český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

ČLÁNKY

Venkovní koupací sudy mají proti zahradním bazénům jednu velkou výhodu. Mohou se využívat celý rok. I v největší zimě stačí nasadit čepici, obléknout plavky a hurá do vody. Manželé Páleníčkovi (na snímku) jsou mladí nadšenci, kteří si svůj první koupací sud vyrobili s velkým úsilím podle různých dostupných návodů. Pak je zkusili i prodávat.

 

„Když jsme si pořídili na zahradu koupací sud, přestali k nám přátelé chodit na kafe a začali chodit do sudu, tam se nádherně povídá,“ směje se Aleš Páleníček. Za pět let mají na kontě desítky cedrových sudů.

 

Jak vznikl nápad vyrobit si koupací sud?

Viděli jsme podobný v nějakém časopise, moc se nám líbil. Tenkrát, před sedmi, osmi lety u nás byla jediná firma, která je vyráběla, a bylo to hodně drahé. Právě jsme dostavěli dům, peníze nebyly, a tak jsme si řekli, že jej zkusíme vyrobit sami. Na první jsme využili sibiřský modřín. Není tak úplně kvalitní, ale byl pro nás cenově dostupnější. Teď už vyrábíme sudy z červeného kanadského cedru, který je stálý a velmi kvalitní.

 

Vyrobit jej bez jakýchkoli zkušeností nebylo asi jednoduché…

To nebylo. Skládali jsme a rozkládali, až jsme opravdu cestou pokusů a omylů přišli na to, jak zajistit, aby vše fungovalo. Největším problémem, který jsme museli vyřešit, byla dokonalá těsnost. Napočítal jsem dvanáct nepovedených pokusů, za každým hodiny a hodiny dřiny. Vždycky večer, když dcerka usnula, překládali jsme si různé zahraniční časopisy a weby. V deset večer jsme dokončili překlad a do jedné v noci skládali prkna, protože jsme byli přesvědčeni, že teď už to musí být ono. A voda opět protékala. Začátek byl pomalý a velmi náročný. Zklamání nás vždycky na chvíli zastavilo, ale nevzdali jsme to a zkoušeli dál. Když jednoho dne voda protékat přestala, byli jsme šťastní.

Čím jste se zabýval pracovně dříve. Nebylo moc velké riziko vrhnout se do podnikání?

Vystudoval jsem Vysokou školu báňskou v Ostravě, pracuju jako hasič a svou práci mám moc rád. Zatím vůbec neuvažuju, že bych ji opustil. Firma je manželky a já „pomáhám“. Jako hasič mám vždy dvacet čtyř hodinovou směnu a pak dva dny volna. Dřevo bylo vždycky mou láskou a já si tím plním svůj sen z dětství. Manželka je na mateřské dovolené, zpočátku jsme pracovali společně, ale když se naše rodina rozrostla a máme tři malé děti, má s nimi práce dost. Vzala si na starost vyřizování všech administrativních záležitostí a já vyrábím. Když jsme po mnoha nezdarech výrobu zvládli, rozhodli jsme se, že naše sudy zkusíme prodávat. A zájemci se našli.

 

Měl jste vhodné nářadí i prostory?

Ani jedno, ani druhé. Nářadí není nijak neobvyklé, formátovací pila, protahovačka, spodní frézka, bruska, palička, to vše jsme si koupili. Postupně se snažím své stroje modernizovat, čímž se výroba urychluje. Nemáme sklad, vyrábíme na zakázku, žádné sudy do zásoby. Naše auto muselo z garáže na ulici a jeho místo obsadily nářadí a prkna. Plány na truhlářskou dílnu už máme, ale zatím jsme ji nestihli postavit.

Prezentujete se jako rodinná firma. Žádné pomocníky nemáte?

Chceme za svou práci stoprocentně ručit, spoléháme sami na sebe. S kovovými součástkami nám pomáhá manželčin bratranec, když je zakázek víc a přestávám stíhat, hledáme volné ruce v rodině. Většinou přivoláme tchána, který je také ochoten přiložit ruku k dílu. Zatím jedině se skleněnými doplňky se obracíme na sklářskou firmu, kterou máme prověřenou. Do budoucna uvidíme, zájem stoupá, ale přibrat nějakého zaměstnance se nám moc nechce, byla by to velká změna, na kterou si zatím netroufáme. Máme na sebe velké nároky, jsme takoví „puntičkáři“, a stejně bereme i naše sudy.

