český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

ČLÁNKY

Sibiř na vlastní kůži

Když kolega přišel s nabídkou zúčastnit se dvoutýdenní expedice na Sibiř, dlouho jsem neváhal a souhlasil. Lákala mě nejen tamní neprobádaná krajina, ale také zkouška vlastní fyzické a psychické odolnosti.

 

Sešlo se nás dvacet šest, z toho devět žen. Důvody, které nás svedly dohromady, byly odlišné: někteří členové stáli před těžkým životním rozhodnutím, jiní přemýšleli o smyslu své práce, někdo se potřeboval vypořádat s rozvodem a dalšího zajímalo chování lidí v extrémních podmínkách. Co se věkového rozpětí týče, nejmladším účastníkem byl devatenáctiletý Jakub a naopak nejstarším pětapadesátiletý Tomáš. Ve výpravě se kromě povolání jako pedagog, podnikatel nebo prodejce kovů vyskytl i lékař Karel, což jsme samozřejmě všichni uvítali. Parta jsme tedy byli rozmanitá, ale všechny nás spojovala láska k přírodě a chuť postavit se čelem k životní výzvě.

 

Trénink na domácí půdě

Na expedici jsme se připravovali už v Čechách. Absolvovali jsme tzv. prolog, což byla zkouška v Jizerských horách, během které jsme zjistili, jak na tom jsme jednak se svými silami, ale také se zimním vybavením. Po náročném pochodu jsme do kempu dorazili s dvaceti kilometry v nohách někdy kolem čtvrté ráno. Celý promočený jsem věděl, že co se týče oblečení, budu muset sáhnout hluboko do peněženky. Nakonec se vyšplhala moje výbava se vším všudy na neuvěřitelných sedmdesát tisíc korun, a to jsem si nedopřál spacák z kachního peří. Čtrnáct tisíc se mi zdálo trochu moc. Rovnou mohu prozradit, že jsem toho pak hodně litoval, protože spát v české „syntetice“ do -27 °C, když je -40 °C (a víc!) nebyl zrovna dobrý nápad. Alespoň Ježíšek vloni věděl, co mi má přinést.

Při balení zavazadla jsme kromě oblečení museli myslet i na celodenní stravu. Cesta Sibiří je cesta pustinou, kde si za peníze nic nekoupíte. Co nemáte v krosně, s tím nemůžete počítat. Kvůli váze jsme si vybírali hlavně jídla bez vody, třeba kuskus a jáhlovou kaši. Důležité bylo také nutriční složení, protože v extrémních podmínkách tělo potřebuje hlavně energii. Vzal jsem si proto i několik proteinových tyčinek. Bohužel zbytečně. V sibiřském mraze ztvrdly tak, že je zkrátka vůbec nelze ukousnout. Do krosny se dále musel vejít ešus, příbor a také benzinový vařič včetně benzinu. Plynový by byl totiž stejně platný jako zmíněné proteinové tyčinky. Nakonec jsem na zádech nesl osmadvacet kilogramů. Kdybych se měl rozhodovat znovu, zvolil bych lehčí zátěž na úkor jídla.

 

Cíl startem

Odlétali jsme patnáctého ledna z Prahy, pak nás čekal přestup v Moskvě do Barnaul, hlavního města Altajského kraje. Odtud jsme ještě absolvovali osm set kilometrů minibusem. Utrmácení jsme konečně dorazili do vesnice Biyka – našeho cíle, který byl ve skutečnosti teprve startem. Zde jsme se sešli s našimi pěti ruskými průvodci. Stopadesátikilometrová trasa byla naplánovaná jen v rámci Altajského kraje, protože k uskutečnění expedice po Sibiři je potřeba záštita, kterou jsme měli od místní univerzity sportu. Věděli jsme tedy, že nesmíme uhnout z trasy a překročit hranice, jinak bychom se mohli dostat do problémů.

Naším cílem byly termální prameny Teplý klíč vzdálené sedmdesát kilometrů. Cesta k nim vedla nejprve lesem a poté po zamrzlé řece Abakan, která vzniká soutokem Velkého a Malého Abakanu. Poznali jsme však jen její malou část, protože celkově měří pět set čtrnáct kilometrů včetně zdrojnice Velkého Abakanu.

Na rázu jednotlivých dnů se podepsal stereotyp, bez kterého bychom svého cíle těžko dosáhli. Ráno jsme si chystali čaj do termosky, dva litry na osobu, a další dva jsme vypili ještě v tábořišti. Důvodem je nutnost zavodnit tělo, protože jinak se dostatečně neprokrví konečky prstů, které by mohly později umrznout. Chodili jsme v přibližně desetičlenných skupinkách, pěkně v řadě za sebou, takže si každý mohl nerušeně přemýšlet, o čem chtěl. Na problémy, které zůstaly doma, najednou nahlížíte jinak, protože vypadnete z každodenního kolotoče, vlivu okolí a můžete víc naslouchat svému vnitřnímu hlasu.

Když si tak hloubáte sami v sobě, najednou vás vyděsí křupnutí. Jste zpátky v realitě. Snad se pode mnou nepropadl led?! Neměl by, uklidňovali nás průvodci. Přesto se to jednou stalo, ale naštěstí šlo jen o drobnou nehodu a dotyčný vyvázl suchý.

 

Romantika životu nebezpečná

Všude bílý sníh. Tak hluboký, že by se v něm nedalo chodit, proto měli Češi na nohou sněžnice, zatímco ruská část týmu dala přednost ruskému stylu, lyžím, které vypadly jako lyžařská výbava po předcích. Vždy jsme šli tři čtvrtě hodiny, pak byla pětiminutová pauza na pití. Když se zhoršilo počasí, pauzu jsme zkrátili na tři minuty.

