český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

ČLÁNKY

Nový apoštolský nuncius v České republice

Apoštolský nuncius je papežovým diplomatickým zástupcem v zemi. Je to tedy člověk, který v sobě musí spojovat talent diplomata s pastýřskou péčí duchovního. Česká republika měla v minulosti štěstí na několik vynikajících nunciů. Nyní do Prahy přijíždí nový – až z dalekého amerického Brooklynu.

 

Slovo nuncius pochází z latinského nuntius, což znamená posel. V současném pojetí této služby je papežský nuncius reprezentantem Svatého stolce, který je akreditován v hostující zemi jako velvyslanec a udržuje zde oficiální styky se Svatým stolcem. Požívá tedy stejné pozice jako velvyslanci jiných států, včetně diplomatické imunity. V mnoha zemích je navíc apoštolský nuncius automaticky takzvaným doyenem diplomatického sboru – tedy plní funkci čestného mluvčího a „prvního mezi rovnými“ v rámci společenství velvyslanců. Tato pozice je dána historicky významem, který nunciové zastávali, a je potvrzena i usneseními Vídeňského kongresu z roku 1815.

 

Starobylá služba

Služba apoštolských nunciů je prastará. Už ve 4. století vysílal římský biskup své posly k ostatním významným patriarchům, zejména do Konstantinopole. Z těchto poslů se postupně stali papežští legáti, kteří papeže v určené oblasti zastupovali a reprezentovali jeho autoritu. Ve středověku nebylo neobvyklé, že jako papežští legáti sloužili kardinálové, kteří tak mohli svému poslání dodat ještě navíc váhu svého úřadu. Nunciatury v dnešním slova smyslu začaly vznikat až v 16. století, a to nejprve v převážně katolických zemích, jako bylo Španělsko, Francie, Benátky – tehdy nezávislé – nebo Svatá říše římská. Od doby třicetileté války se ujalo pravidlo, že papežští nunciové většinou zastávají pozici titulárního arcibiskupa, takže jsou co do důstojnosti obvykle na stejné úrovni s místními vrchními představiteli katolické hierarchie.

 

Košatá terminologie

Diplomatický svět si ještě více než církevní sféra potrpí na přesné dodržování protokolu, zdvořilost a také správnou titulaturu. Proto není překvapením, že i papežští vyslanci měli a mají nejrůznější tituly, nejen ten nejobvyklejší – nuncius.

Prvním zvláštním titulem, s kterým jsme se mohli potkat mezi lety 1965 a 1991, byl pronuncius. Ten se používal pro takového diplomatického zástupce Vatikánu, který sice měl všechna práva a povinnosti nuncia, ale politický systém v dané zemi mu nedával automaticky pozici hlavy (doyena) celého diplomatického sboru a tedy i čestnou přednost před všemi ostatními diplomaty. V roce 1991 bylo toto rozlišování ale odstraněno, takže nyní je apoštolským nunciem i ten vatikánský diplomat, který v zemi čestné předsednictví diplomatického sboru nezastává. Česká republika se tohoto zvyku nicméně drží.

 

Vyslanec, ale ne diplomat

Od apoštolského nuncia se významně liší apoštolský delegát. To je také reprezentant Apoštolského stolce, ale bez diplomatického statusu. Apoštolský delegát je vysílán do zemí, s nimiž Vatikán neudržuje diplomatické styky. Jeho úlohou je udržovat styk s místní církevní hierarchií, přičemž se nesmí vměšovat do výkonu místních biskupů, ale nemá žádný nárok jednat s vládou hostující země. Kromě toho se zajímá o situaci církve v dané zemi či regionu a shromažďuje či předává relevantní informace.

Až do osmdesátých let 20. století tak byl například apoštolský delegát zástupcem papeže ve Spojených státech, protože USA dlouho neměly s Vatikánem oficiální diplomatické styky. To se změnilo až roku 1984 a od té doby byl v USA nejprve pronuncius a od roku 1991 nuncius. Apoštolský delegát není formálně diplomatem, takže se na něj nevztahují taková privilegia, jako je například diplomatická imunita.

 

Pražský palác

V Československu a České republice byl vždy svatý stolec zastoupen – alespoň formálně – nunciem. To ale neznamená, že by to zde apoštolští nunciové měli jednoduché. Pražská apoštolská nunciatura vznikla v roce 1919 po vzniku samostatné Československé republiky. Do té doby byli i pro České království určeni nunciové na císařském dvoře ve Vídni. Prvních deset let své existence, tedy do roku 1929, sídlil apoštolský nuncius v Arcibiskupském paláci na Hradčanech, tedy v sídle pražského arcibiskupství. Byla ale pociťována potřeba po samostatném, důstojném a reprezentativním prostoru, a tak se nakonec nunciatura přesunula do Dietrichsteinského paláce v Praze ve Voršilské ulici na Nové Městě.

