český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

ČLÁNKY

Klub českých turistů (KČT) si letos připomíná 130. výročí svého vzniku. V jeho historii, tak jako v historii celé naší společnosti, bychom našli mnohé peripetie. V roce 1948 byl zakázán, jakmile poměry dovolily, byl v roce 1990 obnoven. Více než čtyřicet tisíc kilometrů značených turistických tras, udržovaných v dokonalém stavu, patří mezi nejpřehlednější v Evropě, možná i na světě. Stovky pochodů, setkání, přednášek, přibývající informační tabule v krajině přitahují zájemce všech generací. Turisté navazují na své předky údržbou starých a budováním nových turistických chat, a tak jako generace před nimi přibližují krásy naší země ostatním.

 

 

Čestným předsedou KČT je Ing. Jan Havelka (na snímku). Právě on má největší zásluhu na vzniku prvního a zatím jediného muzea turistiky. Bylo otevřeno v Bechyni v roce 2006 v prostorách bývalé židovské synagogy, a jak říká, je „jeho dítětem“. Je zatím zprovozněno pouze přízemí. Další dvě patra a okolní prostory procházejí náročnou rekonstrukcí, takže stovky exponátů čekají v krabicích.

 

Jan Havelka se narodil v roce 1936 v Praze. Vystudoval Elektrotechnickou fakultu ČVUT, pracoval jako projektant v ČKD Praha, pět let byl ve funkci generálního ředitele. V roce 1991 byl zvolen předsedou Klubu českých turistů, ve které byl potvrzován až do roku 2006, kdy byl jmenován čestným předsedou. Významně napomáhal vzniku Muzea turistiky v Bechyni, dodnes je hlavním organizátorem rekonstrukcí, které zde probíhají.

 

Jak bude jednou muzeum vypadat?

Jeho dokončení beru jako svůj hlavní úkol. Mám pětiletý „skluz“, protože jsem řídil výstavbu Bezručovy chaty na Lysé hoře. Bylo s tím spojeno mnoho starostí, takže provoz v muzeu sice běžel, ale rozvoj se zastavil. Teď se do toho dám, vím, že vzhledem ke svému věku musím spěchat. Všechna povolení a projekt už máme, ve dvou patrech probíhá rekonstrukce stropů, instalací, druhá polovina budovy je dnes skladem výstavních předmětů. V podkroví plánujeme vybudovat centrální archiv Klubu, chceme tu mít i byt pro archiváře a malou turistickou ubytovnu. Prioritou jsou výstavní prostory. Věřím, že to zvládneme.

 

                                                                 

Předsedou KČT jste byl poprvé zvolen v roce 1991…

Hned v prosinci 1989 jsme s přáteli začali plánovat obnovení Klubu. Podařilo se to o pár měsíců později, byl jsem zvolen místopředsedou a další rok předsedou. Potvrzen ve funkci jsem byl ještě několikrát, vedl jsem Klub celkem patnáct let, dnes jsem jeho čestným předsedou. Začátek byl velmi obtížný, protože jsem se stal i generálním ředitelem v ČKD Praha, obě funkce vykonával téměř pět let souběžně.

 

Co bylo vaším nejdůležitějším úkolem?

Naším přáním bylo, aby Klub českých turistů navázal na prvorepublikové tradice našich předchůdců. Měli jsme schované staré stanovy, ročenky, přihlásili se nám čtyři bývalí funkcionáři, kteří byli ochotni pomoci. Velkým úkolem bylo změnit zaměření turistiky. Samozřejmě i ve Svazu turistiky jsme nadšeně organizovali různé pochody, ale jen ty povolené a se správným pojmenováním, to bylo ale vše. Původní KČT měl i jiné priority, pro cestovní ruch u nás byl nejdůležitějším článkem. Jeho členy byli naši nejlepší architekti, památkáři, pořádaly se desítky přednášek, diskusí. To bylo zničeno. Mohl jsem začít prosazovat své sny, ale jednoduché to nebylo, mnozí mi nechtěli rozumět. Snažil jsem se psát články do časopisu Turista a burcovat, že musíme povýšit i intelektuální činnost, která k turistice patří.

