český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

ČLÁNKY

Svých práv se nikdy nevzdáme! (1/3)

V letošním „osmičkovém“ roce si připomínáme řadu výročí událostí z naší historie. Bezesporu nejvýznamnějším je sté výročí vzniku samostatného Československa. Výročí je opravdu tolik, že na některá se patrně ani nedostane. Buď proto, že nejsou „kulatá“, nebo s odstupem let mohou připadat málo významná. Popovídáme si o 22. srpnu. Bude tomu sto padesát let, co čeští poslanci na zemském sněmu přijali deklaraci, která se stala kamínkem mozaiky na naší pouti k národní samostatnosti.

 

Třetího července 1866 se u Sadové (na obrázku) střetla rakouská a pruská armáda. Jedna z největších bitev na našem území skončila drtivou porážkou Rakušanů, kteří byli přinuceni podepsat na zámku v Mikulově příměří a 23. srpna mírovou smlouvu v Praze. Nebyla zdaleka tak krutá, jak ve Vídni očekávali. Dvacet milionů tolarů válečných náhrad pro Prusko, odchod Rakouska z Německého spolku a závazek, že se dál nebude vměšovat do vývoje v Německu.

 

Věrni císaři a monarchii

O tom, že porážka ve válce přinese nutně změny i do rakouské vnitřní politiky, nepochyboval v habsburské monarchii asi nikdo. Uvědomovali si to i čeští politici, kteří chtěli využít nové situace ve prospěch českých zemí. Ty se poprvé po řadě století ocitly mimo rámec Svaté říše římské či Německého spolku. To podle Františka Palackého, Františka Ladislava Riegra i další představitelů české politické scény otevíralo šanci na důstojnější postavení zemí Koruny české – Čech, Moravy a Slezska – v rámci rakouské říše. Byli přesvědčeni, že tentokrát nebudou ve Vídni vyslyšeni. České země nesly hlavní tíhu rakousko-pruské války. Bojovalo se na jejich území, velkou část rakouského vojska tvořili Češi a bojovali opravdu statečně. Věrnost panovníkovi zachovalo i obyvatelstvo, jak císař František Josef I. sám uznal.

Porážka ve válce zvýraznila ještě jeden moment české politiky – vítězství a posílení Pruska u politiků vyvolalo obavu z další pruské či německé rozpínavosti a posílilo jejich přesvědčení, že nejlepší obranou je další existence rakouské monarchie. Proto již 22. července poslali do Vídně prohlášení o loajalitě k „habsburskému domu“. O tři dny později se Palacký a Rieger sešli ve Vídni k jednání se zástupci polských politiků a tzv. německých federalistů. Ale každá z tří stran sledovala vlastní zájmy a nehodlala přistoupit na společný postup. Marná byla i žádost o podporu české šlechty, ta nechtěla císaře v tak těžké chvíli vystavovat jakémukoli nátlaku.

 

Namyšlenec, který ničemu nerozumí

Těžko s odstupem půldruhého století chápat, proč čeští politici stále věřili, že různými poníženými podáními, slavnostními adresami či suplikami opravdu přesvědčí císaře a jeho okolí o oprávněnosti svých požadavků. Obvykle přišla jen obecná odpověď, která nic neřešila a ani neslibovala. Prý až císař přijede opět do Prahy…

František Josef I. sice proti Čechům nic neměl, ale jak mu stále opakovalo jeho okolí, přílišná vstřícnost vůči nim by mohla povzbudit další národy monarchie a vyvolat nesouhlas „rakouských“ i „českých“ Němců.

Na konci roku 1866 zavítal do Prahy nový předseda rakouské vlády, saský hrabě Fridrich Ferdinand Beust. Chtěl přimět české poslance k návratu do říšské rady, jejíž činnost bojkotovali už od poloviny roku 1863 na protest proti preferenci Uher. Jak napsal po jednání s Beustem mluvčí Moravanů Alois Pražák, „je to povrchní a lehkomyslný“ namyšlenec, který nemá o složitých poměrech v císařství ani ponětí. A co horšího – nesnáší Čechy a vůbec všechny Slovany. I méně chápaví politici museli pochopit, že ponížená loajalita nepřináší žádné výsledky. Nikdo se však neodvážil „přitvrdit“.

 

Rakousko-uherské vyrovnání

To Uhři, kteří nemohli Rakousku zapomenout porážku svého povstání v letech 1848 až 1849, byli rozhodnuti oslabení Vídně co nejvíce využít. Nechtěli monarchii rozbít a osamostatnit se, ale docílit jejího rozdělení na uherskou a neuherskou část, v níž by pány byli oni. Šlechta v Pešti to dala najevo dost jasně: další existence habsburské monarchie odvisí od vyřešení odvěkých práv Uherského království. Její tlak stále narůstal a neváhala sáhnout i k výhrůžkám. Zatímco Češi se předháněli v projevech loajality, Uhři šli na věc tvrdě a nesmlouvavě. Na jaře 1867 bylo zřejmé, že rakousko-uherské vyrovnání, jak bylo rozdělení monarchie na rakouskou (předlitavskou) a uherskou (zalitavskou) část nazváno, je otázkou týdnů.

Čeští politici se opět neodvážili vystoupit, ale zcela nepochopitelně začali hledat pro české státoprávní požadavky podporu v zahraničí. Nejprve Palacký a Rieger navštívili světovou výstavu v Paříži, poté s dalšími politiky národopisnou výstavu v Moskvě, ale v obou případech nevedly rozhovory s politiky k ničemu. O Čechy nikdo neprojevil zájem, jen ve Vídni obě cesty vyvolaly ještě větší nedůvěru vídeňské vlády k upřímnosti projevů české loajality k monarchii.

Osmý červnový den roku 1867 byl František Josef I. korunován v Pešti na uherského krále a habsburská monarchie se de facto změnila v Rakousko-Uhersko, ač de iure byla tato skutečnost potvrzena až o půl roku později prosincovou ústavou. Uhry si vymohly řadu výhod, mj. nižší daně, které nakonec stejně neodváděly v plné výši.

 

Autor: Jiří Bílek, Foto: archiv

Partneři

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test