Ze zvířat jsme viděli jen drobné ptactvo a vlčí stopy. Medvědů jsme se nebáli, protože jsme se uklidňovali známou pravdou, že v zimě spí. U Tieleckého jezera jsme se ale dozvěděli, že se v našem okolí medvěd probudil a jednoho člověka to stálo život. Naštěstí naše výprava zůstala nedotčena.

Každý den před setměním nastal čas táboření. Rozdělili jsme se do tzv. vařících rodinek o třech členech, na jejichž trvalém složení jsme byli domluveni předem. Jeden vždy vařil, druhý šel pro dřevo a třetí dělal prostor pro oheň, tedy udupával sníh. Během desetidenního pochodu jsme postupně poztráceli několik kusů příborů. Když totiž upadne lžíce do hlubokého sněhu, s největší pravděpodobností ji už nenajdete.

Poslední dny jsme tedy v naší vařící rodince museli jíst postupně, abychom se vystřídali. Nic moc hygienického, ale po celodenním pochodu v -40 °C spoustu věcí neřešíte. Taky třeba to, že se nemůžete umýt a že když si potřebujete usušit ponožky, tak si je musíte vzít k sobě do spacáku a rozložit si je třeba na hrudník, protože vaše tělo je jediným zdrojem tepla, který máte k dispozici.

A jak jsme vlastně spali? Češi ve stanech, zatímco ruští průvodci volili raději stany s kamínky a lovecké chaty, v jejichž blízkosti jsme zakládali tábořiště. To nám samozřejmě zvedlo sebevědomí, že jsme si na rozdíl od nich na ruskou zimu troufli a že po celou dobu od toho nikdo z nás (včetně žen!) neustoupil.

 

Vousy – víc než současná móda

První dny děláte chyby, na které si příště dáte pozor. Ne všechno jsme si totiž v Jizerkách mohli kvůli značně rozdílným podmínkám vyzkoušet, a tudíž nás musela sibiřská zima ještě trochu vyškolit. Třeba takové omrzání vousů. Na jednu stranu je fajn, že vám chrání tvář před mrazem, ale na druhou se vousy mohou stát velkou komplikací. Problém nastává, když si chcete sundat šátek, kterým si chráníte dýchací cesty včetně nosu, a neuvědomíte si, že je kvůli vašemu dechu vlhký. Chcete jej jen stáhnout pod bradu, abyste se napili čaje, jenže nejste dostatečně obratní a mráz je neúprosný. Ve vteřině šátek přimrzne k vousům. Při první takové zkušenosti to vypadalo na nečekanou depilaci, ale postupem času jsem na své technice zapracoval.

 

Statistická data

148 našlapaných kilometrů

minimálně 593 m n. m., maximálně 1217 m n. m.

průměrná rychlost 3,6 km/h

chůze 10 dní 4 hodiny a 49 minut dle GPS

 

Na cestě k sobě i k druhým

Všichni jsme šli do toho s tím, že se jedná o záležitost fyzické kondice, ale také o posílení psychické stránky každého z nás. Dobrovolně jsme se uskromnili a provedli změnu životního stylu. Večery trávené u ohně se staly jakousi skupinovou terapií: každý se mohl svěřit se svým příběhem, ale často se „jen“ vyměňovaly názory. Součástí bylo i uvědomění si životních priorit a vztahů k druhým. Během výpravy, která na nás kladla fyzickou i psychickou zátěž, jsme projevili svou skutečnou osobnost a v interakci s ostatními se nám dostalo zpětné vazby. Mohla jí být například kulička, jichž na začátku výpravy každý dostal šest a během ní jsme je měli možnost darovat ostatním za nějaký konkrétní čin nebo jen z důvodu sympatií.

Svou poslední kuličku jsem dal Tereze z naší vařící rodinky, protože jsem obdivoval, že celou expedici ustála. Naopak já jsem byl oceněný za dobrou náladu, povzbuzování a vtipkování. Musím přiznat, že mi to udělalo velkou radost, protože tuhle roli mám i ve svém „normálním“ životě a jsem rád, že mě o ni extrémní podmínky nepřipravily.

Krizový okamžik nastal, když se z -30 °C ochladilo na neuvěřitelných -45 °C. To jsme byli naštěstí už u termálních pramenů, tedy v půli cesty. Dokonce došlo na dohady, zda je možné v takovém počasí jít zpátky. My jsme věděli, že musíme stihnout letadlo, zatímco ruští průvodci měli obavy z velkých mrazů. Nakonec jsme zvolili kompromis. Dva dny jsme zůstali v táboře a zpátky jsme se navzdory původnímu plánu vraceli vyšlapanou trasou, abychom trávili noci v již připravených tábořištích a neztráceli čas zakládáním nových.

Letadlo jsme nakonec stihli a všichni jsme byli rádi, že jsme se konečně mohli v klidu posadit a nechat se hýčkat teplem. Komfort, kterého si v běžném životě často ani nevážíme, měl pro nás nevyčíslitelnou hodnotu. Vracel jsem se vyčerpaný, ale bohatší o neuvěřitelnou zkušenost. Zážitek nad zážitky. Na rozdíl od ostatních mě doma nečekala žádná zásadní rozhodnutí ani životní změny. Věděl jsem, že jsem se svým životem spokojený a neměnil bych. Jinak tomu bylo u některých dalších členů expedice. Nechci zabředávat do soukromých záležitostí, ale mohu prozradit, že pět z nich dalo po návratu v práci výpověď. Uvědomili si totiž, že to, z čeho mrazí, není sibiřská zima, ale způsob, jakým do té doby žili.

 

Autor: Lukáš Koňa, Foto: archiv autora

Partneři

Diamant Expo

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test