český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

ČLÁNKY

O smutných osudech jelenů

Přátelské posezení jsme s Ivanou Myškovou plánovaly dlouho. Několikrát jsme ho přesouvaly nebo rušily a ujišťovaly jsme se, že když jsme se neviděly tolik let, nějaký týden už nehraje roli. V jistém ohledu to byla a je pravda – Ivana se od vysoké školy skoro nezměnila. Opět mě udivovala nevídanou vnímavostí vůči osudům postav skutečných i literárních.

 

Skoro jsem měla pocit, že by z ní mohla být skvělá terapeutka. Neřekla jsem to ale nahlas, protože by takový kompliment v rozpacích a s předstíranou neobratností zametla pod koberec. Vždyť ani o své letošní nominaci na Magnesii Literu za povídkovou knížku Bílá zvířata jsou velmi často hluchá jí skromnost nedovolila mluvit vážně.

Byla jsem pozvána do půvabného obchůdku s autorskou módou, kde si Ivana každý čtvrtek přivydělává. Budeme mít čas si v klidu popovídat, dát si kávu, je to klidné prostředí, navrhovala v e-mailu, a aby to vhodně ilustrovala, dodala, že tam s ní Jan Němec dělal rozhovor pro únorový Host. Vlastně proč ne, řekla jsem si tedy, a trochu mě mrzelo, že nebudu první, kdo tam chce Ivanu vyzpovídat pro časopis.

Obchůdek s přiléhavým názvem Pokojíček je skutečně místo, kde by se krásně povídalo, kdyby brzy po mém příchodu nedorazila i první zákaznice. Když jsem ji z útočiště tmavomodré pohovky pozorovala prvních patnáct minut, říkala jsem si, tebe nám byl čert dlužen, ale po půl hodině jsem si byla jistá, že nám ji seslalo samo nebe. Udivena situací, která nabírala groteskní podobu, rychle jsem přehodnotila původní záměr. Místo rozhovoru udělám reportáž!

 

Uhranuta jelenem

Zákaznici přivedly do obchodu šaty s motivy obrazů Fridy Kahlo, které zahlédla ve výloze. Nikdy se už nedozvíme, odkud paní s culíkem šla a kam, a ona se asi zase nikdy nedozví, že se stala podnětem pro vznik tohoto článku. Přesto to bylo setkání pro obě strany obohacující a nezapomenutelné. Ona má šaty, my zážitek. Ale nebylo to nic jednoduchého. Koupě módního kousku s jelenem byla zdlouhavá a vyčerpávající nejen pro zákaznici.

Nejprve chvilka napětí v kabince. Délka šatů jí nevyhovuje, ani u krku si to takhle nepředstavuje, rukávy by dala pryč úplně. Zdá se mi to, nebo po odstranění všech nedostatků zbývá jen paroháč na levém ňadru? Ivana hledá řešení a volá majitelce obchodu, básnířce Marii Šťastné. Ta nabízí, že šaty může ušít na míru dle požadavků a poslat poštou. Za půl hodiny bude v obchůdku a vezme si míry. To se ale zákaznici nezamlouvá, musela by na zásilku pár dní čekat, a navrhuje jiná – poměrně svérázná – řešení. Šaty si upraví sama (a dle jejích slov soudíme, že je v tom vážně dobrá), ale chce na ně slevu. Ivana zlevnit nemůže, vždyť tenhle originál stojí necelou tisícovku, přičemž metr látky vyjde na čtyři sta. „Metr látky? Máte metráž? Ušila bych si je sama!“  

Už nemám sílu být účastna projevů neomalenosti, za které může náhlé vzplanutí k jelenovi, tak se radši zvedám a jdu to rozchodit. To zákaznici přichází vhod, protože si na pohovce, kterou jsem právě opustila, vyzkoušené šaty začne poměřovat ještě s jinými, taktéž parohatými. Pečlivě zvažuje, které budou k přešití vhodnější. Chudák autorka, povzdychnu si. Kdyby viděla, jak její originalita může přijít vniveč, muselo by jí být do breku.

Když ohledně šatů konečně dojde k finálnímu rozhodnutí, Ivana s úlevou přijímá platbu a přeje hezký den.

 

Bez ostychu

Čas na intermezzo a silnou kávu se zákuskem. Ještě chvíli se smějeme tomu, jak se nám to pěkně rozjelo. Zrovna jelen! Vždyť je to ústřední metafora v Ivanině povídkové sbírce, o které jsem si s ní přišla popovídat! Navrhuji Ivaně, že napíšu reportáž o protivenstvích spisovatelské a tvůrčí práce vůbec. Jak to mají složité módní návrhářky, si už představit dokážu, ale co literáti na volné noze? Že se nedá uživit vydáváním prózy, byť nominované na prestižní literární ocenění, je mi jasné, ale pořád mi vrtá hlavou, jak a proč se z Ivany mohla na jeden den v týdnu stát prodavačka.

