český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

ČLÁNKY

Dívka s věží

Legenda o dívce, která byla zavřena ve věži, popisuje hrůzný příběh o krutém otci, jenž neváhal jedinou dceru věznit, aby ji až do sňatku uchránil před nebezpečím okolního světa. Dívka se však zasnoubila s Bohem, a plánovaný sňatek odmítla. Když otec pochopil, že se své víry nevzdá, neváhal ji udat, ačkoli dobře věděl, že bude jako křesťanka popravena.

Z vyprávění o svaté Barboře stydne krev v žilách. Je to jeden z nejhrůznějších příběhů, které si všímají rodičovské krutosti a bezcitnosti. Dívka se narodila zřejmě v druhé polovině 3. století v Nikomédii na území Malé Asie jako jediná dcera bohatého kupce, a byla prý velice krásná. Její matka brzy zemřela, a tak byla Barbora vydaná všanc svému otci a jeho výchově v ryze pohanském duchu.

Legenda podrobně líčí, jak se Barbora dostala ke křesťanství, jak si dopisovala s jistým křesťanským učencem, jenž za ní poslal kněze, od kterého křest přijala. Dále líčí, jak se Barboře podařilo z věže, kde ji otec věznil, uprchnout, jak doputovala až ke skále, která se před ní otevřela a nabídla jí úkryt. Přesto přese všechno otec dceru dostihl a odvlekl ji zpět. Znovu ji uvěznil ve věži, kde ji mimo jiné trápil hlady a nutil, aby se podvolila, vzdala se křesťanství a provdala se za muže, kterého jí vybral. Barbora však neustoupila ani o krok, a tak ji otec vlastnoručně odvlekl k soudci Marcianovi, zanícenému nepříteli křesťanství, kde dceru udal. Musela podstoupit kruté mučení a bičování, ale Kristus údajně její rány do rána zahojil. Barbora dál trvala na svém, a tak byla odvlečena k popravišti, kde jí její otec vlastnoručně uťal hlavu. Legenda ještě říká, že v tu chvíli oblohu proťal blesk a jediným zásahem nelítostného otce zabil.

 

Na starých lodích visel obraz svaté Barbory nad vchodem do komory se střelným prachem, které se proto říkalo Barbora. Od jména světice je odvozen také název pro barbituráty, neboť německý fyzik Adolf von Baeyer objevil kyselinu barbiturovou právě 4. 12. 1864 na svátek svaté Barbory.

 

Začátkem prosince

Svatá Barbora z Nikomédie byla asi opravdu sťata mečem, a to roku 306 za vlády císaře Galeria Valeria Maximina zvaného Daia, který byl známý brutálním pronásledováním křesťanů, jež započalo za panování neblaze proslulého císaře Diokleciána. Ostatky světice se údajně okolo roku 1000 dostaly až do dómu sv. Marka v Benátkách, a odtamtud později putovaly dál, na nedaleký ostrov Torcello taktéž v Benátské laguně.

Katolická církev svatou Barboru řadí mezi mučedníky a od 14. století patří k nejoblíbenějším světcům vůbec. O století později byla přiřazena ke skupině Čtrnácti pomocníků v nouzi. Stala se patronkou věží, a také dlouhé řady lidských profesí: horníků, zedníků, pokrývačů, architektů, stavebních dělníků, kovářů, kameníků, tesařů, sedláků, kloboučníků, kuchařů, řezníků, hasičů, ale i zvonařů, zvoníků či hrobníků. Chrání utiskované dívky i zajatce obecně. Ochraňuje proti nouzi, moru, požáru, bouřce a horečce.

Svátek sv. Barbory se slaví 4. prosince a jako takový je první předzvěstí vánočních svátků a Štědrého dne. Světí se jen dva dny před svatým Mikulášem a v mnoha zemích proto tito dva světci částečně splývají. Leckde děti obdarovává společně se svatým Mikulášem právě svatá Barbora.

Také v Čechách vstoupila do řady lidových zvyků a obyčejů. Dříve si v tento den lidé nasazovali různé masky, ve středověku se křesťanské oslavy často prolínaly s magickými a pohanskými rituály, později se hrála divadelní představení o osudu této světice, jak dokazuje řada dochovaných barokních her ze 17. a 18. století. V 19. století chodívaly po venkovských domech a staveních dívky zabalené do bílých prostěradel či šatů se závojem, což mělo symbolizovat Barbořinu čistotu a nevinnost, někdy měly dokonce pomoučený obličej a přes něj sčesané dlouhé vlasy, které jej zcela překrývaly. Takto zamaskované dívky chodívaly zásadně ve dvojicích, přičemž jedna nesla v ruce košík s jablky, ořechy a cukrovím pro hodné děti, druhá metlu nebo vařečku pro děti, které v uplynulém roce zlobily. Někdy k tomu maskované dívky zpívaly píseň o svaté Barboře, jindy strašily slovy „mulisi, mulisi“, což byl jen zkomolený příkaz „modli se, modli se“.

