český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

ČLÁNKY

Návštěva výstavy psů je pro každého milovníka čtyřnohých hlídačů (i vítačů) skutečný svátek. Těšíme se jako děti na pouť.

 

Pro vystavující to ovšem znamená i dlouhodobé přípravy a v poslední fázi také trochu nervozity. Nikdo nechce od posuzovatele nebo ostatních chovatelů slyšet výtku, že něco zanedbal a že to psovi kazí hodnocení. Není to jen tak, psík musí zvládat i některé dovednosti a nesmí se nechat rozptýlit přítomností mnoha psů, vystavujících a návštěvníků. Musí umět na povel zaujmout výstavní postoj. Pěkně a bez tahání speciálního výstavního vodítka se musí podle pokynů rozhodčího předvést v pohybu. Musí absolvovat bez potíží i dost „osobní prohlídku“ včetně kontroly zubů.

 

Trpělivost nade vše

Výstavních kruhů bývá několik a v každém je posuzováno postupně několik plemen. Někdy se vše odehrává venku, jindy v hale. Všude je ruch, spousta zvuků, lidí i zvířat. To je dokonalý test povahy každého z vystavovaných jedinců.

Z vlastní zkušenosti vím, že vystavování psa chce i trpělivost. Obvykle je třeba i několik hodin počkat na chvíli, kdy vstoupíte se svým krasavcem do výstavního kruhu. Kromě perfektní vizáže a kondice je důležité po celou dobu udržet psíka v dobré náladě, aby mezi ostatními zazářil. To není mnohdy vůbec snadné, protože výstavy se konají v každém počasí. Musíte tak společně zvládnout jak chlad a déšť, tak úmorné vedro.

Atmosféru kolem každého výstavního kruhu určuje zejména rozhodčí. Jeho znalosti a zkušenosti, spravedlivé posuzování a v ideálním případě také smysl pro humor. I on je ovšem pečlivě pozorován očima chovatelů. Nelze přehlédnout, že jednotliví chovatelé jsou pyšní na úspěchy svých odchovanců a umí svoji radost dát najevo. Obzvlášť pěkný pes, sympatické chování nebo dokonalé předvedení bývá odměněno potleskem. Někdy je vidět i drobné zklamání majitelů, že si jejich chlupatý kamarád neodnáší žádné ocenění.

Pes může získat například titul vítěz třídy, vítěz plemene nebo národní vítěz případně klubový vítěz. Oblíbené jsou soutěže veteránů a chovatelských skupin. Špičkoví jedinci, kteří splní přísné podmínky, mohou dosáhnout na titul Český šampion, Mezinárodní šampion krásy a Interchampion.

  

Naháči na scéně

Na každé výstavě se objeví pár psů méně obvyklých plemen, a ti pak vyvolávají zaslouženou pozornost návštěvníků. Sama jsem majitelkou jednoho z naháčů, a tak dobře vím, že často vyvolají zájem kolemjdoucích a samozřejmě spoustu otázek zejména od dětí. Budeme se s nimi zřejmě potkávat stále častěji, protože v mnoha rodinách trpí někdo alergií, a přesto tu děti touží po pejskovi stejně jako všechny ostatní.

Mnoho alergiků může s nahatým psíkem sdílet domov, ale přece jenom ne každý má takové štěstí. Alergik, který uvažuje o pořízení takového kamaráda, by měl u chovatele pečlivě a opakovaně vyzkoušet, zda se po návštěvě nezhoršují jeho obtíže.

Je třeba si uvědomit, že péče o bezsrsté psy je v některých ohledech náročnější. Srst totiž poskytuje psům báječnou ochranu, a tu naháči nemají, jejich kůže se může snadno poranit. V zimě je třeba je chránit před prochladnutím, neznamená to však, že by nemohli chodit ven jako ostatní psi. Milují teplo a vydrží se hodiny vyhřívat na slunci, proto je třeba je mazat ochranným krémem, aby se nespálili. Jejich kůže se příliš neliší od té naší, tedy i očista a případně další péče je stejná.

 

Koupání zabere jen pár minut

Umyjete, opláchnete, otřete – a je hotovo. Sdílení postele s majitelem je u těchto plemen běžnou praxí, takže pokud by někdo toužil po psovi do kotce, pak jsou pro něho bezsrstí psi naprosto nevhodnou volbou. Zkušení chovatelé se shodují, že pro všechny naháče (i ty osrstěné) je typická touha po tělesném kontaktu s majitelem. Doma jsou mazliví a láskyplní a venku zvídaví, ale i přirozeně nedůvěřiví.

