český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

ČLÁNKY

Bez Šumavy bych nemohl žít

Jihočeské pohoří je jeho domovem a největší láskou. Jako vedoucí turistického kroužku Šumavu fotograf Vladislav Hošek prochodil křížem krážem a dokonale ji zná. Nedělá mu problém ve tři hodiny vstát, do čtyř stoupat vzhůru, a pak třeba několik hodin s fotoaparátem čekat na správnou „barvu“ krajiny. Všechny jeho pohlednice, kalendáře a publikace nesou označení Šumava – originální produkt. Zatím poslední kniha snímků má název Šumava čarovná.

 

 

Pro návštěvníky pravidelně pořádá především v Nahořanech u Čkyně a na Kvildě besedy s promítáním, pro zájemce o fotografování krajiny organizuje kurzy na nejkrásnějších místech Šumavy. S partou nadšenců cestuje po celém světě. Fotografování se věnuje už padesát let, posledních dvacet pak jako profesionální fotograf.

 

Jak jste se ke své profesi dostal?

Byl to od dětství můj koníček. Narodil jsem se ve Vimperku, Šumavu jsem měl „za humny“. Jako malého mě vodil po horách táta, později jsem všechna nádherná zákoutí objevoval se skupinkou dětí. Pořizoval jsem z našich cest fotodokumentaci, fotil krajinu i děti. Brzy se k nám přidala i moje žena, potom i syn. Fotokomoru jsem měl v koupelně, tam vznikaly mé první fotky a později diapozitivy, které jsem promítal nejprve přátelům, po čase i na veřejnosti.

 

Takže na počátku byl fotograf-amatér?

Vystudoval jsem truhlářskou průmyslovku ve Volyni, pracoval v Jitoně, ve volném čase jsem jako dobrovolný strážce Chráněné krajinné oblasti Šumava detailně poznával hory, chodil i do míst běžně nepřístupných a fotil. Získával jsem první zkušenosti, kdy a kde vychází slunce, odkud je nejkrásnější pohled do kraje. Když chce někdo fotografovat konkrétní krajinu, musí ji milovat, hodně dobře znát a měl by v ní žít. Po několika letech jsem opustil Jitonu a začal pracovat na správě Šumavského národního parku, stál jsem u jeho zrodu. Otevřela se „železná opona“, bylo třeba vyznačit Národní park. Pomáhal jsem strážní službě, zaváděl strážce na jednotlivá místa a vedl archiv fotografií.

 

 

Kdo vás přivedl k profesionálům?

Na Šumavu přijel respektovaný fotograf Jiří Macht, vyhledal mě a nabídl mi spolupráci. Naučil mě různé technické dovednosti, pomohl mi obstarat ne sice nový, ale velmi kvalitní a drahý fotoaparát Mamiya. Spolu jsme vydali první pohlednice a v roce 1993 i první kalendář Šumavy. Když později začal v zaměstnání vadit souběh mých činností, rozhodl jsem se věnovat pouze fotografování. Začátky nebyly úplně snadné, ale kalendáře postupně získaly mezi lidmi velkou oblibu, vydal jsem o Šumavě několik knih, pravidelně pořádám besedy s promítáním obrázků. Každá povedená fotka je pro mne důkazem, že jsem se rozhodl správně.

 

Která místa na Šumavě jsou „nejfotogeničtější“?

Každý fotograf má svá oblíbená místa, pro mě jsou to Knížecí Pláně: rána s úžasnými mlhami, ovečkami na loukách, líbí se mi i pohled z Pancíře při ranním svítání dolů na Prášilsko. Dalším mým „favoritem“ je Luzenské údolí a také dvojvrchol hory Ostrý. Šumava je krásná v každém ročním období, ale mně se nejvíc líbí na podzim, fascinuje mě kombinace mlhy a sluníčka, a když spadne listí, najednou se objeví nádherné výhledy, které jsou předtím schované. Na stejné místo chodím několikrát za rok, vždycky je to jiné, pokaždé úchvatné. Pokud se stane, že není správné světlo, což bývá většinou v létě, kdy je modrá obloha úplně bez mráčku, bez jediného snímku zase odcházím.