 

Jsou všechny vaše sudy stejné?

Nejsou. Zakládáme si na tom, že každý kousek je originál, věnujeme se mu do nejmenších detailů. S budoucím zákazníkem se sejdeme na místě, kde jednou bude sud stát, a vymýšlíme, jak jej udělat co nejlépe, aby byl zákazník spokojen. Jsme schopni je modifikovat podle přání a možností každého. Chceme, aby naše výrobky byly zajímavé, netradiční, nápadité. Hledáme nové možnosti, které nejsou běžně na trhu. A to nás baví.

 

V čem je ona originalita?

Umíme do sudu namontovat vnitřní osvětlení nebo i perličkový systém, bubliny. Tvar může být také různý, podle přání zákazníka. Sudy vyhříváme dřevem, ale už jsme si nechali testovat i elektrický ohřev. Pořád něco zkoušíme – začali jsme vyrábět i dřevěné sauny, teď zrovna máme zakázku od jednoho pána na závěsnou prosklenou saunu. Měla by viset na zdi čtyřicet centimetrů nad zemí s proskleným stropem, aby bylo vidět na oblohu. Těšíme se na to. Je fajn jít novou, neprozkoumanou cestou a hledat jiné možnosti.

Znají Češi koupací sudy, vědí o nich vůbec?

Když jsme začínali, skoro nikdo je neznal. Teď už je povědomí o nich rozšířenější, i když popularity zahradních bazénů samozřejmě nedosahují. Na rozdíl od bazénů se v sudech dá koupat v jakémkoli počasí, a pokud je sud větší, pár temp v něm také uděláte. Teplota se může regulovat, prostě si víc nebo méně „zatopíte v kamnech“. Váha sudu je kolem sto padesáti kilogramů, takže s pomocí několika kamarádů jej po zahradě i snadno přemístíte.

 

Zřídili jste si rovněž půjčovnu, je o ni zájem?

Veliký. Sudy půjčujeme většinou na víkend. Kamkoli je přivezeme a zase je odvezeme. Oblíbené jsou jako narozeninový dárek, na různé oslavy, ale i na svatby jako zábava pro svatebčany. Hodně je půjčujeme dětem jako dárek pro rodiče, nebo na zkoušku pro lidi, kteří zvažují si je v budoucnu pořídit. Přes zimu byl zájem tak obrovský, že jsme byli téměř každý víkend bez sudů a ještě jsme museli zájemce odmítat.

 

Materiálem pro výrobu je červený kanadský cedr, což zní krásně, cizokrajně. Jaké jsou jeho vlastnosti, proč je právě tenhle strom vhodný? Víte, kde je váš první prodaný sud? Jak je s ním jeho majitel spokojený?

Náš první cedrový sud si odvezl pán do Dobrušky, kde provozuje wellness. Když projíždí okolo, občas se zastaví, popovídáme. Organizuje v sudu romantické večery pro dva a hostům prý se to moc líbí. Při svíčkách a vínku, člověk tam vydrží čtyři hodiny i více, je to relax. Mají to rádi i starší lidé. Vím, že naši rodiče, kdykoli někam odjedeme, pozvou si do sudu své přátele. Musí to být lidé, s nimiž je vám opravdu příjemně, které si „pustíte k tělu“ a s nimiž se vám dobře povídá. Nedávno jsme si s kamarády připravili „sudo-kino“. Vlezli jsme si večer do sudů, do každého si může sednout šest lidí, a promítali si film na stěnu baráku. Bylo to moc fajn.

 

Kam všude se vaše sudy dostaly?

Jsou všude po republice, zajímavé je, že především na horách. Jedna poptávka už přišla z Německa, jedna z Itálie. Dokonce se nám ozvali z Anglie, kde jsou koupací sudy velmi populární, abychom vyráběli pro ně. Ale podmínky byly velmi nevýhodné, takže z toho sešlo. Objednávají si je zákazníci do různých ubytovacích zařízení, ale i do vlastních zahrádek. Ověřili jsme si, že jsou mezi nimi především lidé, kteří mají rádi přírodu, klid a pohodu. Není to úplně bez práce. Zatopit musíte tak čtyři hodiny dopředu, na vyhřátí sudu spotřebujete kolečko dříví.