Palác vznikl v 19. století přestavbou starší budovy. Podle plánu architekta Bedřicha Ohmanna vzniklo honosné novobarokní sídlo a reprezentativní palác. Ten byl dokončen v roce 1891. Na štukové a sochařské výzdobě se podíleli Celda Klouček a Josef Kastner. Je chráněn jako kulturní památka a jako sídlo velvyslanectví požívá takzvané exteritoriality, tedy částečného vynětí z jurisdikce státních úřadů, například i policie, která by do budovy směla vstoupit pouze se souhlasem velvyslance, tedy nuncia.

 

První republika

První nuncius v Československu odevzdal vládě své pověřovací listiny až v roce 1920. Zpočátku byla negativně vnímána jistá protikatolická nálada, která provázela vznik republiky a souvisela s rolí katolické církve ve vztahu k habsburské monarchii. Tento počáteční osten se však podařilo celkem úspěšně otupit a Československo uzavřelo v roce 1928 s Vatikánem „modus vivendi“, který normalizoval vzájemné vztahy.

Pozici apoštolských nunciů v Československu zastávali Clemente Micara (do roku 1923), který se později stal kardinálem, nebo Francesco Marmaggi, který proslul protestním odjezdem z Prahy poté, co československá vláda schválila památku Mistra Jana Husa za státní svátek a lid jej v roce 1925 s velkým nadšením slavil. Posledním předválečným československým nunciem byl Pietro Ciriaci (do roku 1934), který se stejně jako oba jeho předchůdci také později stal kardinálem.

 

Komunistický útlak

Poválečná obnova Československa sice znovu navázala na vztahy s Vatikánem, ale od počátku se objevovaly problémy, protože komunisté byli odhodláni vatikánský vliv sabotovat. Po druhé světové válce sice nunciatura obnovila činnost, ale nový zástupce Svatého stolce nebyl nunciem, ale o stupeň nižším – internunciem.

Svatý stolec tím splnil značně nestandardní a z hlediska diplomatických zvyklostí ponižující žádost československé vlády, která se tak snažila zabránit hrozícímu skandálu: Sovětský diplomat Zorin totiž avizoval, že nehodlá uznat nuncia jakožto doyena diplomatického sboru a usurpoval si tento post pro sebe. Jiní diplomaté, včele s britským, ovšem prohlásili, že za doyena samozřejmě budou považovat nuncia, nikoli Zorina. Jmenování diplomata s nižším statusem tak skandálu zabránilo, ale předznamenalo další vývoj.

Internuncius Ritter musel pro nemoc opustit Československo už v roce 1948 a jeho zástupcem se stal chargé d’affaires Gennaro Verolino, kterého však komunistická vláda označila za personu non grata. Po něm měl převzít misi Ottavio de Liva, ale Československo mu odmítlo přiznat status chargé d’affaires a vyhostilo ho. K obnově tak mohlo v plném rozsahu dojít až po revoluci.

 

Obnovené vztahy

Po roce 1989 se v Československu a v České republice na pozici nuncia vystřídalo několik vynikajících osobností. Giovanni Coppa plnil úlohu československého nuncia od roku 1990 do zániku Československa. Na Slovensku byl nunciem ještě v letech 1993–1994 a v České republice až do roku 2001. Po něm následoval na tři roky Erwin Josef Ender, který se po své české misi stal nunciem v Německu, Diego Causero v letech 2004–2011 a naposledy Giuseppe Leanza, jenž svou funkci zastával až do nedávného odchodu do emeritury z důvodu dosažení kanonického věku 75 let. Funkce nuncia tedy čekala na obsazení.

 

Zkušený diplomat

Papež František jmenoval 21. září tohoto roku novým apoštolským nunciem v České republice arcibiskupa Charlese Daniela Balva. Sedmašedesátiletý vatikánský diplomat pochází z amerického Brooklynu. Na kněze byl vysvěcen 6. června 1976 v New Yorku. Studia absolvoval ve Spojených státech a v Římě, kde na Papežské gregoriánské univerzitě získal nejprve licenciát z biblistiky a posléze také doktorát kanonického práva. Do diplomatických služeb Svatého stolce vstoupil 1. března 1987, působil postupně v diplomatických zastupitelstvech Svatého stolce v Ghaně, Ekvádoru, Chile, v České republice, Jordánsku a na Litvě. 1. dubna 2005 byl jmenován apoštolským nunciem na Novém Zélandu a dalších ostrovech a apoštolským delegátem Oceánie. 17. ledna 2013 následovala nominace do Keni a na post stálého pozorovatele Programu OSN pro životní prostředí (UNEP) a pro lidská sídla (UN-Habitat). Na konci téhož roku, 21. prosince, k těmto funkcím přibylo jmenování apoštolským nunciem v Jižním Súdánu. Nový nuncius má tedy za sebou bohatou a pestrou diplomatickou kariéru. A pojí se s ním i jedna zajímavost – vzhledem k tomu, že v minulosti působil jako rada Apoštolské nunciatury v České republice, mluví i trochu česky.

 

Autor: Petr Jan Vinš, Foto: archiv

Partneři

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test