 

 

Prosazujete pojem aktivní turistika…

Ano, je to něco jiného, než vyrazit na dovolenou k moři a mluvit o turistice. Kdo si krajinu neprojde pěšky, ten ji nepozná. Turistika je pohyb vlastní silou za účelem poznání reálného světa, vlastní poznání historie. Musíte mít čas zastavit se, popovídat s místními… Třeba z učebnic známé: Za Habsburků bylo temno, poopravíte, když na svých cestách zjistíte, že polovina našich historických památek vznikla za jejich vlády.

 

Takže cyklisty mezi turisty nepočítáte?

Samozřejmě, že ano, cykloturistika je také aktivní pohyb, ale je při ní podstatně menší možnost zblízka poznávat přírodu a krajinu. Protože se velmi rychle rozvíjí, je nutno odstranit nebezpečné souběhy cyklotras s pěšími trasami. Právě tohle mají dobře propracované ve Švýcarsku nebo Německu, kde moderní pěší trasy v klidném přírodním prostředí přilákaly k turistice mnoho mladých lidí. U nás je to ještě hudbou budoucnosti, navíc moderní fenomén motorových kol přináší další komplikace.

 

Naše turistické značení cest patří k nejlepším. Kolik značkařů u nás pracuje?

Máme tisíc šest set značkařů, mezi nimi mnoho mladých, někdy to bývá rodinná tradice i tří generací, z toho máme radost. Každý rok se kontroluje a opravuje třetina tras, v mezidobí obnovujeme ty, které zničily polomy či následné kácení stromů se značkami. Máme bezvadně fungující smlouvu s Lesy ČR, vždy nám dávají vědět, kde je třeba některou část trasy nově vyznačit. Já sám jsem nikdy neznačkoval, ale jsem takový „aktivní kritik“. Jakmile na svých cestách narazím na nějakou nesrovnalost, hned si to zapisuju a zjednávám nápravu.

 

Vraťme se ještě zpátky k muzeu. Je jeho vytvoření vaším nápadem?

Klub usiloval o jeho vznik od třicátých let minulého století. Nestihlo se to, potom přišla válka a brzy po ní zákaz činnosti. My jsme se k plánu vrátili, nejprve hledáním vhodných prostor, což byl velký problém. Nakonec „zaúřadovala“ náhoda. Moje dcera se s manželem přestěhovala do Bechyně, pomáhal jsem jim s úpravou domu a všiml si vedlejší židovské synagogy s rozbitými okny a padajícími střešními taškami. Nedalo mi to, sešel jsem se s představiteli Pražské Židovské obce, a ti nám objekt pronajali s podmínkou, že zde bude i malá výstavka ze života židovských obyvatel Bechyně. Muzeum jsme otevřeli v roce 2006 a zanedlouho za námi s nabídkou prodeje přišel i majitel sousedního domu.

 

Považujete péči o muzeum za svůj trvalý úkol?

Ano, moc bych si přál, dokud mi bude zdraví sloužit, dokončit stavební úpravy obou objektů. Vím, že pokud bude dobudováno, přijdou mí nástupci a budou v práci pokračovat. V různých sekcích KČT i v radě Síně slávy pracují mladší, šikovní lidé, věřím, že by starost o uspořádání a rozšiřování sbírek převzali.

 

Největší zajímavostí, takovým zdejším „tahákem“ bývala interaktivní mapa všech českých rozhleden, ale nikde ji tu nevidím…

Museli jsme ji z výstavních prostor odstranit. Rozhledny přibývají jako houby po dešti, během dvou let jich v mapě chybělo více než sto, bylo technicky velmi obtížné je doplňovat. Pro zjednodušení připravujeme její promítání dataprojektorem na velké plátno. Jiné vystavované předměty plánujeme propojovat s interaktivními promítacími boxy. Taková prohlídka je moderní, atraktivní a zajímavá i pro děti.