 

Procestoval jste celý svět, je některá z vašich fotek „životním úlovkem“?

V poslední době jezdím pravidelně do Kyrgyzstánu, je to nádherná země kontrastů, barev v krajině. Koupete se v jezeře a nad vámi se tyčí celoročně zasněžené horské štíty. Ale má životní fotka vznikla v Himálajích. Zobrazuje svítání ze základního tábora s pohledem na Annapurnu 1. Je tajemná, má hloubku… Úžasné obrázky nabízí i Island, Norsko, kde slunce zapadá v třiadvacet hodin a už ve dvě ráno zase vychází. Jeho barvy se rychle mění a s nimi celá krajina. U každé své fotky si pamatuju, kdy a jak vznikla, jak jsem se cítil, kdo se mnou byl.

 

Míváte u sebe fotoaparát vždycky?

Ano, mám jej stále u sebe. Pokaždé se může něco zvláštního objevit a mrzelo by mě, kdybych to nemohl zaznamenat. Když jsem nedávno při jízdě autem uviděl překrásnou duhu, která se táhla přes celou Filipovu Huť, okamžitě jsem zastavil a fotil. Zachytit něco takového jsem připravený stále.

 

 

Dostal jste se někdy kvůli snímku do nebezpečí?

Vybavuji si hned dvě příhody. První se mi stala na Knížecích pláních, když jsem kvůli fotce hory Luzný vlezl za ohradník. Najednou se ze stáda klidně se pasoucích býků jeden rozhodl, že se na mě půjde podívat. Už jsem hledal strom, na který bych mohl vylézt. To ohromné zvíře došlo až k mému stativu, který jej zaujal, a já krůček po krůčku couval, srdce mi bušilo… Podobný zážitek mám i z podhůří Everestu, kde mě přiletěli „zkontrolovat“ tři orli skalní. Rozpětí křídel mají přes dva metry, vypadali jak černá rogala, která se kolem mě vznášejí. Lidí na turistické trase si nevšímají, ale já kvůli fotce odbočil. Vzal jsem do ruky stativ a přemýšlel, po kterém se mám ohnat nejdřív. Naštěstí odletěli, všechno dobře dopadlo, i ty fotky se povedly.

 

V čem může být focení krajiny ošidné?

Fotka musí být technicky dokonalá, dobře naexponovaná, ostrá, musí mít promyšlenou kompozici. Je třeba mít „oko“, určitý umělecký cit, ale i praxi. Umět si představit, jak bude snímek ve výsledku vypadat, není dáno každému. Nestačí vzít foťák a „cvaknout“. Roste-li v trávě pěkná květina, musí vás napadnout, že je třeba sestoupit dolů do příkopu, aby bylo v popředí něco výrazného, aby oči pozorovatele přešly postupně odpředu dozadu, aby měl obrázek hloubku.

 

Fotíte krajiny, fotíte i lidi?

Zvířata a lidi, kteří do krajiny patří, fotím rád. Mrzí mě, že dnes už u nás nezahlédnu koně pracující na poli, tu dobu jsem „prošvihl“. Mám jeden krásný portrét ženy z Nepálu, v náručí drží dítě, má upracované ruce, plno vrásek. Když jsem ji uviděl, došel jsem až k ní a posuňky naznačil, že bych ji rád vyfotografoval. Nebránila se, usmála se do objektivu. Fotka byla na několika výstavách, považuji ji za nejkrásnější portrét, který se mi povedl.

 

Lze udělat i obyčejným fotoaparátem neobyčejnou fotku?

Určitě to jde. Jeden z mých prvních obrázků vznikl fotoaparátem Pionýr, na který jsem si zčásti vydělal sběrem rybízu, zčásti mi přispěli rodiče, bylo mi tenkrát kolem deseti let. Na snímku je zimní krajina u řeky Volyňky. Sníh a přes řeku ohnutý strom tvoří jakousi bránu, v níž jsou vidět zasněžené kameny. Vyšlo to krásně, snímek má hloubku, správné měkké světlo, jsem na něj dodnes pyšný. I když teď bych asi vytvořil fotku technicky dokonalejší, kompozice se mi tenkrát moc povedla.

