český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

ČLÁNKY

Mám ráda, když herec na divadle poslouží svou osobností

V květnu 2017 měla na Nové scéně Národního divadla v Praze premiéru inscenace Křehkosti, tvé jméno je žena v režii Daniela Špinara. Jde o určitou divadelní benefici pětice služebně nejstarších členek souboru tamní Činohry, složenou z rozhovorů, které za celou svou kariéru poskytly tisku.

 

Dramaturgyně Marta Ljubková spolu s režisérem vybrali nejzajímavější odpovědi, poskládali je do kabaretního tvaru a doplnili třemi vstupy ztvárněnými původně Karlem Dobrým, jehož roli převzal David Prachař. Inscenace slaví divácký úspěch a protagonistky, Jana Preissová, Johanna Tesařová, Eva Salzmanová, Iva Janžurová a Taťjana Medvecká, rozesmávají i dojímají diváky během beznadějně vyprodaných repríz už třetí sezonu.

 

 

S posledně jmenovanou se setkáváme v kavárně NONA na Nové scéně Národního divadla po první poprázdninové repríze, abychom se na inscenaci trochu blíže podívali. Vzhledem k datu rozhovoru se jedna otázka rovnou nabízela.

 

Odpočinula jste si během divadelního volna?

Ano. Už se snažím využívat prázdniny k odpočinku, protože naštěstí ještě stále mám v sezoně hodně práce, tak jsem ráda, když si v létě můžu odpočinout.

 

Jak se vám po prázdninách poprvé hrálo?

Říkaly jsme si s kolegyněmi, že přechod z prázdninového režimu do takzvaného „panáčkování“ před lidmi – to je výraz Jiřiny Jiráskové –, je rok od roku horší, ale hrálo se nám docela dobře.

 

Během své kariéry jste měla a máte neustále možnost poznávat a přímo na svém těle zakoušet různé režijní přístupy. V čem je režisér Špinar jiný?

Je to pro mě odlišný pohled na divadlo. Povídali jsme si o tom spolu a na hodně věcí jsem se ho ptala, protože jsem měla pocit, že se neorientuju. Metou naší, starší generace herců a režisérů, vždy bylo, abychom nebyli na jevišti ani trochu takzvaně teatrální, protože se to bralo za pejorativní označení. Chtěli jsme být co nejvíce přirození, autentičtí, což je sice v tak velkém prostoru, jakým je Národní divadlo složité, protože tomu velkému prostoru musíte své hraní přizpůsobit, ale pořád převažovala tendence k jisté realističnosti. No a myslím si, že psychologické a realistické divadlo režiséra Špinara nudí, vyznává naopak teatralitu, vizualitu, tíhne ke grotesce. Sám mi řekl, že si nedovede představit, že by i velké herce nechal pouze stát na jevišti a mluvit. Z mého pohledu stačí méně vnějších efektů, nejdůležitějším hybatelem je pro mě pořád herec, text, situace, ale chápu, že pro dnešní mladou generaci je to asi málo. Vzpomínám si, jak jsem před lety viděla film Moulin Rouge od Baze Luhrmanna a byla jeho opulentností doslova zahlcena ba přesycena. Potkala jsem v tom kině o generaci mladší kolegyni, byla nadšená.

 

„Táňa Medvecká je pro mě mezi herci – a herečkami zvlášť – jednoznačně úkaz. Je především nesmírně skromná, až plachá. Se svým hereckým talentem a zkušeností by si mohla nárokovat mnohé, ale totálně jí chybí sebestřednost – což je vlastně jakousi podmínkou herectví samotného. Je někdy skromná tak, až jí to při práci skrytě zazlívám. Projevuje se to třeba tím, že na jevišti všechny spolehlivě přehraje a pak se za to ještě všem omlouvá. Je taky pěkně ztřeštěná a neuvěřitelně hravá. To na ní miluju! Naprosto tím totiž popírá svůj věk, a i přesto, že o sobě pořád říká, že nikdy nebyla žádná krasavice, já ji považuju za jednu z nejkrásnějších hereček, s jakými jsem kdy pracoval.  Táňa v sobě snoubí tři skutečnosti, které mají jen opravdoví mistři oboru – má talent, tvrdě maká a je nesmírně pokorná.

