český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

ČLÁNKY

Ačkoli je Unguja Island, jeden z ostrovů Zanzibar, součástí Tanzanie, ocitnete se v jiném světě než na pevnině. Více zeleně, žádný pouštní prach a obyvatelé jsou „civilizovanější“. Při výstupu z trajektu z Dar Es Salaamu přísně kontrolují, zda je příchozí očkován proti žluté zimnici.

Výraz Zanzibar pochází z arabštiny a znamená „země černých“. Několik staletí patřil sultánům z Ománu a byl branou do černé Afriky. Odtud proudilo na Střední východ koření a také tisíce otroků. V polovině 18. století, v dobách největší slávy zanzibarského otrokářství, se zde ročně prodalo až 15 tisíc lidí. Sultánovi vojáci nakupovali zotročené a také je často chytali na pevnině Tanganiky (ta je dnes spojena se Zanzibarem do federativní republiky Tanzanie). V 19. století odtud otroci putovali do Persie, Arábie, Egypta a dalších arabských zemí, které potřebovaly levnou pracovní sílu. Daně z každého prodaného umožnily bouřlivý stavební rozvoj, který vyvrcholil za vlády sultána Barghaše (1870–1888). To už byl Zanzibar samostatným státem, k odluce od Ománu došlo v roce 1861. Ve druhé polovině 19. století skotský misionář, lékař a cestovatel David Livingston zburcoval britskou veřejnost proti obchodu s lidmi, k Zanzibaru připlulo několik britských vojenských lodí, pod jejichž hrozbou sultán obchod s otroky zastavil. Později se stal Unguja Island na nějakou dobu dokonce součástí britského impéria a potřeba vzdělaných úředníků přivedla na Zanzibar řadu Indů. Zde se narodil slavný zpěvák skupiny Queen Freddie Mercury, jehož rodina pocházela z Pársů z Indie. Nezávislost získal Zanzibar v prosinci 1963, v dubnu 1964 bylo schváleno sjednocení Zanzibaru s Tanganikou a vznikla Tanzanie. Největší a hlavní město Zanzibaru je Zanzibar City s více než 200 tisíci obyvateli a jeho historické jádro Stone Town (Kamenné město) bylo v roce 2000 zapsáno na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO.

 

Stone Town

Velká část budov je stará maximálně sto padesát let, ale historie města je starší. Ve středověku začali na ostrov Unguja připlouvat obchodníci z Persie, od 12. do 15. století už ostrov udržoval obchodní styky s Arábií a Persií. V roce 1503 dobyli ostrov Portugalci a postavili zde první pevnost.

Mezi nejvýznamnější stavbu na ostrově patří Dům zázraků (Beit-al-Ajaib), který stojí přímo na nábřeží. Nechal jej v roce 1883 postavit sultán Barghaš a v té době byl nejvyšší stavbou celé východní Afriky (foto 2). Barghaš stavěl monumentální paláce a městské domy i přesto, že pod vzrůstajícím tlakem britských válečných lodí byl v roce 1873 obchod s otroky zakázán. Elegantní čtyřdílná stavba obklopená širokými verandami byla jako první dům na ostrově vybavena elektřinou, výtahem a tekoucí vodou. Dnes se v paláci nachází Národní muzeum historie a kultury.

Přiléhá k němu ománská pevnost Ngome Kongwe (Old Fort) (na snímku) s masivními zdmi z korálového kamene, která se v minulosti užívala jako popraviště, vězení nebo tržiště, celnice, depo pro železnici a dokonce i jako tenisový klub. Z pevnosti dnes zbylo pouze obvodové zdivo a velký amfiteátr, ve kterém v současnosti probíhají koncerty a společenské události. V době naší návštěvy zde probíhal Sauti za Busara music festival.

Forodhani Gardens je park podél moře naproti pevnosti. Po setmění ožívá místními trhy, kde prodejci za solidní ceny nabízejí především grilované ryby a plody moře. Můžeme zde ochutnat žraloka, tuňáka, makrelu královskou, humra, krevety, mušle, chobotnice či kalamáry. Lze si dát i takzvanou „Zanzibar pizzu“, jejímž základem je čapátí a vejce, náplň si můžeme vybrat z několika slaných i sladkých variant. Velmi dobrá je původem indická samosa, kořeněná brambora, falafel, maniok s chilli, chlebovník a různé druhy ovoce. To vše se zapíjí vynikajícím džusem z cukrové třtiny dochuceným limetkou a zázvorem.

Místní architektura mísí africké, arabské, perské, indické a evropské vlivy. Kromě historických a architektonických skvostů zde najdeme i tržnici s kořením. Ve spleti uliček plných krámků s rozličným zbožím lze snadno zabloudit, ale jejich atmosféra je neopakovatelná. Obyvatelé jsou přátelští, i když nehodláme nic koupit.