Vzhledem k tomu, že nejsou osrstění, je na nich vidět skutečně každé hnutí mysli, každá emoce. Přemýšlivý výraz vyvolá vrásky na čele, rozpustilý nápad prozradí hlava na stranu, rozzářené oči a tlamička od ucha k uchu. A takové rozčilení s vrčením, nakrčeným nosem a odhalenými zuby vypadá až trochu strašidelně.

Nejsou to prostě psi pro každého, nejen pro svůj neobvyklý zjev, ale i proto, že vyžadují citlivou výchovu.

 

Historie naháčů je plná dohadů a záhad

U nás můžete potkat už několik plemen takzvaných naháčků, za jejichž prapředka bývá považován africký bezsrstý pes. Jedná se o stará přírodní primitivní plemena, modelovaná vývojem a postupným přizpůsobováním.

Nejčastěji se můžete setkat s Čínským chocholatým psem, originálním a příjemným společníkem. Tento veselý, jemný a elegantní pes s hladkým tělem a bohatou srstí jen na hlavě, ocasu a tlapkách (hairless) je svojí rodině velice oddaný. K cizím lidem obvykle bývá značně nedůvěřivý. Rychle chápe povely a snaží se splnit, co svému majiteli na očích vidí. Vyskytuje se i osrstěná varieta (powderpuff), která bývá pro svůj něžný vzhled nazývaná labutěnka. Byl chován za dynastie Han v Číně a byl strážcem pokladnic. Jeho větší a těžší forma byla užívána k lovu. Mezi lety 1885 až 1926 se objevovali na výstavách v Americe, ale poté byli stěží k vidění po zhruba padesát let. V posledním období však jejich popularita výrazně stoupá.

Mexický naháč patří k pokladům mexické kultury. Aztékové tyto psy považovali za vtělení boha Xolotla, jehož úkolem bylo doprovázet duše zemřelých do podsvětí. Od pradávna těšil lidi svou přítomností a zahříval je svým tělem. V současné době se chovají tři varianty tohoto plemene, lišící se pouze velikostí. Celkově jsou diskvalifikováni psi a feny v kohoutku větší než 60 cm nebo menší než 25 cm. Ideální pes je holý, ale trocha srsti mezi ušima a v týle je docela obvyklá. Osrstěný Xolo má krátkou přiléhavou srst. Je to velmi inteligentní a mírumilovný pes, vhodný i do rodiny s dětmi nebo jinými zvířaty. Nikdy není agresivní. Zejména velký typ je ovšem i dobrým hlídačem. Na svého majitele jsou silně citově vázáni a špatně snášejí odloučení. To ovšem platí pro většinu naháčů.

Peruánský naháč je velmi elegantní a štíhlý pes charakteristický absencí srsti, povoleny jsou pouze její zbytky na hlavě, hřbetě, tlapkách a ocasu. Chová se ve třech velikostech v rozmezí od 25 do 65 cm v kohoutku. O peruánském naháči se hovoří jako o psovi Inků, ovšem z vyobrazení na keramických předmětech civilizací z doby před vznikem incké říše lze vyvodit závěr, že bezsrstý pes se objevil již dříve, snad už 300 let př. n. l. Povaha této rasy je mírumilovná, ale ostražitá. Ve vrhu peruánských naháčů se vyskytují i osrstěná štěňata. Bezsrstá varieta je oficiálně uznána jako národní plemeno státu Peru. Osrstěné jedince peruánského naháče je možné zařadit do chovu na základě splnění klubem stanovených podmínek.

Docela jiná je historie vzniku Amerického bezsrstého teriéra. Začíná totiž až v roce 1972 v Louisianě a to u krysí teriérky, které se narodilo jedno bezsrsté štěně. Toto se narodilo jen s krátkým chmýřím, které postupně vypadalo a později, v 8. týdnu, již byla tato fenka úplně holá, a tak to je i u jejích potomků. Dospělý jedinec nemá buď vůbec žádnou srst, nebo jen jemné a téměř neviditelné kratičké chmýří. Dotek se potom podobá jemnému semiši. Americký bezsrstý teriér je menší nebojácný a bystrý pes, pro svůj temperament se hodí ke sportovně založenému člověku. Je inteligentní, mazlivý a naprosto neagresivní. Velmi touží po lidské společnosti, a proto je považován za psa společenského.

Autorka: Alexandra Horová, Foto: autorka, archiv Lucie Přikrylové a Žanety Dušákové

Říkáte si někdy, jaké by asi bylo cestovat v čase a vystoupit… třeba… v renesanci? A víte, že si zážitek, dost podobný právě takovému cestování, můžete vyzkoušet takřka na vlastní kůži? Stačí si udělat výlet do Slavonic, malebného městečka na česko-moravsko-dolnorakouském pomezí.