 

Co tedy v muzeu návštěvníci uvidí?

Máme tu tabule s přehledným vyobrazením historie turistiky u nás, fotografie všech našich chat s technickými popisky, kresby hradů, odznaky, razítka, písemné materiály, mnoho deníků našich bývalých členů, tzv. vandrovnických knížek a také stará i novější čísla našeho klubového časopisu. Součástí je i hojně navštěvovaná výstavka o historii židovských obcí na Bechyňsku. Historické dokumenty jsou zatím uschovány v pražském archivu, aby se neztratily a neponičily, a do muzea se po rekonstrukci vrátí. Zajímavá je třeba kupní smlouva, kterou nám Adolf Schwarzenberg prodával pivovar v Prášilech, KČT z něj vybudoval chatu…

 

 

Zmínil jste časopis. Odkdy vychází?

Měsíčník TURISTA (původně Časopis turistů) patří k nejstarším časopisům u nás. Vycházet začal brzy po založení Klubu českých turistů v roce 1889. Vycházely v něm nejen články s vlastivědným obsahem, ale také statě o mnohých společenských aktivitách. Třeba z popisu otevírání železniční trati Tábor – Bechyně v roce 1903 čerpají železniční historici dodnes. Smutek z toho, že se nám z různých důvodů nepodařilo získat zpět některé chaty, které naši předci vybudovali, si kompenzuju tím, že právě do časopisu TURISTA píšu články o všech chatách, které Klub vlastnil a vlastní.

 

Ani dnes nezahálíte a díky vašemu charitativnímu projektu vznikají turistické trasy pro vozíčkáře. Kolik jich máte a která byla úplně první?

S budováním turistických tras pro vozíčkáře jsme začali před deseti lety a každý rok otevíráme jednu. Na přelomu roku vždy pořádáme Novoroční čtyřlístek, sérii padesáti pochodů, kde se místo startovného konají sbírky. Výtěžek se používá na vybudování nové trasy pro vozíčkáře, letos to bylo více než dvě stě tisíc korun. O vozíčkářské stezky je zájem, bohužel ne u všech je vybudována potřebná infrastruktura, tedy bezbariérové ubytování apod., ale určitě je to vykročení správným směrem. První trasa se otevírala u Lutové, vesnici v blízkosti Chlumu u Třeboně, s odbočkou k památníku Emy Destinnové. Každoročně máme svůj stánek na turistickém srazu německých turistů. Materiály o stezkách pro vozíčkáře tam budí vždy velkou pozornost, je to totiž jedna z mála věcí, v nichž máme před Němci náskok.

 

Jak vidíte budoucnost Klubu českých turistů?

Nemám o ni strach. Přicházejí mladí lidé, někteří pak na čas zmizí, ale vracejí se, spolu se svými rodinami, dětmi v kočárku. Podle mého názoru se turistika brzy stane „medicínskou záležitostí“. Bude lékem na neduhy, způsobené prací u počítačů, na neustálý spěch. V Americe začínají zakládat „společnosti pomalého života“. My ji už máme, to je přece pěší turistika!

 

Autorka: Eva Procházková, Foto: autorka a archiv Jana Havelky

 

 

Letecká doprava je něco, co dnes považujeme už za samozřejmé. Létáme na dovolenou, někdy za prací, letadla jsou pevnou součástí naší infrastruktury. Historie a tradice letecké dopravy už také může hledět zpět na hezkou řádku úspěchů. Tak tedy v těchto dnech ČSA – České aerolinie, český národní letecký dopravce, oslavily plných devadesát pět let svého fungování.

 

Mladý československý stát se snažil někdy až překotně budovat své instituce a svou strukturu. K ní patřilo i zajištění přepravy. První světová válka jasně ukázala, že letectví má budoucnost a tak bylo jen otázkou času, než se i v Československu začne usazovat myšlenka na civilní leteckou přepravu. Nakonec se tak stalo 6. října 1923, kdy byly vládou založeny Československé státní aerolinie. V jejich čele stanul Karel Huppner, někdejší rakousko-uherský vojenský pilot a pozdější velitel československého letectva. První dopravní let ČSA proběhl třiadvacet dní po založení.

