafetu po panu varhaníkovi, který zemřel, začal do kostela dostávat každý den, dovedlo mě to nakonec tam, kde jsem dnes. Doteď si myslím, že hudba s duchovním životem úzce souvisí, že je několik základních skutečností, které se dají jenom vyzpívat. Ve mši jsou třeba některé zpěvy, které když se nezpívají, ale recitují, tak mi to připadá, jako když vítáme císařpána na nádraží, ale nemá to onen rozměr, který by to mělo mít. Mezi takové zpěvy určitě patří chvalozpěv andělů Sanctus nebo Gloria, to samé by se dalo tvrdit o žalmových zpěvech. Zkrátka jsou věci, které si nemůžeme vyříkat, ale musíme je vyzpívat.

 

P. ThLic. Bc. Stanislav Přibyl, Th.D., CSsR se narodil 16. listopadu 1971 v Praze-Strašnicích. Vystudoval Střední průmyslovou školu zeměměřickou. Po maturitě nastoupil do noviciátu v polské Lubaszowé (1990–1991), a následně složil řeholní sliby v kongregaci redemptoristů. V letech 1991–1996 studoval na KTF UK a zároveň absolvoval formaci v pražském Arcibiskupském semináři. Po vysvěcení na kněze (1996) byl farním vikářem na Svaté Hoře (1996–1999) a farářem tamtéž (1999–2008). V letech 2002–2011 zastával úřad provinciála pražské provincie redemptoristů. V roce 2004 se stal prezidentem Arcidiecézní charity Praha. Působil zde do konce roku 2008. V témže roce byl jmenován členem kněžské rady v Pražské arcidiecézi. V roce 2012 získal na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze licenciát teologie, v roce 2014 získal tamtéž doktorát z teologie. V současné době studuje finanční management na Fakultě sociálně ekonomické Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Mezi lety 2009 a 2016 působil ve funkci generálního vikáře litoměřické diecéze. Od 1. října 2016 pracuje jako generální sekretář České biskupské konference; vede sekretariát této organizace zastřešující činnost katolické církve v ČR a mluví za ni v médiích. Mezi jeho oblíbené činnosti patří hudba, v letech 1985–1990 působil jako varhaník v různých pražských kostelech, především ve své domácí farnosti v Praze-Strašnicích; této zálibě se rovněž věnoval i v kněžském semináři.

 

Autor: Petr Jan Vinš, Foto: Člověk a víra

Partneři

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test