 

Slavonice leží na pomezí tří historických zemí – Čech, Moravy a Rakouska. Tohle dvou a půl tisícové město se nachází v okrese Jindřichův Hradec a společně s nedalekými Dačicemi jsou jedinými dvěma moravskými městy na území Jihočeského kraje. „Zastavený čas je největší devizou Slavonic,“ řekl kdysi o městečku, které aspiruje na zápis do Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO, architekt David Vávra.

 

Osmdesát tři různých památek na jednom místě

Už téměř šedesát let jsou Slavonice městskou památkovou rezervací. Někdy se jim přezdívá Malá Telč nebo také Florencie Českomoravské vysočiny. Důvod? Celkem je zde třiaosmdesát nemovitých kulturních památek – osmdesát ve Slavonicích a tři v místních částech. Padesát devět z nich se nachází přímo na území městské památkové rezervace.

Renesanční skvost ze Slavonic dělají zejména dokonale udržované měšťanské domy s unikátními sgrafitovými fasádami. Ty nejhonosnější se dnes nacházejí na Horním a na Dolním náměstí (náměstí Míru) a fascinovaní turisté u nich tráví se svými fotoaparáty dlouhé minuty. Za zmínku stojí také rozsáhlé městské hradby, které město v minulosti nejen chránily, ale symbolizovaly i jeho privilegované postavení. Dodnes jsou zde k vidění zbytky masivních zdí, brány, bašty či předbraní.

Na svém kontě mají Slavonice také titul Historické město roku 2017, který jim za oživování historických míst udělilo Sdružení historických sídel Čech, Moravy a Slezska. Do pohraničí tak díky tomu putovala kromě křišťálové trofeje také milionová finanční odměna pro vítěze každoroční soutěže.

 

Během léta přes dvě stě turistů denně

Nejen díky klidné, takřka lázeňské atmosféře, zajímavé historii a dech beroucí architektuře mají turisté Slavonice rádi. Během loňských letních prázdnin se ve zdejším Turistickém informačním centru zastavilo kolem třináct tisíc návštěvníků a podobný výsledek se dá očekávat i letos. „To je ale vždy jen část z těch, kteří do města dorazí. Spousta turistů k nám do íčka vůbec nepřijde – památky si prohlédnou po vlastní ose, občerství se a pokračují dál,“ říká Věra Fialová, která ve zdejším infocentru pracuje.

K nejnavštěvovanějším památkám podle jejích slov patří městské podzemí, kostel Nanebevzetí Panny Marie s dominující městskou věží a pevnostní areál. V hlavní turistické sezoně se zde pravidelně koná řada kulturních akcí, například Slavonice Fest, Přepadení řopíků, Slavonické kulturní léto, Slavnosti Trojmezí nebo Slavonický jarmark, který se letos uskuteční 15. září.

 

Bohatá nabídka mimosezonních aktivit

Přestože je ve Slavonicích většina památek od podzimu do jara zavřených, je možné si předem domluvit prohlídku i mimo otevírací dobu. V tomto období je zde v porovnání s hlavní turistickou sezonou relativní klid. „Na podzim a na jaře jsou Slavonice a jejich okolí ideální pro cykloturisty a pěší turisty, na podzim sem také cíleně míří houbaři. Pokud jsou v zimě dobré sněhové podmínky, je to tu vhodné na běžky, v dojezdové vzdálenosti je i lyžařský vlek,“ vyjmenovává další turistická lákadla Věra Fialová. Ne náhodou se Slavonice někdy označují jako renesanční brána do České Kanady. Tipů na zajímavé výlety po okolí mají nejen ve zdejším infocentru plno. Pokud si však děláte zálusk spíše na kratší procházky a pořádný odpočinek, nemějte obavy, i vám mají Slavonice co nabídnout: řada místních hotelů a penzionů do své nabídky totiž zařadila wellness pobyty. Stačí si tedy jen najít volný termín v kalendáři a můžete vyrazit do renesance!

 