 

Poprvé do Bratislavy

První trasa dopravního letu ČSA vedla z domovského letiště aerolinek, kterým byla Praha-Kbely, do Bratislavy. Oproti dnešním zaoceánským letům to nebyla žádná velká dálka, ale na leteckou techniku dvacátých let 20. století bylo i tři sta dvacet kilometrů už poměrně solidním výkonem. V prvních fázích existence ČSA si také nemůžeme představovat velké letecké stroje pro desítky nebo stovky cestujících, jaké známe dnes. První lety byly provedeny upraveným letounem Hansa-Brandenburg C. I, známým z první světové války, který byl v Československu licenčně vyráběn pod názvem Avia A-14. Počet cestujících, které tento letoun vedle pilota dokázal pobrat, byl přesně jeden, teprve po úpravách těla letounu se vešli i dva.

 

Od limuzíny ke Goliášovi

Postupně se ale letecký park začal rozšiřovat. Přišla letadla Avia A-10, vyrobená jen v pěti kusech, která ale dokázala pojmout dvoučlennou posádku a čtyři cestující v, na svou dobu poměrně luxusní, kajutě. Tomuto typu letadla se tehdy říkalo „aerolimusina“. 

V roce 1925 začala být letadla Avia postupně nahrazována modernějším britským typem De Havilland DH. 50, který dokázal odvézt čtyři cestující a pilota, a Farman F-60 Goliath, který měl už na svou dobu solidní kapacitu čtrnáct osob. ČSA byly pro republiku samozřejmě také nástrojem národní prestiže, byly proto mohutně dotovány Ministerstvem veřejných prací. V letech 1923 a 1924 nedosahovaly tržby výše ani jednoho procenta finančních nákladů.

 

Pod značkou OK

V roce 1929 získaly ČSA svojí poznávací značku OK, která dodnes označuje česká letadla. Její vznik je trochu kuriózní, protože původně zamýšlenou značku CS už předem zabrali Portugalci na počest svého krále Carlose. Značka OK tedy vznikla z iniciál tehdejšího vedoucího mezinárodní delegace Otakara Koudelky.

První mezinárodní linku zavedly ČSA v roce 1930 a mířila do Záhřebu. Postupně se přidávaly i další linky do jižní Evropy, Rumunska a Ruska. Od roku 1937 je základnou ČSA letiště v Praze-Ruzyni a od téhož roku se na palubě některých letadel začínají objevovat stewardky-letušky.

Je také nutno říci, že ČSA nezůstaly samy, během první republiky vzniklo několik dalších leteckých společností, které jim konkurovaly. Byla to zejména Československá letecká společnost, spojená se Škodovými závody, a pak samozřejmě i Baťova letecká společnost, která byla v určitém slova smyslu předchůdcem dnešních nízkonákladových aerolinií.

Po druhé světové válce, která civilní leteckou dopravu přerušila, se ČSA staly státním podnikem. I zde se po roce 1948 projevila ideologická orientace komunistického režimu a aerolinky nakupovaly proudové letouny ze Sovětského svazu, které však postupně zastarávaly. Moderní západní letoun typu Airbus se v hávu ČSA tak mohl objevit až v roce 1991. V březnu 1995 došlo i k logické změně názvu a po rozdělení federace dostala společnost nové jméno – České aerolinie.

 

Vyhlídkový let k narozeninám

Dnes České aerolinie disponují osmnácti moderními letadly a na mnoha linkách jenom v minulém roce přepravily více než dva a půl milionu cestujících. Na své 95. výročí se také náležitě nachystaly a oslavují je zvláštními vyhlídkovými lety kolem Prahy.