 

Užíváte si sami romantické večery v sudu?

Hezké večery si děláváme, ale určitě méně než před pár lety. Baví nás i to, když roztopíme v sudu pro naše děti a máme takový rodinný dýchánek. Cítíme, jak je nám spolu hezky. Vzpomínáme na naše začátky, kdy jsme si říkali, že když se to líbí nám, určitě se to bude líbit i ostatním. Koupeme se i v mrazech, stačí vzít si na hlavu kulich. Když člověk vyleze v zimě z vody teplé kolem 39 °C, vůbec zimu necítí. Zůstaneme třeba stát a povídáme si, vůbec nevnímáme, že stojíme bosi na sněhu.

Museli jste omezit své záliby, zbývá vám čas na nějaké koníčky?

Teď máme období bez koníčků. Když nám hoří termíny, máme dokonce i pracovní neděle. Dříve jsem rád lezl po horách, věřím, že se k tomu zase někdy vrátím. Jednou za měsíc se snažíme s dětmi vyrazit na nějaký výlet, v zimě rádi lyžujeme. Vloni jsme na hory vyrazili i se sudem. Postavili jej v blízkosti lyžařského vleku, vyvezli nahoru sněhovou rolbou. Lidé kolem nás jezdili na lyžích a my se koupali…

 

Z čeho máte největší radost?

Jsme spokojeni, že za sebou vidíme práci, za kterou se můžeme postavit a ručit za ni. Začínali jsme od nuly, nevěděli, jak to dopadne, zdali budeme úspěšní. Dnes, když se ohlédneme, nemáme se za co stydět.

 

***

Ing. Aleš Páleníček se narodil v roce 1982 v Pardubicích. V osmi letech se s rodiči odstěhoval do domku v Horní Krupé, kde žije dodnes. Vystudoval Vysokou školu báňskou v Ostravě, pracuje jako hasič, velitel družstva u Hasičského záchranného sboru v Praze. Mezi jeho koníčky patří sport a práce se dřevem. Svůj první koupací sud vyrobili s manželkou před šesti lety, od té doby jich prodali několik desítek. Stále se zdokonalují a vymýšlejí nové a nové varianty. Páleníčkovi mají tři malé děti, šestiletou Barunku, pětiletého Matyáška a půlroční Žofinku.

 

Autorka: Eva Procházková, Foto: autorka a archiv Aleše Páleníčka

Žijeme v době spěchu, stresu a elektroniky. To, co bylo dřív úplně běžné, tedy lítání venku až do soumraku, kdy děti přišly domů ušmudlané, s potrhanými tepláky a sem tam rozbitým kolenem, dnes tak úplně běžné není. Obzvlášť obyvatelům měst jsou vůně lesa a jeho hlasy na míle vzdálené. Proto řada z nich využije každé možnosti, kdy sbalí jen pár nezbytností a vyrazí do přírody. Proč ne zrovna do Krkonoš?

 

I my jsme se podívali do opravdové, nezničené a přirozené zeleně, abychom si prohlédli unikátní cestu životem stromů od kořenů až do koruny. A to doslova. Stezka korunami stromů Krkonoše se velice rychle zařadila k turisticky nejnavštěvovanějším atrakcím nejvyššího českého pohoří. Za deset měsíců od jejího otevření ji navštívilo dvě stě osmdesát tisíc turistů a jejich počet o některých víkendových nebo svátečních dnech přesahuje i tři tisíce.

 

Až na vrcholky hor

Každý, kdo zavítá do těchto končin, by si neměl nechat ujít příležitost stát se součástí lesního života a poznat řadu živočichů i rostlin, které nenajde nikde jinde. Stezka vyrostla v průběhu devíti měsíců (září 2016 až červen 2017) na úpatí Černé hory v Janských Lázních doslova jen pár metrů od Krkonošského národního parku. „Výběr lokality nebyl nijak náhodný,“ uvádí Michal Skalka ze Správy Krkonošského národního parku, která je partnerem Stezky. „Janské Lázně jsou oblíbeným cílem návštěvníků Krkonoš, takže je to místo, kde můžeme mnoho ukázat velkému množství lidí. Zároveň nám Stezka pomáhá přilákat turisty z vrcholků Krkonoš a ulevit tak přetíženým hřebenům.“