Z historie Slavonic 

  • Nejstarší objevená písemná zmínka o Slavonicích pochází z roku 1260 a název města je v ní uváděn ve tvaru Zlawinc. Spíše než o město se ale jedná o jakousi strážní osadu na středověké zemské stezce mezi Prahou a Vídní. Název města je odvozeninou vlastního jména Slavoň – Slavonici, tedy „Slavoňovi lidé“, a podle všeho pochází z období rozpadu Velkomoravské říše, kdy zdejší krajina podél řeky Dyje začíná být atraktivní pro kolonizátory.
  • Během 14. století se tato osada postupně proměňuje v město s majestátnými měšťanskými domy. Pro Slavonice výhodná poloha na obchodní stezce, vznik poštovní stanice i rozvoj rybníkářství v kraji předznamenávají vstup do historicky nejúspěšnější éry města. Od konce 15. století zažívají rozmach a největšího rozkvětu a stavebního boomu Slavonice dosahují v období renesance. Na gotických jádrech původních nemovitostí se budují nové domy s renesančními průčelími. Renesanční fasády, jako jsou zde, najdeme jen na několika málo místech ČR.
  • Po zlaté renesanční éře přicházejí krušné časy. Během Třicetileté války tu spousta domů zpustne nebo je vypálena. Mezi léty 1680–1681 ve městě navíc řádí mor. Dochází také k přeložení poštovní cesty.
  • Z válečných hrůz se město částečně vzpamatuje teprve počátkem 18. století, v březnu 1750 ale ve městě propuká ničivý požár, který poškodí čtyřicet čtyři městské domy i městskou věž. I proto se ve Slavonicích barokní architektura vyskytuje jen velmi sporadicky.
  • Koncem 19. století se opět začíná stavět. Vzniká nádraží, které stojí na železniční trati z Telče do Rakouska. V roce 1895 se dokončuje stavba synagogy. Renesanční radnici nahrazuje pseudorenesanční budova z roku 1910. V místě panského domu a skladu soli na dolním náměstí vyrůstají dvě školní budovy.
  • Další rozvoj města zbrzdí první světová válka. V roce 1945 se navíc Slavonice vylidňují po odsunu německých obyvatel a po druhé světové válce se stávají součástí hraničního pásma. Jakmile se na přelomu let 1958–1959 uklidňuje politická situace, jsou z tohoto pásma vyčleněny. V roce 1961 jsou Slavonice vyhlášeny městskou památkovou rezervací. Od roku 1989 radnice zintenzivňuje obnovu památek.

 

Autorka: Monika Valentová, Foto: MÚ Slavonice a M. Valentová 

„Proč bych to dělal?“ Tak zněla odpověď Iljy Racka na otázku, proč nepodepsal Antichartu. Dokument, kterým se uznávaní umělci distancovali od Charty 77. Měl z toho potíže, ale nikdy nelitoval. Okamžiků, kdy se postavil komunistickému režimu, bylo v jeho životě ostatně několik.

 

Ilja Racek se narodil 24. června 1930 v Praze. Jeho otec Sáva Racek byl učitel, který mimo jiné působil v Užhorodu. O své matce věděl, že se velmi angažovala při první dělnické spartakiádě v Praze. „Po Vítězném únoru ji soudruzi poslali rozkládat Sokol. Vedla jej v Karlíně a měla jeho členy převychovat v novém duchu. Došlo to tak daleko, že se stala náčelnicí dalších spartakiád, kdy jsem viděl na vlastní oči, jak socialismus zvítězil,“ vypráví.

 

Na Staroměstském náměstí v únoru 1948

Ilja udělal zkoušky na obor herectví na Státní konzervatoři v Praze. Nastoupil na ni proti vůli rodičů. Studoval v době, kdy došlo k únorovému převratu a komunisté převzali moc v zemi. Přestože si už v té době dělal na události vlastní názor, paradoxně se stal součástí těchto významných událostí: „Celá škola byla nahnána na Staroměstské náměstí. Tak jsem se ocitl pod tribunou ve chvíli, kdy Gottwald oznámil, že se vrátil z Hradu. Takže jsem dokonce na záběru, kdy pod balkonem stojím v tom davu a dá se mě tam najít, protože jsem měl rádiovku. Ocitl jsem se na plakátu z únorových událostí s Gottwaldem.“

 

Problémy se Státní bezpečností

Po dokončení konzervatoře v roce 1950 nastoupil do angažmá Moravského divadla v Olomouci. Jeho odpor ke komunismu ještě zesílil, když se dostal kvůli banalitě do centra zájmu Státní bezpečnosti. Jeho spolužák z konzervatoře se zamiloval do dívky, která se s rodinou snažila emigrovat. Zatímco dotyčnému Iljovu spolužákovi se utéct za hranice podařilo, dívka byla zatčena. „A on se jako rytíř ve stříbrné zbroji rozhodl ji vysvobodit. Vrátil se a navštívil mě doma. Já mu říkal, ať se jde, blbec jeden, přihlásit, že ho stejně chytí. Nešel. Pochopitelně ho zatkli a mě taky, za to, že jsem nehlásil jeho návštěvu,“ vypráví Ilja. „Byla z toho kárná svazácká schůze, dostal jsem důtku, nejvyšší trest před vyloučením ze Svazu mládeže,“ vysvětluje.

Myslel, že tím problém skončí. Jenže zanedlouho u něj v jeho olomouckém podnájmu zaklepali na dveře pánové v kožených kabátech a odvezli ho k výslechu na úřadovnu olomoucké Státní bezpečnosti. „Začala hra na dobrého a zlého policajta. Zaznělo, že si už nikdy nezahraju divadlo. Což pro mě byla, v mých dvaceti letech, rána smrtící,“ shrnuje.