 

 

Po Šumavě máte mnoho vyšlapaných cestiček, chodíte i do míst, kam se běžný smrtelník nedostane. Máte rád při focení společnost?

Jsou místa, kde by mi někdo další „překážel“. Třeba Boubínský prales je pro mne lesním chrámem, tam je to nejkrásnější o samotě. Za výhledy chodím rychle, kamarádi mi říkají „horská koza“. Už dopředu promýšlím kompozici snímku. A stále občas fotím pro správu Národního parku Šumava, proto mohu každoročně žádat o povolenku ke vstupu do prvních zón a národních přírodních rezervací. Tam s sebou nikoho brát nesmím.

 

Ve kterém období a kde by měli turisté pořizovat své záběry?

Určitě v době inverzí, kdy bývá malebná mlha v údolích a nádherné výhledy, což je na podzim. Na Šumavě máme osm ledovcových jezer, to jsou šumavské perly, ke kterým se určitě vyplatí vyrazit s fotoaparátem.

 

Máte v rodině následovníky?

Syn je posedlý auty, opravuje motory. Ale vnuk Míša fotografuje od svých šesti let a moc ho to baví. Koupil jsem mu foťák, aby nefotil mobilem, kde pomalu není vidět, co vlastně zabírá. Učím ho, aby si vždy rozmyslel jak a proč. Jde mu to docela slušně, možná půjde v mých stopách, mám z toho radost.

 

Kam byste se ještě rád s fotoaparátem vypravil?

Ještě nikdy jsem nebyl v Chile, to je zatím takový můj nesplněný sen, který se ale pomalu začíná realizovat. Můj kamarád si pozval odtamtud známého, přivedl ho za mnou na Šumavu a já ho tu pár dní provázel. Domluvili jsme spolu program pro jeden fotoklub z Chile, na oplátku by zase oni pozvali nás. Těším se především na Patagonii, Ohňovou zemi. Úžasnou krajinu, jedinou na světě, kde ledovec přibývá. Jednou za život bych si přál vidět a zachytit tu nádheru, snad to vyjde.

 

Vnímáte jako fotograf změny krajiny na Šumavě? Co si o tom myslíte?

Proměnu krajiny samozřejmě vidím. Myslím, že jsou místa, kde si příroda pomůže sama, a jiná, kde jí musí pomoct lidé. Není dobré do toho zatahovat politiku, ale přistoupit k problému s rozumem a citem, jako to umí staří zkušení lesáci. Příkladem je Prášilské jezero, ještě před několika lety se tam nedal pořídit hezký snímek, okolo byly suché stromy. Dnes je krajina zarostlá, vysázením javorů, jedlí a buků se krásně zazelenala a je tam radost fotit. Kolem Černého jezera naopak během posledních let polovina porostů uschla, stromy popadaly, to je smutný pohled. Snad i tam se zase zablýská na lepší časy. U lesa je to otázka několika lidských generací.

 

 

Na Šumavu proudí čím dál více turistů, proč asi?

Statistiky jsou téměř alarmující. Na území Národního parku Šumava žije trvale kolem dvou tisíc lidí, je tu pár vesniček, největší je Kvilda. A za rok přijedou dva miliony návštěvníků. Vliv mělo určitě otevření hranic, ale třeba i seriál Policie Modrava. Lidé si chtějí projít místa, podívat se, vidět na vlastní oči krásu zdejší krajiny. Ani se jim nedivím. Projel jsem hodně míst na světě, ale sem se vždycky rád vracím, i pro mě je Šumava nejkrásnější. Nikdy bych se odtud neodstěhoval. Rád o sobě říkám, že jsem „fotograf Šumavy“, a jsem na to hrdý.

 

Vladislav Hošek se narodil v roce 1954 ve Vimperku. Vystudoval Střední průmyslovou školu ve Volyni, obor práce se dřevem. Žije ve Čkyni. S profesionálním fotografováním začal v roce 2000. Jeho láskou a zároveň tématem většiny jeho fotografií je Šumava. Sedmiletý vnuk Michal se jednou možná stane jeho následovníkem.

 

Autorka: Eva Procházková, Foto: archiv Vladislava Hoška

Partneři

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test