 

Od kořenů k vrcholu

Hlavním cílem projektu je budování pozitivního vztahu k přírodě prostřednictvím nevšedních zážitků spojených s informacemi vzdělávacího zaměření. „Bezbariérový přístup a nenáročný pozvolný výstup umožňuje prohlídku Stezky příslušníkům všech věkových skupin i fyzických schopností. Největší sklon je šest procent, aby sem mohli pohodlně a bezpečně vyjet i vozíčkáři. Stezky na Lipně i v Krkonoších jsou dílem jednoho architekta, proto mají podobný vzhled a stejné prvky,“ vysvětluje Michal Skalka. „Každá však má svůj typický znak. Například krkonošská má věž ve tvaru květu hořce, protože hořec je pro Krkonoše kultovní rostlinou.“

Z vrcholu věže, z výšky pětačtyřiceti metrů, si návštěvníci užívají výhledy na jih, východ a západ. Současně se mohou podívat k vrcholkům stromů, z nichž některé jsou staré až sto padesát let.

 

V souladu s přírodou

Pro návštěvníky připravila Správa KRNAP tři didaktické stanice a neobyčejnou podzemní expozici. „Naším cílem je poskytovat návštěvníkům zábavnou formou informace o okolní přírodě, které nenajdou v učebnicích. Ukazujeme, jak má vypadat ‚pěkný‘ a zdravý les. Prostřednictvím podzemní kořenové části Stezky vysvětlujeme, jak je půda důležitá pro život lesa,“ shrnuje průvodce a dodává, „pěkným lesem rozumíme takový, kde rostou mladé i staré stromy různých druhů. Takový les je kompaktní a odolnější vůči povětrnostním vlivům než lesy jednodruhové.“

Stezka vychází z osvědčeného zahraničního konceptu, s nímž před několika lety začala bavorská společnost Erlebnis Akademie AG v Německu, na kterou úspěšně navázala česká společnost Zážitková akademie, s. r. o. „Montáž komplexu na Hofmannových boudách trvala šedesát sedm dnů, včetně sobot a nedělí. Tomu předcházela příprava v Rakousku,“ přibližuje výrobní proces Michal Skalka. „Aby se Stezka do lesa vešla, muselo padnout dvacet osm stromů. Konstrukce je z douglasek, které u nás moc nerostou. Dřevo není ničím ošetřené. K ukotvení bylo potřeba sto padesáti základových děr na patky. Na každé nové stezce se zúročí zkušenosti z předchozích. Třeba tady jsou mezery, které zabrání zbytečnému vlhnutí trámů; stejně tak je vyspárované zábradlí, aby se na něm, když prší, nedržela voda.“ Stromy rostoucí těsně u Stezky jsou vyvázané ocelovými lany, která chrání konstrukci před kývajícími se kmeny při silném větru.

Životnost stezky je přibližně dvacet pět let, což je doba srovnatelná s životností vleků a lanovek.

 

Edukativní programy

Návštěvníci mohou využít služeb odborného průvodce, který celou Stezku a její okolí a přírodu od kořenů po koruny stromů představí. K dispozici jsou i pracovní listy pro školy. Vedle vzdělávacích zastávek nabízí také tři zábavně pojaté stanice s celou řadou adrenalinových prvků, jež potěší nejen děti. „Návštěvníci si mohou vyzkoušet udržení rovnováhy v průhledu, který pod sebou odhaluje zdánlivě nebezpečnou propast,“ uvádí Filip Pekárek, jednatel společnosti Stezka korunami stromů Krkonoše. „Asi největším adrenalinovým lákadlem je suchý tobogán v délce osmdesáti metrů, který se vine středem věže. Všechny zmíněné prvky jsou důkladně zabezpečeny.“

Součástí komplexu je rovněž hlavní budova, v níž se nachází prodejna suvenýrů a restaurace s kapacitou sto čtyřiceti míst. Stezka korunami stromů Krkonoše, stejně jako ta na Lipně, je otevřena každý den po celý rok s výjimkou Štědrého dne. „Její otevření znatelně oživilo oblast východních Krkonoš. Provozovatelé místních ubytovacích zařízení si ji nemohou vynachválit, protože přilákala nové hosty dokonce i v mimosezonním období,“ dodává Filip Pekárek.