Následoval nátlak, aby se stal spolupracovníkem StB, aby donášel na kolegy herce. Odmítl.

 

Návrat do divadla

Před nástupem na vojnu podepsal smlouvu na roli ve filmu Stříbrný vítr. Když se začalo natáčet, režisér Václav Krška si ho vyžádal a z vojny byl na dva týdny uvolněn. Po ukončení vojenské služby se vrátil do olomouckého divadla, pak dostal nabídku na angažmá v Divadle E. F. Buriana v Praze. Zde zůstal do roku 1965, kdy nastoupil do Divadla na Vinohradech. Tento přestup považoval za významnou událost v životě. Označoval jej za přesun mezi hereckou elitu, velký posun v hereckých příležitostech.

Rozčarování přišlo brzy, v době normalizace, kdy se v divadle změnilo vedení a začaly být uváděny hry, které vyhovovaly představám komunistických funkcionářů. Ilja Racek to popisuje takto: „Do Vinohradského divadla byl dosazen normalizační ředitel Zdeněk Míka. To nebyl zlý člověk. Byl to podprůměrný herec. Neublížil, ale nechtěl si to s nikým rozházet, protože měl tuhle trafiku. Znamenalo to, že okamžitě začal učit na škole, režírovat filmy, jezdit do ciziny. Neublížil vědomě, jen tak, aby sobě nepoškodil. Musel se chovat tak, aby vybruslil.“

 

Rozhodnutí nepodepsat Antichartu

Ilja Racek si vážil hereckých příležitostí, které dostával, i toho, že může spolupracovat s osobnostmi domácího divadla. Jenže pak přišla nová událost. Shromáždění umělců v Národním divadle s jediným cílem: veřejné odsouzení Charty 77 a podpis Anticharty, dokumentu, který měl takzvaně obyčejným lidem dát najevo, že jejich oblíbení herci, zpěváci, baviči, které znají z filmů a televize, s chartisty nesouhlasí a podporují komunistický režim. Ze strany komunistických funkcionářů to byl výborně promyšlený tah, jak zpochybnit snažení disidentů o změny ve společnosti.

„Pro mě byla smrtelná rána přítomnost pana Wericha. To mě strašně vzalo. Pak to rozebíral, že prý podepisoval prezenční listinu. Nevím, jak to bylo, ale pro mě to byl šok,“ řekl Ilja Racek. Na schůzi do Národního divadla, při níž se Anticharta podepisovala, nešel. Když později začal dostávat otázky proč, odpovídal: „A proč bych to dělal?“

 

Radost ze změn v listopadu 1989

Neznamenalo to však, že by přišel o angažmá ve Vinohradském divadle, jen nepatřil mezi nejobsazovanější televizní a filmové herce. A tak žil s vědomím, že kvůli těmto pocitům je vhodné někdy hrát v inscenacích, které s kolegy označovali jako úlitbu době, ve které žili. Tímto způsobem pracoval až do 17. listopadu 1989. Revoluční události spojené s tímto datem popisoval slovy: „Nadšení, jásání, organizace večerů, kdy místo představení byly besedy, chvalitebné občanské snažení.“ Na otázku, zda nemá nějaký vzkaz pro další generace, odpověděl: „Nechtějte, abych si vymýšlel moudra. Život musíme žít takový, jaký nám byl dán. Na nás je jen, jak se v něm dokážeme orientovat a rozhodnout. To je jediná možnost.“ Ilja Racek zemřel 2. srpna tohoto roku.

 

Autoři: Michal Šimek a Scarlett Wilková, Foto: archiv

Není moc českých spisovatelek, které mají ve sbírce dvě prestižní ocenění – Magnesii Literu a Zlatou stuhu – současně za publicistické dílo pro dospělé i za knihu pro mládež. Petra Dvořáková, dvorní autorka nakladatelství Host, ve kterém vyšlo všech sedm jejích knih, mezi ně patří. Obdivuhodné na této drobné usměvavé prozaičce a scenáristce není jen její pracovní houževnatost, ale i způsob, jakým se vyrovnala s překážkami, které jí život postavil do cesty.

 

Kdy jste si začala pohrávat s myšlenkou, že byste mohla něco napsat?