Jeden z nejznámějších lidových svatobarborských zvyků se dochoval kupodivu dodnes. Dokonce i ve velkoměstech se počátkem prosince objeví ve většině květinářství anebo u pouličních prodejců svazky větviček uřezaných z ovocných stromů. Podle tradice by se měly tyto „barborky“ uříznout právě 4. prosince na svátek svaté Barbory, dát do vázy s vodou a počkat, jestli do Vánoc rozkvetou. Někdo věří, že mu rozkvetlé barborky přinesou štěstí, někdo je dokonce skálopevně přesvědčený, že rozkvetlé barborky signalizují, že v rodině se bude konat následující rok svatba.   

 

Barbora jako inspirace

Bylo by s podivem, kdyby světice, která se těší tak značné oblibě, vážnosti a úctě, minula svět umění. Často byla znázorňována v dlouhém oděvu s pásem, někdy i s pláštěm, jenž symbolizuje ochranu. Ovšem nejčastěji je k vidění s věží, která má tři okna.

Podle legendy totiž nechala uvězněná Barbora ve věži vezdít tři okna namísto dvou, jak původně naplánoval její otec, aby tak vzdala úctu Boží Trojici. Barbora někdy třímá věž v rukou, jindy věž stojí u jejích nohou. V některých případech umělci přidali Barboře ještě kalich či hostie, palmovou ratolest, pochodeň, meč, pštrosí pera nebo dělovou hlaveň. Všechny tyto symboly pochopitelně vzešly z různých verzí svatobarborské legendy.

Světice se často vyskytuje ve společnosti Kateřiny Alexandrijské a Markéty Antiochijské, jak se stalo i v případě monumentálního barokního sousoší na druhém pilíři Karlova mostu. I když některé prameny uvádějí jako autora Jana Brokoffa, ve skutečnosti tuto plastiku vytvořil jeho teprve devatenáctiletý syn Ferdinand Maxmilián Brokoff. Jiné prameny připouštějí, že na sousoší pracovali oba dva. Na čem se ovšem prameny shodnou, je osoba mecenáše. Sousoší svatých panen financoval císařský rada a přísedící zemského soudu Jan Václav Obytecký z Obytec, jak napovídá jeho znak na podstavci svaté Markéty, stojící napravo. Sokl pod svatou Alžbětou, stojící nalevo, zdobí znak jeho manželky. Svatou Barboru i s její obligátní věží autor umístil doprostřed. Na jejím podstavci stojí latinský nápis, který v českém překladu zní: Modlete se za nás nyní i v hodině smrti.

Svatá Barbora rovněž „působí“ na rozhraní Starých zámeckých schodů a ulice Na Opyši. V ruce drží mučednickou palmovou ratolest a z boční strany u levé nohy samozřejmě spatříme její druhý atribut – věž. Socha neznámého autora přibližně z poloviny 17. století je umístěna na zdi v místech, kde bývalo popraviště pro delikventy šlechtického původu, jako kdyby bylo prostředí popravišť Barboře jednou provždy souzené.

 

Barbora pro stavitele

Svaté Barboře byla zasvěcena i hřbitovní kaple v Apolinářské ulici na Novém Městě. Kaple původně sloužila klášteru alžbětinek při kostele Panny Marie Bolestné Na Slupi. Má oválný půdorys a v interiéru je nástropní freska, znázorňující apoteózu této světice. Hřbitov již neexistuje, ale kaple zde dosud stojí.

Ovšem pokud bychom chtěli určit, který z umělců složil svaté Barboře největší stavební hold, pak bez zaváhání naše cesta povede do Kutné Hory a k jejímu římskokatolickému filiálnímu kostelu. Zdejší pětilodní gotická katedrála svým způsobem nemá – alespoň v českém rozměru – obdoby. Výstavba byla zahájena ve 14. století a je spojena s proslulou parléřovskou hutí. Na její činnost navázala řada dalších vynikajících stavitelů a umělců, výraznou stopu zde zanechal také český fortifikační stavitel a architekt Benedikt Rejt. Jeho kroužená klenba hlavní lodi doslova bere dech. V polovině 16. století musela být stavba na nějaký čas přerušena, posléze došlo i k částečné barokizaci a současná podoba pochází z přelomu 19. a 20. století, přesto se podařilo uchovat dominantní gotický charakter chrámu.

 

 

Ovšem s Barborou toto místo souviselo už dávno předtím, než zde kutnohorští nechali postavit tento velkolepý chrám. Kdysi zde stávala malá kaplička, zasvěcená svaté Barboře coby patronce horníků, protože horníci byly od nepaměti symbolem i součástí Kutné Hory. Nelze se proto divit, že byl svaté Barboře zasvěcený i pozdější chrám. Stojí na ostrohu nad říčkou Vrchlicí a hrdě se rozhlíží do krajiny. Byl vybudovaný na náklady měšťanů, což byl ve své době jev nebývalý a mimořádný. Stal se i jakýmsi symbolem napětí, jež tehdy panovalo mezi Kutnou Horou a Prahou, a tak i kutnohorský chrám musel ustát srovnání s pražskou katedrálou. Výjimečnost tohoto svatostánku trvá dodnes, v roce 1995 bych chrám zapsaný na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Kdyby jej viděla svatá Barbora, jistě by byla spokojena.

 

Autorka: Magdalena Wagnerová, Foto: autorka  

Partneři

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test