Když jsem s ní zkoušel na Nové scéně inscenaci Křehkosti, tvé jméno je žena, ve které se setkala se svými úžasnými kolegyněmi z Národního divadla, nebylo to s ní úplně lehké. Text byl totiž mozaikou výstřižků z novinových rozhovorů, které tyto herečky poskytly během čtyřiceti let své kariéry, a Táňa mě pořád přesvědčovala, že její výroky nikdo nemůže brát vážně a že to hlavně nikoho nebude zajímat. Dalo mi docela dost práce, přesvědčit všechny přítomné dámy, s Táňou v čele, že se hluboce mýlí. Diváci těmto hereckým legendám už druhou sezonu oplácí jejich upřímnost a otevřenost na jevišti bouřlivými reakcemi a dlouhotrvajícími potlesky. Takže, Táňo, jsem rád, že jsem se s Tebou mohl v divadle potkat profesně i osobně a doufám, že dáš ještě mnoho rozhovorů, Tvůj život a Tvoje slova jsou totiž opravdu inspirující!“

MgA. Daniel Špinar, umělecký ředitel Činohry Národního divadla v Praze

 

Inscenace je věnovaná pěti služebně nejstarším herečkám Národního divadla, znáte se tedy velmi dlouho. Překvapily jste se něčím při zkoušení?

Vlastně ne. On ani nebyl čas se nějak překvapovat.

 

Jak se vám hraje dramatická postava Medvecká?

Měla jsem s tím opravdu trochu potíže, protože inscenace vznikla z našich rozhovorů, které samozřejmě člověk říká v nějaké situaci. Jde v podstatě o psaný projev a najednou máte samu sebe předvádět na jevišti. A navíc v jevištně atraktivní poloze, protože požadavek režiséra zněl, aby to nebylo vyprávění pod lampou, což chápu. A ještě k tomu si nepřipadám, že bych byla nějaký originální myslitel a zabývat se samou sebou mi není úplně příjemné. Mělo to ale i druhý účinek, že jsem pak rok neposkytla žádný rozhovor, protože jsem měla pocit, že nemám, co nového bych ještě řekla! Přiznám se, že vlastně nemám moc ráda, když na divadle herci hrají herce. Je to vždycky nějaké zploštělé, zjednodušené. Naopak mám ráda, když herec na divadle poslouží svou osobností a hraje jinou postavu.

 

 

A co jste se o sobě z uvedených rozhovorů dozvěděla?

Ukazuje se, jak moc jsou zasazené v konkrétním čase. Když třeba v představení říkám, že při učení role venčím psa, tak to už není pravda, protože ten zmíněný pes dávno není mezi námi! Teď máme psa, který je veliký a děti mě s ním nepouštějí, protože by mě hravě přetáhl.  Ale samozřejmě, že si stojím za tím, co v představení říkám, protože jsem to tak kdysi opravdu řekla a i myslela.

 

Existuje nějaká otázka, kterou jste nikdy nedostala a chtěla ji odpovědět?

Tak takhle jsem o tom nikdy neuvažovala.

 

Eva Salzmanová v inscenaci říká, že být herečkou je diagnóza. Souhlasíte s ní?

Souhlasím. Taky v té inscenaci říkám, že pro herectví musí být nějaká zvláštní dispozice, nějaká posedlost. Zrovna dneska před představením jsem Evě říkala, že tenhle týden začínám svou čtyřicátou třetí sezonu v Národním divadle a že se mi zase zdálo o divadle!  Zdálo se mi o panu Lukavském a Karlu Dobrém a připravovali jsme spolu nějakou inscenaci.

 

Jsou vám tito lidé natolik blízcí, že vstoupili i do snu?

Neřekla bych. Třeba Karla Dobrého kromě inscenací Křehkosti, tvé jméno je žena a Strakonický dudák pracovně neznám. Nikdy jsme spolu na jevišti nevedli dialog. Ale s panem profesorem Lukavským jsem hrála, velmi ho ctila a měla tu čest s ním třeba vystupovat i ve Viole v pořadu Kouzelník Nezval z Nezvalovy poezie. Díky tomu jsme spolu jezdili na zájezdy a měla jsem tak možnost se k němu přiblížit trochu víc. Byl pro mě obrovskou autoritou.