„Všechny zážitkové lety budou pod velením našich nejzkušenějších kapitánů vedeny v letové hladině zhruba osm set metrů nad okolním terénem, což je současně nejnižší letová hladina pro běžný obchodní let dopravního letounu s cestujícími na palubě,“ řekl mluvčí ČSA Daniel Šabík. Trasa počítá s okruhem kolem Prahy a hradů Křivoklát, Točník, Karlštejn či Český Šternberk, zámků Zbiroh, Konopiště nebo Kostelec nad Černými Lesy, Slapské přehrady, vodní nádrže Klíčava, klášteru Sázava a hvězdárny Ondřejov a dalších známých míst.

 

Autor: Petr Jan Vinš, Foto: archiv

Podzim s sebou přináší oslabenou imunitu a také větší nápor na obranyschopnost kůže. Pro všechny, kdo bojují s citlivou nebo suchou kůží, je toto roční období skutečným utrpením. Výsledkem dlouhodobého stresu, oslabené imunity a chladného počasí je dehydratace, zvýšená citlivost a narušená kožní bariéra, která vede například k atopickému ekzému, lupénce či akné.

 

Zatímco na pleť působí při procházkách venku vítr a nízké teploty, při přechodu do vytopené místnosti je to naopak suchý vzduch. Proto s koncem léta dochází k zhoršování projevů řady kožních nemocí, větší citlivosti kůže a její dehydrataci. Až polovina lidí trpí určitou formou suchosti pokožky. I část populace, která běžně nemá problémy, pozoruje nepříjemné pnutí, šupinky nebo oděrky na kůži.

 

Civilizační choroba

Zánětlivá onemocnění kůže dnes můžeme zařadit na seznam civilizačních chorob. Zánět kůže může být alergického původu, jako je tomu v případě atopického ekzému, vyvolat jej mohou i jiné podněty, například infekce a mechanické dráždění, v případě lupénky pak autoimunitní zánět. Ve většině případů má však poškození kůže toxickou příčinu. Znamená to, že se v orgánech a tkáních nahromadily škodlivé toxiny, které způsobují imunitní selhání. Tělo si už s nimi není schopno poradit samo a vyloučit je přirozenými vylučovacími mechanismy.

Na kožní buňky mohou působit exogenní toxiny, tedy ty, které přicházejí z vnějšího prostředí. Může jít o chemické látky, kovy, nevhodné kosmetické, mycí a čisticí prostředky, textilní barviva, pesticidy, ale i vdechované toxiny z ovzduší. Rizikový je v tomto případě prach, smog nebo výpary z interiérů.

 

Detoxikační medicína

Měli bychom mít na paměti, že očista není krátkodobou záležitostí, ale jde o systematický a dlouhodobý proces. Výsledky se dostavují pomaleji a po uplynutí delší doby, zato spolehlivě. Jakkoli klasická medicína nabízí účinné způsoby zmírnění obtíží prostřednictvím podávání léků a léčivých přípravků, jsou to právě vleklé zdravotní potíže, kde narážíme na její limity. Přináší sice úlevu od bolesti, ale z dlouhodobého hlediska neřeší příčinu. Vhodným podpůrným programem ke klasické léčbě je metoda řízené detoxikace organismu.

„Systém řízené vnitřní očisty je postaven na důkladném vstupním vyšetření například přístrojem Salvia, což je nutné pro úspěšné zacílení léčby a výběr vhodných preparátů,“ vysvětluje princip přírodní detoxikace Marika Kocurová, marketingová manažerka výrobce čistě přírodních detoxikačních preparátů Joalis. „Jednotlivé preparáty se používají na očistu konkrétních orgánů a tkání od toxinů. V případě vleklých kožních zánětů je potřeba zaměřit se na podporu činnosti lymfy a lymfatických cév. Lymfa dokáže odvádět toxiny ven z těla a je zodpovědná za řízení imunitních procesů,“ dodává manažerka. „K detoxikaci lymfy je přímo určen přípravek Lymfatex, ovlivňující tok krve a lymfy.“

 

Pomůžeme si sami?

Objeví-li se znenadání vyrážka, akné, zarudlá místa či suchá pokožka, prvním krokem ke zlepšení může být úprava jídelníčku. Strava je pro léčbu kožních potíží zásadní.