Vůbec jsem neměla ambici psát a vlastně jsem nikdy nebyla ani velkou čtenářkou. Pracovala jsem jako zdravotní sestřička, hrozně mě to bavilo a myslela jsem si, že tohle povolání budu dělat celý život. Potom mi ale onemocněl syn, byli jsme velmi dlouho v nemocnici a já jsem tam, původně jen sama pro sebe, začala sbírat rozhovory s věřícími lidmi, kteří prožili něco těžkého. Jsem totiž také věřící a hledala jsem cestu, jak se vyrovnat se synovou nemocí… Pozorovala jsem ostatní, jak tomu čelí oni, a zapisovala si naše rozhovory. Když jich bylo asi dvacet, tak mě, ani nevím jak, napadlo, poslat ukázku jednoho z nich do Reflexu. Oni text otiskli a napsali k němu, že těch rozhovorů mám víc, na základě čehož se mi ozval Martin Stöhr z nakladatelství Host, kterého jsem do té doby neznala, a nabídl mi, že mi ty rozhovory vydají. A tak to začalo… Vznikly Proměněné sny, za které jsem dostala Magnesii Literu.

 

Jaký pro vás má to ocenění význam?

Vpadla jsem díky němu rovnýma nohama do intelektuálního světa a byla to opravdu velká životní změna. Současně to bylo skvělé, protože takové ocenění přece jen trošku otevírá dveře a přináší zajímavé pracovní možnosti. Magnesia Litera má čestné místo v mé knihovně.

 

Máte se psaním spojené nějaké rituály? Kde a jak se vám dobře píše?

Pracuji doma ve Znojmě a jsem poměrně rigidní v tom, že vstávám každý den v 5:30, dám si kafe a hned potom jdu pracovat. Když píšu knihu, klidně pracuji do jedenácti v noci, to pak mívám z psaní i bolavé klouby na prstech. Takové tempo jsem ale schopná vydržet tak tři týdny. Když ale kromě knihy pracuji i na scénářích pro televizi, tak většinou dopoledne píšu scénáře a odpoledne rukopis. Často pracuji i o víkendech, ale psaní je současně i můj koníček, takže jsou to příjemně strávené soboty a neděle.

 

Jak vypadá psaní románu v praxi? A jak to probíhalo například u Dědiny?

Konkrétně u Dědiny, mé nejnovější knížky, jsem se jednoho rána probudila, dostala nápad a začala okamžitě psát. Nepředcházela tomu žádná příprava, jednoduše jsem se pustila do psaní, a co jsem potřebovala, jsem si postupně dohledala. Málokdy si kreslím síť vztahů, ale u této knihy jsem to udělala. (Pozn. redakce: původní Petřina kresba je obrázek na vnitřní straně obálky románu). První verzi rukopisu jsem měla hotovou s přestávkami za tři měsíce. Pak jsem to samozřejmě ještě dlouho upravovala, následně se to redigovalo… Začala jsem ji psát přesně před dvěma lety v létě a letos na jaře vyšla.

 

Co je podle vás na psaní románu nejtěžší?

Nejtěžší je najít si tu první vyprávěcí polohu. Bod, ze kterého budu vyprávět a jak. Pak je samozřejmě těžké uhlídat logiku, zajistit, aby někde nepadala nit… Příběh se mi v průběhu psaní vyvíjí pod rukama. Třeba u Dědiny jsem nevěděla, k čemu směřuji. Najednou jsem zjistila, že je pro mě vlastně strašně příjemné být na té dědině ve své vlastní fantazii. Celý příběh se mi odehrává před očima jako film, v obrazech, a já ho píšu. U Sítí jsem šla víc po tématu, Dědina byla vyloženě prožitek.

 

Ve vaší poslední knize mě zaujala tato pasáž: Na dědině se časem zapomene na všechno, každou vostudu časem přebije jiná ostuda. A na tu před ňou už nikdo nevzpomene. Ale to, co se dá závidět, to si lidi pamatujou pořád. Člověk by si mohl říct, že na závist se může vykašlat. Jenže já vim, že nemůže. Závist je nejstrašnější lidská vlastnost, kořen všeho zlyho. A dyž si člověk mysli, že konečně zmizla, může si bejt jistej, že se jen přestěhovala vo kousek dál. Je pro vás lidská závist větší téma než jiné lidské vlastnosti?

Ani ne tak téma, považuji ji prostě za kořen toho zlého. Pro mě je to vlastně dost nepochopitelná lidská vlastnost, alespoň tedy v té prapůvodní definici: protože tenhle člověk má něco lepšího než já, přeji mu něco zlého, aby se už neměl tak dobře. Nikdy by mě nenapadlo takhle o druhých uvažovat. Přeju lidem dobré a sobě přeju mít se taky tak. Nerozumím, když někdo někomu opravdu dokáže přát nebo schválně dělat něco zlého. Proto jsou pro mě naprosto neúnosná témata jako holocaust… Když vám onemocní dítě, je to strašné utrpení, ale nikdo za to nemůže. Ale utrpení, které si lidé způsobují navzájem sami, jen tak, že se proto rozhodnou, to nepochopím. A s tou závistí je to vlastně podobné. 