 

Nestát na jednom místě

Protože tvůrci chtějí přinášet neustále něco nového, vzniklo několik novinek určených zejména pro mladší a starší žáky základních škol.

Na dvanácti herních a edukativních prvcích instalovaných po celé trase se děti zábavnou formou seznamují s místní faunou a flórou. Zatímco ti starší se na názorných exponátech naučí bezpečně rozeznávat jedli od smrku a břízu od javoru, ti mladší si mohou zahrát například pexeso se zajícem, poznají, jak vypadá tetřev hlušec, a mohou si zopakovat písmena abecedy s liškou nebo se sovou. „Chceme děti seznámit s nejtypičtějšími zástupci krkonošské přírody a současně je během výstupu na vrchol zabavit,“ říká Zdeněk Pop, marketingový ředitel Stezky korunami stromů Krkonoše, který se na přípravě nových prvků podílel.

„I pro dospělé jsme připravili několik novinek. V mincovním automatu umístěném v prodejně pod Stezkou si mohou vyrazit speciální minci s jejím motivem, případně si koupit aršíky s poštovními známkami s obrázky atrakce. Příslušníci všech generací pak ocení nové lavičky ve tvaru loga Stezky, které jsou od nynějška umístěné na vrcholu věže.“

 

Akce střídá akci

Toto místo není jen turistickou atrakcí, ale specifickým společenským a kulturním centrem, kde se pravidelně pořádají nejrůznější akce pro děti i dospělé. To je také jeden z důvodů, proč se sem mnozí návštěvníci rádi vracejí.

Hned první program uspořádaný u příležitosti otevření Stezky přesvědčil, že se tady rozhodně nudit nebudou. Ve slavnostním programu vystoupili orchestr The Tap Tap, zpěvačka Ewa Farna, artisté a další umělci. Stezce požehnal populární polský kněz Zbigniew Czendlik.

Během následujících deseti měsíců se uskutečnilo mnoho dalších akcí, na něž návštěvníci vzpomínají dodnes. Velkým lákadlem se staly večerní prohlídky v doprovodu nejpovolanějších  – zaměstnanců Správy Krkonošského národního parku.

Stejně jako na Lipně mají svého maskota lišáka Foxe, v Krkonoších je veverčák Emil. Kdekoli se objevil, vzbudil obrovský zájem a děti i dospělí se s ním pokaždé chtějí spřátelit nebo alespoň vyfotit. Aby všechno stihl, prohání se prý v okolí Stezky na koloběžce, které jsou zde na několika místech k zapůjčení.

 

Zajímavosti navrch

Opravdovým unikátem je přítomnost vřetenovky – malého šneka, kterého můžeme potkat pouze v Krkonoších. Spásá řasy rostoucí na stromech v „pěkném“ lese. „Zvláštní je, že ji nikdy neuvidíte, jak leze ze stromu dolů,“ popisuje živočicha Michal Skalka. „My samozřejmě víme, jak to dělá, ale to říkáme jen návštěvníkům, kteří se zúčastní programu zaměřeného právě na vřetenovku,“ usmívá se.

Další jedinečnou podívanou můžeme spatřit hned u vchodu na věž Stezky, která začíná, na rozdíl od ostatních, v podzemí. „Je koncipována tak, aby se v ní netvořily fronty. Po stěnách v podzemí jsou umístěny panely s informacemi, které jsme tvořili pro normální lidi, nikoli pro sofistikované a erudované biology. Při pomalé chůzi se dají cedule přečíst za přibližně pět minut. Uprostřed se nedá přehlédnout kořenoví asi sedmdesátiletého smrku o váze zhruba tři sta padesát kilogramů,“ dodává.

Co se tady můžeme dozvědět? Tak například odpověď na otázky, zda bychom přežili na holé skále, proč je půda lehčí než bláto, co rozpadne skálu, kdo míchá půdu nebo kolik živin vrátí breberky.

Potom se pozvolna vydáme směrem vzhůru. Budeme-li mít štěstí a bude pěkná viditelnost, ten výhled na lesy shora opravdu nic nenahradí!