„Hraje velkou úlohu nejen ve vztahu k onemocněním, ale k celému organismu. Orgánem pro vstřebávání živin je střevo a jeho správné fungování je důležité pro udržení rovnováhy celého těla. Mnoho chronických nemocí, například záněty dutin či ekzémy, souvisí s jeho nedostatečnou funkcí. Škodliviny a toxiny odvádí z těla především tlusté střevo. Má-li tělo sklony k zácpě, hledá si jinou cestu, jak se škodlivin zbavovat. Tak vzniká například chronický kašel, gynekologické výtoky, kožní nemoci či chronické rýmy,“ radí pražská kožní lékařka Ivona Kosová.

Pročištění organismu přináší kromě zdravé pokožky i štíhlejší tělo. Chceme-li bojovat proti svědivému ekzému, vyrážce a zarudlým flíčkům, měli bychom výrazně omezit konzumaci cukru. Ten kromě toho, že ucpává póry, také způsobuje stárnutí pleti. Kůži neprospívá ani bílá mouka, uzeniny, těžká a mastná jídla, červené maso, konzervanty, polotovary a chemicky upravená jídla.

 

Podpora z přírody

Než tělo na změnu stravy zareaguje, může to chvíli trvat. S rychlejší úlevou mohou pomoci bylinky. Jejich použití je ale vždy třeba konzultovat s odborníkem, pokožku by totiž mohly i podráždit.

„Relativně bez rizika lze použít zklidňující koupele z šalvěje, řepíku nebo ovesných vloček,“ radí kožní lékařka Andrea Vocilková. „Svědění a alergické reakce pomáhá mírnit kopřiva. V silném odvaru je možné se i vykoupat. Od svědění pomůže i tymiánová nebo levandulová mast, případně jitrocel, který je skvělým pomocníkem například i při popáleninách. Imunitní funkci proti kožním infekcím nebo ekzémům zvýší i třapatka nachová, známá spíše pod latinským názvem echinacea.“

 

Rada navrch od bylinkářky Andrey Mayy Jonášové: „Na citlivou kůži lze použít domácí přírodní oleje, třeba z měsíčku lékařského. Čerstvými okvětními lístky měsíčku lékařského smíchanými s kvalitním slunečnicovým olejem naplníme vzduchotěsně uzavíratelnou lahev a necháme minimálně čtyři týdny na slunci. Vznikne jemný zlatavý olej, který se používá třeba i na bradavice. Olej lze nahradit vepřovým sádlem.“

 

Autorka: Renáta Šťastná, Foto: Joalis a archiv

Nad obcí Chotyně nedaleko Hrádku nad Nisou se tyčí hradozámecký areál Grabštejn. Vypadá majestátně. Veřejnosti se otevřel po rozsáhlé obnově před pětadvaceti lety. Rozsáhlé záchranné práce dokázaly z téměř zničených budov opět vytvořit sídlo hodné obdivu, lze jej cenit jako příkladně restaurovaný památkový objekt.

 

Vyrazili jsme na návštěvu památky, která leží kousek od Trojzemí – tedy nedaleko od hranice naší republiky s Německem a Polskem. Cesta z Prahy uběhla hbitě a v celkem krátkém časovém úseku. Brzy jsme parkovali pod hradem. Ten je dobře vidět, ale před ním se rozprostírá vojenský prostor, kam obyčejný návštěvník vstoupit bez svolení nemůže. Naštěstí malované cedule dobře navádějí návštěvníky k branám cíle.

 

Před branou

Zanedlouho jsme stáli před hradní krčmou U Mehla ze Střelic, v níž nás uvítala tamní kastelánka Iva Bártová. Šenk vznikl z bývalé konírny a nabídka drobného i vydatnějšího občerstvení je velmi uspokojující. Usedli jsme k bytelným stolům, popíjeli skvělou kávu a povídali si s dámou, jež zdejšímu objektu vládne.