 

Sledujete komentáře a hodnocení čtenářů v Databázi knih nebo na ČBDB?

Někdy ano. Z některých si něco vezmu, z některých to nejde. Když například někdo napíše, že ho téma vesnice nezajímá a dává kvůli tomu knize špatné hodnocení, autor s tím nic nenadělá. Obecně mě ale názory čtenářů zajímají, zvlášť třeba když se opakuje nějaká připomínka vícekrát, může to být pro autora vodítko, že je někde text slabší a podobně.

 

Může podle vás spisovatel psát, aniž by se v jeho textech objevily autobiografické prvky?

Co všechno je autobiografický prvek? Občas si z toho dělám legraci, protože u knihy Sítě mi novináři měli tendenci podsouvat různé autobiografické prvky proto, že v jednom z těch tří příběhů vystupuje postava zdravotní sestřičky… Takže já občas v nadsázce říkám: V knize Dědina vystupuje řezník a já v životě snědla docela dost jitrnic – je to autobiografický prvek? Každý autor do svého textu vkládá nějakou zkušenost a své vidění světa.

 

Když tolik píšete, píšete si třeba i deník?

Píšu si deník už několik let. Měla jsem tendenci si jej psát už jako dítě, ale nikdy jsem u toho nevydržela. Nepíšu si jej denně, ale třeba tak třikrát do měsíce ano. Píšu rukou a jsem levák, tak si to písmo asi dovedete představit…

 

Máte za sebou osobní zkušenost s anorexií, kterou jste zpracovala ve své knize Já jsem hlad. Jak se dnes díváte na to, co se děje kolem biatlonistky Gabriely Koukalové? Co na její knižní zpověď říkáte?

Já jsem tu knížku nečetla, jen pár úryvků v tisku a viděla jsem ji jako hosta v DVTV. Nevím, jestli měla čistou anorexii, povaha toho jejího onemocnění, jak je prezentované, by spíš odpovídala bulimii. Anorexie a bulimie jsou hodně odlišné nemoci, i když to veřejnost často bere stejně. Mně ale Gabriela přijde především jako oběť nějakého marketingového nápadu, jehož důsledky ona, i vzhledem ke své nemoci, vůbec nemohla vyhodnotit. Mělo to tedy vyhodnotit alespoň její okolí, a bohužel to neudělalo.

 

A jak to vidíte jako člověk s obdobnou zkušeností, navíc bývalá zdravotnice?

Když onemocníte poruchou příjmu potravy, tak je nesmysl tvrdit, že příčinou je třeba trenér. Že on za to může. To je médii a bohužel často i odborníky podporovaný klam. Abyste onemocněla poruchou příjmu potravy, musí se semknout celá řada různých faktorů dohromady. Není to zdaleka to, že někdo udělá nějakou poznámku na konto vaší váhy. Základ je v nejbližších vztazích, v celkovém nastavení osobnosti, obyčejně se to formuje od dětství, v rodině. Dítě je rodiči směřováno na výkon, na dokonalost, často má nesprávně nastavený vztah třeba s mámou. Spouštěčem anorexie klidně může být i pochvala za váhu ve smyslu: „Tys krásně zhubla.“ Taková poznámka může u disponovaného člověka spustit anorexii úplně stejně jako negativní poznámka trenéra. U zdravého člověka by to nikdy nemoc nespustilo. Neznám samozřejmě podrobně pozadí toho, co se kolem Gabriely Koukalové děje, ale říkám, že trenér nemůže být příčinou tohoto onemocnění, ten může být maximálně tím stisknutím čudlíku. Ale kdyby to nebyl on, pravděpodobně to bude někdo jiný.

 

V rozhovorech, které jsem s vámi četla nebo viděla, jste byla vždy velmi otevřená. Stanovila jste si hranice, za něž nechcete zajít?

Já možná trošku klamu tělem. Vlastně vypadám hrozně otevřená, ale je spousta věcí, které vůbec na veřejnosti neukazuju. Snažím se v rozhovorech otevřeně hovořit o tématech, o nichž vím, že trápí i druhé lidi a mohlo by jim to třeba nějak pomoci.

 

Zmínila jste, že jste věřící. Vztah Čechů k církvi a k víře je obecně velmi neutrální – dá se říct, jak víra ovlivňuje váš život? Jakou v něm hraje roli?