 

Krkonošská Stezka korunami stromů v číslech:

  • Celková délka pěšky nahoru i dolů: 2180 m
  • Délka chodníků stezky: 1511 m
  • Délka chodníku ve věži: 885 m
  • Výška vyhlídkové věže: 45,5 m
  • Nejvyšší bod vodorovné části stezky: 23,8 m
  • Průměr věže dole: 23 m
  • Průměr věže nahoře: 40 m
  • Šířka chodníku: 2 m
  • Počet herních adrenalinových stanic: 3
  • Počet didaktických stanic: 3
  • Nadmořská výška vrcholu věže: 826,17 m
  • Počet sloupů stezky: 115
  • Počet sloupů věže: 12
  • Délka toboganu: 80 m

 

Autorka: Renáta Šťastná, Foto: stezkakrkonose.cz a Jitka Lenková

Od manželek prezidentů se očekává, že budou usměvavě reprezentovat manžela i stát, nebudou veřejně projevovat případný nesouhlas a k tomu všemu budou půvabné. Ne, že by Olga Havlová nebyla půvabná, ale celý život měla svou hlavu a nemínila to měnit ani v době, kdy se dostala do září reflektorů jako první polistopadová první dáma naší republiky.

 

Pocházela z velmi skromných poměrů. Narodila se 11. července 1933 jako Olga Šplíchalová a až do dospělosti žila v pražské dělnické čtvrti Žižkov. Dělnické prostředí ji silně determinovalo, stejně jako nutnost se (v celkem dětském věku) starat postupně o pět dětí své starší sestry Jaroslavy. U Šplíchalových bývalo obvyklé, že partneři nedostávali svým slibům a od manželek odcházeli.

Získala tím nutnost být praktická, umět rychle reagovat na nastalou situaci a nést za svá rozhodnutí odpovědnost. Pocit, že se postará o všechny a o všechno si v sobě nesla Olga až do konce života.

 

Politicky uvědomělá

Přestože v prostředí, ve kterém žila, politicky skoro absolutně převládal komunistický světonázor (její matka vstoupila do strany v roce 1945), prokoukla falešnost slibů a vedla s matkou i okolím dynamické spory. Svou neústupností proti totalitní zvůli často uváděla do rozpaků i budoucího manžela. Byla jedna z mála, která dokázala během pozdějších policejních výslechů absolutně ignorovat vyšetřující a odmítla s nimi jakkoli komunikovat.

 

Osudový úraz

I když měla veškeré kádrové předpoklady ke studiu (a hloupá také nebyla), nechtěla získat od totalitního státu jakoukoli výhodu a nastoupila do učení do žižkovské pobočky Baťových závodů.

Zde utrpěla těžký pracovní úraz, když jí lis usekl čtyři prsty na levé ruce. Svůj handicap dokázala celý život natolik mistrně maskovat, že ani někteří známí o něm neměli tušení. Odmítla ho vzít na vědomí a dělala veškeré práce stejně, jako zdravý jedinec. Vzhledem ke svému zranění však dostala invalidní důchod, byť i nadále pracovala, ale musela změnit prostředí. Až po svatbě ji manžel materiálně zajistil, takže zůstala v domácnosti.

 

Touha po divadle

Už jako malá holka navštěvovala s matkou různá představení. Dokonce sama účinkovala jako ochotnice. Když jí bylo dvacet let, rozhodla se pro soukromé studium herectví u Ludmily Wagenerové, divadelní a filmové herečky z období němého filmu.

Byla to mimo jiné láska k divadlu, díky které se v roce 1953 seznámila s o tři roky mladším Václavem Havlem. Po jedenáctileté známosti se vzali. Uvedl ji do světa umělců a intelektuálů a Olga vstřebávala informace všemi smysly. Přesto však zůstala i nadále „holkou ze Žižkova“, přímou a otevřenou. Svému muži byla oporou za všech okolností a vlastně mu částečně, ve smyslu životní autority a ochránkyně, suplovala matku.

V osmdesátých letech dala dohromady recesistické společenství Hrobka. Původně šlo o založení knihovny tzv. brakové literatury, kterou Havlová ráda četla. Přátelé ji půjčovali, následně o ní diskutovali a také přemýšleli o vhodných knihách z tohoto žánru k rozepsání v samizdatu. Postupně se spolek společensky zaktivnil a pořádal různé akce, plesy, divadelní představení. Jejich hlavním účelem bylo pobavit sebe i diváky. Dokonce natočili několik amatérských filmů. Pro Hrobku napsala Olga i divadelní hru Má vlast.