Konkurz na volné místo vyhrála v roce 2013 ještě jako studentka fakulty architektury ČVUT. „Tenkrát jsem se přihlásila, abych zkusila, co takové výběrové řízení obnáší. A vyšlo to.“ Stala se nejmladší kastelánkou v republice a je nejmladší dodnes věkem, nikoli služebními roky. „K památkám jsem inklinovala odmala. Toužila jsem mít svazek klíčů, s kterými budu chodit po zámku. Od patnácti let jsme dělala průvodce na různých památkách během letních prázdnin a o víkendech na jaře či na podzim.“ Nikde však nedostala do ruky onen velký svazek, jako nosily dávné hofmistryně. „Stejné to je na Grabštejnu. Snad kdybych s sebou vláčela kupu klíčů pro údržbáře, kde jsou všechny od veškerých zámků, co tu jsou. Některé ani ten svůj ještě nemají. Občas pátrám a hledám, kam který patří.“

Po gymnáziu začala Iva Bártová studovat vysokou školu. „Ve třetím ročníku se můj vztah k památkám prohloubil i díky panu architektovi Václavu Girsovi, u něhož jsem dělala bakalářskou i diplomovou práci. Souzním s jeho názorem, že stáří má na objektech být vidět, neboť materiály stárnou, což by se mělo přiznat. Ostatně právě to oceňují návštěvníci. Měli bychom tento punc zachovat a nedotvářet vše k původní dokonalosti.“

 

Začalo to inventurou

Sezona trvá od dubna do října s tím, že první a poslední měsíc je otevřeno jen o víkendech. „Ale ještě nás čekají adventní víkendové prohlídky, na které všechny srdečně zveme,“ usmívá se paní kastelánka a doplňuje. „Letos se dařilo a přišlo celkem dost lidí, přestože bylo tak teplé počasí. Pro hrady a zámky je vhodnější spíš deštivo, kdy o dovolené není co dělat. Jenže vedra trvala dlouho, tak se mnozí přišli k nám trochu ochladit.“

Zajímalo nás, co čekalo mladou studentku na hradě jako první. Dostali jsme jednoduchou odpověď: „Předávací inventura. Samozřejmě jsem něco podobného čekala. Romantická myšlenka, ten hrad odteď bude můj, splaskla a evidovalo se. Není to věc, na kterou by člověk vzpomínal jako na největší zábavu a byl z ní na větvi. Přijít však musela. Pak jsem se už věnovala specifikám svého nového působiště – je kousek od hranice, návštěvníci budou i z Německa a Polska, je tady blízkost vojenského prostoru, přes který vede jediná příjezdová cesta. To všechno je dané a s tím musím počítat. Naštěstí kooperace s vojáky je v pohodě a dobře se s nimi komunikuje, což bylo a stále i zůstává milým překvapením.“

Na otázku, zda si někdy myslela, že „něco nedá“, odpověděla: „Nic konkrétního si nevybavuju. Spousta věcí přichází, některé jsou čekané, jiné ne. Musí se vyřešit všechno, co přijde. Líbí se mi ona pestrost mé práce, možnost zdolávat výzvy. V nějaké kanceláři by se mi asi tolik nelíbilo.“

Na Grabštejnu je tým čtyř lidí, kromě paní kastelánky ještě její zástupkyně, pak paní uklízečka a pan údržbář. V letních měsících nastupují brigádníci podle potřeby. „Okruh průvodců-brigádníků máme víceméně uzavřený. Prostě se k nám vracejí a těší se na průvodcování zrovna tady.“

 