Pro mě je víra strašně důležitá. Zásadní. Současně ale musím druhým dechem dodat, že je naprosto tragické, jaká neznalost ohledně náboženství u nás panuje. Máme tu až extrémní nevzdělanost, řada katolíků třeba vůbec nepřečetla Bibli, takže vlastně pořádně nevědí, čemu mají věřit. Přitom četba Bible je základ. Spousta kněží ji zase neumí správně interpretovat. Navíc aby člověk dobře porozuměl katolickému učení, měl by mít i určitý filozofický rozhled. Nechci být tvrdá, ale někdy v kostelích z úst kněží slyšíme opravdu zoufalé věci. Jenže oni za to mnohdy vlastně ani nemohou. Řada z toho je bohužel pořád ještě důsledkem totality. Možná by někdy úplně stačilo při mši místo kázaní přečíst výklady církevních otců – to je vlastně výklad filozoficko-náboženských souvislostí tím nejjednodušším způsobem.

 

V rozhovoru pro DVTV z vašich úst zaznělo: Pro víru je podstatná lidskost. V jakém slova smyslu?

V tom úplně nejobyčejnějším. Nemusíte nikde vykládat, že jste věřící… Když budete laskaví, budete se chovat normálně, používat zdravý rozum, tak tím svému okolí předáváte to nejlepší svědectví o Bohu. Nějakým mluvením o Bohu lidem stejně nic skutečného neřeknete.  Slovy lásku neuděláte.

 

Lidé, kterým se možná za život nestala ani třetina toho, co vám, často berou antidepresiva, litují se, nadávají na osud… Vy jste to mnohdy neměla jednoduché, což se dá zjistit v každém druhém rozhovoru na internetu, přitom z vás cítím sílu i štěstí. Jak to děláte?

Víte, když se člověku stane nějaká tragédie, musí to prostě nějak přežít. Základem je vidět, že i když něco třeba ztrácíme, tak nám toho pořád ještě dost zbývá. Důležitou roli samozřejmě hraje i čas. Osobně nejsem úplně příznivcem pozitivního myšlení za každou cenu. Člověk by si měl připustit i negativní emoce ve smyslu, teď je to těžké a hrozně to bolí a je to zlé a mám žal. Je přece absurdní, když vám třeba někdo umře a druhý vám radí: „Už nebreč a běž si zabruslit, to tě přivede na jiné myšlenky.“ Člověk přece má plakat, když je mu těžko. Když si zakazujete v bolestné situaci plakat a prožívat žal, vzniká tím sebelež a člověk se nemá šanci se situací vyrovnat. Opravdově přiznaný a prožitý žal vám pomůže z něj vyjít. V životě nejde vždy pozitivně myslet, ale i v té nejtěžší životní situaci a žalu můžete na spoustu věcí kolem sebe myslet s láskou.

 

Často hovoříte o svých přátelích – podle jakých osobnostních rysů jste se našli? Co vás spojuje?

Všechno to jsou otevřené a komunikativní osobnosti. Jinak jsou mí přátelé dost různí, ale řekla bych, že je pojí, že to jsou vždy silné osobnosti, nebojí se odlišovat. A všichni do jednoho jsou tolerantní k mé vnitřní extravaganci.

 

Máte dva dospělé syny. Pamatujete si, jakou jste jim dala naposledy mateřskou radu?

Mateřské rady bych rozdávala pořád (smích). Ale starší syn má dvacet, mladší osmnáct a já se zařekla, že od plnoletosti už nepřikazuji, ale jen doporučuji. Komunikujeme spolu na takové přátelské vlně, navíc oni už fakt mají rozum, takže se s nimi dá domluvit…  Až si říkám, že na to, že jsem v životě dost věcí zpackala, máme opravdu velmi hezké vztahy a držíme při sobě. Jejich dospělost je pro mě nová situace, učím se respektovat, že už si žijí svůj život. Ale vždycky si říkám, že je to vlastně štěstí, když člověk vidí, že jeho děti dorostly dospělosti bez nějakého velikého průšvihu.

 

***

Petra Dvořáková (1977) je spisovatelka a scenáristka. Vystudovala střední zdravotnickou školu a absolvovala obor filozofie na FF MU. Do povědomí veřejnosti vstoupila svým debutem, knihou rozhovorů o víře Proměněné sny, za kterou v roce 2007 získala cenu Magnesia Litera v kategorii publicistika. O dva roky později jí vyšla druhá kniha Já jsem hlad — příběh o zápasu s mentální anorexií, hledání, cestě a návratu k ženské duši. V roce 2013 vydala svou první knihu určenou dětem Julie mezi slovy, za kterou získala ocenění Zlatá stuha v kategorii beletrie pro mládež a Cenu učitelů za přínos k rozvoji dětského čtenářství. Novinka Flouk a Líla z roku 2015 je jejím dalším titulem pro dětské čtenáře. Pro Český rozhlas připravila sérii rozhlasových pohádek a pro Českou televizi řadu scénářů k pořadům pro děti a mládež. Má dva dospělé syny a žije ve Znojmě. (Zdroj: Host Brno)

 

Autorka: Monika Valentová, Foto: archiv nakladatelství Host

Strana 1 z 30

Partneři

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test