Copak se jí nelíbilo v Českém rozhlase Vltava jako redaktorce? „Nešlo o to, že by mě ta práce nebavila. Natáčela jsem rozhovory a reportáže pro ranní Mozaiku, což je pořad, který informuje o kultuře. Setkáváš s úžasnými vzdělanými a nadanými lidmi a často ty vztahy přerostou v krásná přátelství. Jenže je to práce do tří do rána. Přesto se pak do vysílání dostane třeba jen jedna minuta. Myslím, že mě zkrátka potkal syndrom vyhoření jako každého, kdo není rutinér a bere svou práci až příliš zodpovědně a hledá v ní dokonce nějaký přesah. Po čase se ukázalo, že odejít bylo správné rozhodnutí. Vydala jsem druhou knížku, která měla nečekaný ohlas, a na Vltavu se teď vracím jako host, který mluví na té druhé straně mikrofonu, i jako spolupracovnice, která chystá třeba četby na pokračování.“

V něčem se Ivana přece jenom změnila. Přijde mi, že není téma, které by pro ni bylo tabu. Kdysi jsem ji považovala spíš za stydlivou a nemluvnou. Překvapuje mě, s jakou otevřeností a upřímností dokáže mluvit o čemkoliv, na co přijde řeč. Na nic si nehraje, nic nepředstírá. Uvědomuji si, že to, co jsem na Ivanině projevu měla a mám ráda, je nejen humor a nadsázka, ale také pečlivost, kterou věnuje výběru slov. Sebepřízemnější téma si podle ní zaslouží, aby se o něm mluvilo s přiměřeností a taktem.

„Dokud si člověk neváží sám sebe, není schopen vidět, že si ho váží druzí a proč,“ dokáže stručně shrnout otázku sebevědomí, na kterou jsme narazily. Pokud si nejsme vědomi svých kvalit, žádné vnější ocenění to nemůže nahradit. Konečně příležitost se Ivany zeptat, jaký to byl pocit být nominovaná na prestižní literární ocenění a co to pro ni znamenalo. „Nebudu předstírat, že nejsem ješitná. První reakcí bylo ohromení. Člověk na chvíli propadne velikášství, a i když si o sobě myslí, že toho v literatuře ještě moc nedokázal a není žádný soutěživý typ, tak zjistí, že soutěživý přece jen asi trochu bude. Nic ale nevynahradí radost a hluboké uspokojení ze samotného psaní.“

 

Nepodceňujte prodavačky

Čas se nachýlil, musím stihnout vlak, ale vím, že tady nejsem naposledy. Zbývá zaplatit náušnice, které mi Ivana balí do „ekologického“ pytlíku vyrobeného ze starého časopisu. Obě se zasmějeme, když na fotce vidíme rektora vysoké školy, kde jsme se takřka před dvaceti lety seznámily. Ten nápad se mi líbí: místo igeliťáku sáček s článkem, který vám může ukrátit dlouhou chvíli v metru. A co kus, to originál. „Proč časopisy vyhazovat, když je takhle krásně můžeme recyklovat?“ směje se Marie a Ivana dodává, že jednou dokonce narazila na pytlík vyrobený z recenze její knihy. „Opravdu?“ zeptám se s údivem a už si v duchu fantazíruji: třeba si ten zákazník recenzi v metru skutečně přečetl a pak se zamyšleně zadíval na Ivaninu fotku… Odkud já ji jenom znám?

 

Ivana o své knize Bílá zvířata jsou velmi často hluchá:

Ve sbírce jedenácti různě dlouhých povídek jsem sledovala osudy postav, které jsou v zajetí svých utkvělých myšlenek, ze kterých jen obtížně hledají cestu ven. Ústřední metaforou celé knížky je bílý jelen, který se v mládí v lese navlékl do odhozené pneumatiky a ta mu na krku zůstala do smrti a koneckonců i po smrti, protože teď jeho hlava s pneumatikou kolem krku visí jako trofej v hospodském sále zapadlé vesnice, kde se koná hasičský bál, na kterém tvrdne dospělá dcera, když tu čeká na otce.

Ten jelen je hrdinou nejen ústřední povídky Bílá zvířata jsou velmi často hluchá, ale i všech ostatních. Takovým bílým jelenem, dost často hluchým, uvězněným v pneumatice, je totiž každá postava, která o svém osudu z nějakých důvodů nerozhoduje sama, přestože žije v relativně svobodných poměrech. Ať je to žena, která se téměř zblázní z přesvědčení, že nedopatřením zabila muže z protějšího okna, ať je to muž, který si kvůli neznámému zničil vztah a nechal se vystrnadit z bytu, ať je to žena, která málem přijde o zrak kvůli muži, který ji nemiluje, jen zneužívá její nepochopitelné oddanosti…

Všechny ty postavy jsou odpozorované ze života, všechny ty postavy žijí mezi námi a spoustu času promarní nenávistí k sobě samým, sebeobviňováním, pochybnostmi a tragikomickými pokusy o sblížení a naplnění. Jsou to lidé směšní i dojemní, trapní i krásní, zbabělí i odvážní, pozorní k malichernostem a hluší k tomu, co je opravdu podstatné. Budete se jim smát, budete s nimi soucítit a možná vás i malinko zamrazí, když v nich poznáte někoho blízkého – třeba i sebe.

 

Autorka: Pavlína Vočková, Foto: Rafał Komorowski pro opowiadanie.org 

Partneři

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test