 

Paní domu

Krátce po svatbě zakoupili manželé Havlovi chalupu na Hrádečku, ze které se postupem času stalo jejich trvalé sídlo. Byl tu cítit duch svobody, podporovaný různými společenskými aktivitami – koncerty, divadelními představeními, výstavami a rozličnými oslavami.

Během osmdesátých let, nejspíše i v důsledku uvěznění manžela, došlo k její výraznější emancipaci, a to nejen v osobní rovině. Například založila a koordinovala televizní zpravodajský a kulturní pořad Originální videojournal, což bylo nezávislé zpravodajství a publicistika, jediná svého druhu na území našeho tehdejšího státu.

 

Polistopadový vývoj

Přestože byla zprvu k manželově kandidatuře na prezidenta silně skeptická, podporovala ho a až do své smrti hrála roli první dámy na výbornou. Nebyla pouze usmívajícím se a kývajícím panáčkem na šachovnici. Aktivně se zajímala o politické směřování země a její potřeba pomáhat slabším a znevýhodněným vedla v roce 1990 k založení organizace Výbor dobré vůle, později Výbor dobré vůle – nadace Olgy Havlové. Ta si dodnes klade za cíl pomáhat lidem se zdravotním postižením, opuštěným a diskriminovaným v jejich začlenění do společnosti. 

Také se zapojila do rekonstrukce Pražského hradu, zanedbaného z doby komunistických prezidentů. Dávala pozor nejen na estetickou stránku věci, ale také, aby se neplýtvalo státními penězi.

 

Závěr života

Celý život se starala o druhé, až přehlédla symptomy vážné nemoci. Když si na podzim 1994 uvědomila, že se něco děje, bylo už pozdě. Rakovina postoupila do stadia, kdy nebylo pomoci. Pracovala až do posledních chvil a i během nich vystupovala s noblesou, byť věděla, že přijde konec. Olga Havlová skonala 27. ledna 1996 ve věku třiašedesáti let.

 

Autorka: Jitka Neureuterová, Foto: Wikimedia Commons (Ondřej Němec)

Povinnost pravidelných lékařských prohlídek řidičů-seniorů posunula novela silničního zákona z šedesáti na šedesát pět let. Další prohlídka následuje v šedesáti osmi a poté každé dva roky. Praktický lékař vystaví řidiči Potvrzení o zdravotní způsobilosti a schopnosti řídit motorové vozidlo, které musí vozit spolu s platným řidičským a malým technickým průkazem.

 

S věkem se snižuje schopnost rychlé reakce, slábne pozornost, horší se zrak. V případě jakékoli pochybnosti či příznaků, které nespadají do jeho odbornosti, je praktik povinen vyšetřovaného odeslat na odborné vyšetření ke specialistovi, ať už je to oční lékař, psycholog nebo kardiolog.

 

Potvrzení není formalita

Na základě vyjádření specialistů může vystavit potvrzení o způsobilosti. Případná zdravotní rizika oznámí městskému či obecnímu úřadu s rozšířenou působností, s tím, že zdravotní stav vyšetřovaného může vést ke sníženým schopnostem řídit motorové vozidlo. Konečné rozhodnutí o omezeních nebo zákazu řízení vydává příslušný úřad.

Zjistí-li lékař, že je žadatel o řidičské oprávnění nebo jeho držitel zdravotně způsobilý k řízení s podmínkou nebo zdravotně nezpůsobilý, je také povinen tuto skutečnost oznámit úřadu podle místa trvalého pobytu vyšetřovaného.  

Právní oddělení Lékařské komory ČR vydalo stanovisko, že povinnost hlášení této způsobilosti se týká lékaře jen v případě, že mu pacient sdělí, že řidičské oprávnění vlastní. Není jeho úkolem tuto informaci zjišťovat. Za porušení oznamovací povinnosti zákon lékaři sankci neukládá. Stejně jako za opomenutí zaslání informace v případě, kdy lékař k závěru o nezpůsobilosti řízení vozidla nedojde a později by se projevila.