 

Celé představení máte na sobě zvláštní kostým. Vysvětlila vám kostýmní výtvarnice Linda Boraros proč pro vás navrhla zrovna takový?

Ne, myslím, že ne. Přinesla návrhy velmi výrazných a exkluzivních kostýmů.  Paradoxně nás všech pět vyznává spíš civilní styl. V průběhu zkoušek jsem pochopila, že nás chtěl režisér ukázat jako velké divy, takže tomu odpovídají i navržené kostýmy. A protože já jsem v tom představení nejvíc akční, mám na sobě „ředitele cirkusu s bičíkem v ruce“.  Aspoň tak jsem si pro sebe ten kostým pojmenovala.

 

 

Roli Muže převzal po Karlu Dobrém David Prachař. V čem je jeho přístup k roli jiný?

Pojetí té role jasně odráží rozdílné herecké osobnosti obou kolegů. Zatímco Karel Dobrý byl velice dynamický až démonický, Davidu Prachařovi je bližší ironie a jemná nadsázka.

 

Odborná kritika režisérovi a dramaturgyni vytýká, že zásadní texty říká v inscenaci muž. Nemyslíte, že je to právě ten paradox, který vysvětluje i název, protože nejde o žádné romantizující oslavy ženství, ale silně ironický šleh, citát z Hamleta, který si ženy nemohou dát za rámeček, a ženám není dopřán pořádný prostor?

Ze začátku mi bylo velice líto, že stěžejní text, jak já tomu říkám „maso na kosti“, což je monolog staré herečky z Královny duchů, říká náš mužský kolega a nikoli jedna z nás.  Vždyť to o nás je! Ale režisér rozhodl jinak a nám nezbylo než se podřídit. O tom ostatně taky v představení mluvíme, o jisté herecké nesvobodě, se kterou se herec musí umět vyrovnat.

 

Inscenace končí písničkou Sweet Dreams. Je pro vás divadlo sladkým snem?

To bychom si musely vysvětlit, co si pod tímto pojmem představujeme, ale bezesporu je divadlo hodně podstatná věc v mém životě. Čím jsem starší, tím víc si uvědomuju, že můžu být vděčná osudu, svým rodičům a Pánu Bohu, že celý život dělám práci, která mě opravdu baví a těší, což o sobě nemůže říct úplně každý.

 

Zanedlouho oslavíte životní jubileum, copak si nadělíte za pozornost? Dovolenou nebo nějaký další jazykový kurz?

Nechci to zakřiknout, ale chtěla bych si dát jeden cestovní dárek.  Ale jinak si narozeniny ani moc nepřipomínám.

 

A co pro své příznivce chystáte v letošní sezoně?

Zrovna zítra (začátek září – pozn. red.) začínáme zkoušet Zweigovu Netrpělivost srdce v dramatizaci a režii Daniela Špinara, kde bych měla hrát Kláru a Květinářku. Potom mě čeká Kytice v režii dua SKUTR, což jsou Lukáš Trpišovský a Martin Kukučka. Jakou roli pro mě přichystali, nevím, obsazení ještě nebylo oznámeno. Bude to naše druhá spolupráce a těším se na ni, i když jsem při prvním společném zkoušení zpočátku vůbec netušila „která bije“. Ale kluci mi předvedli jiný pohled na divadlo.  Holt, změna je život…

 

TAŤJANA MEDVECKÁ (*10. 11. 1953) herectví na pražské Divadelní akademii múzických umění vystudovala v roce 1975 a rovnou se stala i členkou souboru Činohry Národního divadla v Praze, kde působí dodnes. Za své výkony získala četná uznání a ocenění. Mimo jiné je držitelkou dvou cen Thálie. Je vdaná a má dvě dcery.

 

Autorka: Jitka Neureuterová, Foto: Petr Neubert + archiv Národního divadla 

Partneři

Diamant Expo

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test