Doma je na hradě

Paní Iva žije na hradu ve služebním bytě. Zdá se, že to musí být těžké pro mladou ženu. „Byl to trochu náraz, ale ne tak velký. Jsem z malé vesnice, tedy řadu věcí, jako je třeba štípání dřeva, znám. Pak jsem sice pobyla přes Mladou Boleslav na gymnáziu čtyři a půl roku v Praze, k tomu ještě na Strahovských kolejích, kde se pořád něco dělo, ale samoty jsem se nebála. I když v zimě, kdy jsem sem přijela, tedy v období, kdy stromy shodily listí a brzy se smrákalo, působilo okolí trochu depresivně. Zastavila jsem se a teď už žiju oním přirozeným rytmem, jako žili lidé dřív. Jaro a léto v plné práci, na podzim příprava na zimu a v zimě se odpočívá. Udržuje se potřebné, tedy pracuje, ale ne tak intenzivně. Krásně se mi tím člení rok. Pracovat v nějakém ofissu v jednom tempu bych asi nemohla, i proto jsem tady.“

 

Grabštejn je původně gotický hrad. Kdy byl založen, se přesně neví, jisté však je, že v době vlády Přemysla Otakara II. se zde ve druhé polovině 13. století objevili purkrabí z Donína, pánové na Grafenštejně. Donínové objekt drželi po tři století, pak jej ve druhé polovině 16. století pro dluhy prodali císařskému radovi a zemskému místokancléři Jiřímu Mehlovi ze Střelic. Ten jej nechal v období 1566–1586 přebudovat na renesanční zámek a pod ním vybudoval poplužní dvůr. Právě v tomto období získala původní kaple svaté Barbory, jež se dotýká horního i dolního hradu, jedinečnou malířskou výzdobu i náročné vnitřní vybavení. Stala se perlou renesance a manýrismu v Čechách. V roce 1586 musel Jiří Mehl Grabštejn opustit, koupil jej nejprve Ferdinand Hoffmann z Grünbühelu a následně se majitelé celkem často střídali. Za třicetileté války dokonce obsadila hrad švédská posádka. Od roku 1704 byl hradozámecký areál majetkem rodu Clam-Gallasů, kteří se pustili do četných přestaveb. Rod vlastnil panství až do roku 1945, kdy bylo konfiskováno na základě Benešových dekretů. Rok 1953 znamenal příchod Československé lidové armády. To už byl hrad ve špatném stavu, do té doby se jen udržoval. Armáda hrad plně využívala do roku 1970, kdy jej předala Krajskému středisku státní památkové péče a ochrany přírody v Ústí nad Labem. Byl však stále vojensky střeženým prostorem. Po odchodu armády nastala naprostá zkáza objektu, až se z něj stala téměř zřícenina. Rokem 1990 byl hrad předán Státnímu památkovému ústavu a touto změnou se zahájily i rozsáhlé záchranné práce, jejichž výsledky můžeme vidět na vlastní oči.

 

Svatá Barbora

Prošli jsme s paní kastelánkou hradem křížem krážem. Procházka staletími od 16. do 20. století je jedinečná. Mobiliář je z větší míry zapůjčen, neboť mnohé se z hradu ztratilo během nehostinných let. O to víc lze vysledovat stavební prvky a skvěle odvedenou rekonstrukci.

Určitě každého zaujme, jak se žilo kdysi úředníkům. Jejich kanceláře se hodně podobají těm dnešním, ostatně stejně jako jejich byty. Ano, nesou v sobě historii, ale účel věcí a jejich rozmístění je vždy zřetelný.

Vrcholem návštěvy severočeského hradu je rozhodně návštěva kaple svaté Barbory. Místo magické, plné harmonie a pokory. Gotická socha patronky, která stojí v kapli, není původní. Zdobila prostor od 14. do poloviny 20. století, pak ji kdosi z kaple odvezl. Ovšem vedle kopie je dnes na hradu k vidění originál. Na výstavě se mohou návštěvníci obeznámit s životem světice a uvidí původní svatou Barboru, jež se našla v depozitáři Oblastní galerie v Liberci. „Originál a kopie se od sebe liší, protože se postupovalo podle malých černobílých fotografií,“ upozornila Iva Bártová. Ale to vůbec na věci nic nemění. Můžeme si jen tiše přemýšlet, která z patronek je nám vlastně bližší.

 

Autorka: Jana Semelková, Foto: Miroslav Martinovský

Strana 1 z 38

Partneři

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test