V jeho pravomoci je určit termín další prohlídky v kratším intervalu, než určuje zákon, vyžaduje-li to řidičův zdravotní stav.

 

Podcenění se nevyplácí

Nepodstoupí-li řidič-senior pravidelnou prohlídku, hrozí mu pokuta ve výši až deset tisíc korun a pět trestných bodů, případně zákaz řízení na šest měsíců až rok. Zaviní-li dopravní nehodu a nemá u sebe lékařské potvrzení o způsobilosti, vystavuje se nebezpečí, že bude muset způsobenou škodu sám zaplatit.

Podle odborníků čeští řidiči ve vyšším věku zapomínají, že je nutné lékařskou prohlídku absolvovat jak v šedesáti pěti, tak v šedesáti osmi letech. A to nejdříve půl roku před narozeninami, nejpozději v jejich den. Dovrší-li řidič požadovaného věku například 1. července, musí lékařskou prohlídku podstoupit nejpozději v den narozenin. Mnoho z nich spoléhá, že prohlídka má platnost dva roky a mezníkové roky neřeší. Vystavují se riziku, že při běžné silniční kontrole přijdou jak o řidičský průkaz, tak budou muset zaplatit pokutu, která za přestupek v podobě propadlé lékařské prohlídky hrozí.

V případě, že řidič prohlídku absolvuje, ale při silniční kontrole u sebe potvrzení o způsobilosti nemá, může dostat blokovou pokutu až ve výši dvou tisíc korun. Za tento přestupek se nepřidělují žádné trestné body.

 

Jeden příběh za všechny

Pan Jaroslav (68) strávil za volantem jako profesionální řidič půl století. Neměl nehodu, neřídil pod vlivem alkoholu ani drog, nechoval se agresivně, přesto přišel v březnu o řidičský průkaz. Podle správního úřadu řídil s nedbalostí, když neměl platnou lékařskou prohlídku.

V únoru byl přesvědčen, že má všechno v pořádku. V té době dovršil věk osmašedesáti let a žil v přesvědčení, že mu potvrzení platí dva roky, tedy až do dubna. „Na internetu se píše, že prohlídku u seniorů stačí opakovat každé dva roky,“ říká. „Proto jsem nic neřešil.“ Kromě zákazu řízení na půl roku dostal ještě pokutu pět tisíc korun. Při žádosti o navrácení řidičského průkazu, bude muset zopakovat i psychotesty za další dva tisíce. „Kdyby mi nechali aspoň papíry, pokutu bych zaplatil. Ale řidičák potřebuju. Stěží ujdu padesát metrů, autem zajedu všude, kam potřebuju. Místo toho ze mě udělali skoro zločince,“ postěžoval si senior.

 

Názory odborníků

Advokát Josef Biňovec se specializuje na dopravu a často řeší stížnosti seniorů v obdobné situaci. „Bohužel, předpis hovoří jasně, prohlídku mít musí, takže pokud se k ní nedostaví a nebudou mít doporučení, že mohou řídit, dopouštějí se přestupku,“ říká.

Podle tiskového mluvčího Ústředního automotoklubu České republiky Igora Siroty čeští řidiči na pravidelné kontroly zapomínají nebo nevědí, kdy na ně jít. „Ignorovat tyto předpisy je totéž, jako ignorovat přednost zprava. Toto opatření je i ověření po ně, že jsou zdraví a schopní řídit auto a že nejsou nebezpeční sobě ani okolí,“ vysvětluje.

Řidič musí brát v potaz jasně dané podmínky prohlídek. Stejně jako řidiči, tak ani lékaři by je neměli považovat za pouhou formalitu. „Příklad: dojde k nehodě. Senior, který nehodu způsobí, prohlídku má, ale fakticky vůbec nemá na to řídit auto,“ doplňuje Biňovec. „Bohužel někteří lékaři, kteří mají pacienty třeba třicet let, jim neřeknou, že jim to povolení nedají,“ soudí advokát. „Za vážné dopravní delikty, kterých se nezpůsobilí senioři dopouštějí, by měl být potrestán i lékař, který na základě povrchní prohlídky řízení povolil,“ uzavírá.

 

Autorka: Renáta Šťastná, Foto: archiv

Strana 1 z 27

Partneři

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270