Snad nejvýznamnějším architektonickým prvkem ve městě jsou dveře z masivního dřeva, nejčastěji z chlebovníku nebo durianu, které byly symbolem bohatství místních obchodníků a kterých je tu na pět set. Dveře, lépe řečeno bohatě zdobené vyřezávané vstupy do domů, jsou často starší než domy, do nichž tvoří vstup. Jsou totiž z kvalitního dřeva odolného proti termitům, vodě a jinému poškození. Viděli jsme dva typy – starší arabské (ománské) obdélníkového tvaru a novější indické s kulatou horní částí a bohatými květinovými motivy. Vyřezávané motivy na dveřích jsou často islámské, jde třeba o citáty z Koránu. Mezi symboly se ale objevují také ryby (symbol plodnosti), řetězy či lana (bezpečí a ochrana proti zlu), kouř kadidla (symbol modliteb), lotosový květ (v Indii symbol životní síly, věčnosti a čistoty), květinové motivy (božská přítomnost), datlová palma (symbolizuje prosperitu). Zanzibarské dveře bývají často pobity mosaznými cvočky, což je zvyk pocházející z Indie, kde toto zdobení původně sloužilo k ochraně před rozzuřenými slony.

 

Muzeum otroctví

Během 19. století obchod s otroky vyrostl a řídili jej jak Evropané, tak Arabové, Indové a dokonce i místní vládnoucí rodinné klany. Uvádí se, že v polovině 19. století žily dvě třetiny populace Zanzibaru v otroctví. Desetitisíce otroků živořily v hrozných podmínkách malých cel a čekaly, až je prodají. Ve dvou sklepních celách, kam se světlo dostávalo dvěma malými otvory vydlabanými v kamenných zdech, muselo najednou přežít až pětasedmdesát otroků. Nemohli ani vzpřímeně stát.

Cely jsou dnes součástí St. Monica’s Guest House. Na místě někdejšího trhu s otroky stojí Anglikánská katedrála (Kristův kostel) – nejvýznamnější ukázka rané křesťanské architektury ve východní Africe. Oltář stojí symbolicky přesně na místě, kde byli ke sloupu připoutáváni a bičováni otroci. V blízkosti oltáře je na jednom z opěrných sloupů připevněn kříž s černým Ježíšem Kristem, který je vyroben ze dřeva stromu ze Zambie, pod nímž bylo zakopáno srdce Davida Livingstona.

Hned vedle katedrály byl na dvoře vytvořen v letech 1987–1998 skandinávskou umělkyní Clarou Sornasovou Památník otroctví (Kumbukumbu ya historia ya watumwa), který znázorňuje pět otroků z různých částí Afriky, různých kmenů a pohlaví, kteří jsou v jámě a jsou k sobě přivázáni řetězem, který je původní (na snímku).

Kdo byl Tippu Tipa?

Tippu Tipa pocházel ze smíšené arabsko-černošské rodiny, celým jménem Hamad bin Muḥammad bin Jumah bin Rajab bin Muḥammad bin Sa‘īd al-Murghabī, byl svahilský obchodník s otroky a slonovinou, který koncem 19. století prakticky ovládal se svou soukromou armádou rozsáhlé území v oblasti Velkých afrických jezer a východní oblast Demokratické republiky Kongo. Jeho přezdívka s největší pravděpodobností vznikla na základě jeho nervové choroby, kterou trpěl a která mu způsobovala škubání ve tváři.

V roce 1860 byl Tippu Tipa vyslán tehdejším ománským sultánem k jezeru Tanganika, aby získal otroky pro práci na zanzibarských hřebíčkových plantážích. Poměrně rychle se mu podařilo vytvořit soukromé impérium se sídlem v Nyangwe (místo v dnešní Demokratické republice Kongo) a stal se jedním z nejbohatších lidí své doby. Po sérii několika konfliktů a neúspěšných bitev s vládními jednotkami se vrátil na Zanzibar a žil z výnosů svých sedmi plantáží. Dnes už ho připomíná jen jeho dům ve Stone Town, který je v žalostném stavu. Jeho hrobka stojí zapomenuta uprostřed smetiště.

 

Prison Island

Na ostrůvek jsme pluli zhruba hodinu motorovým člunem. Kromě nádherných pláží a namodralé vody je na něm kolonie pro suchozemské želvy obrovské (svahilsky changuu), která tu vznikla v roce 1919, když dostal britský panovník darem čtyři želvy z ostrova Aldabra na Seychelách. Po sloních želvách jsou želvy obrovské druhé největší na světě, váží cca dvě stě kilogramů a dožívají se i více než dvou set let. Želvy na Prison Island se nechají krmit i hladit.

Britové na ostrůvku postavili budovu, která měla sloužit jako věznice, nakonec se ale využívala jako karanténní stanice pro otroky při epidemii žluté zimnice. Z bývalých kobek je dnes bar.

V lese žijí malé antilopy suni a několik druhů ptáků (např. snovači). Stojí tu také bývalý dům britského guvernéra z 19. století.

 

Farma s kořením

Zanzibar je označován jako ostrov koření, a tak jsme farmu s ním nemohli vynechat. Přivoněli jsme k citronové trávě, hřebíčku, pepři, vanilce, skořici, hodně silnému zázvoru a k mnoha dalším, Evropanům neznámým stromům a keřům. Vše bylo čerstvé, dostali jsme dokonce i ochutnat.

Text a foto: Helena Glezgová

Kastelánkou vizovického zámku je Jana Pluhařová už více než jedenadvacet let. Když zavře oči, přesně ví, co kde v interiéru leží. Přestože je objekt zvenčí spíše nenápadný, jakmile projdeme branou, okouzlí nás svou elegancí a klidem. Náš rozhovor je nejen o tom, jak se pracuje v národní kulturní památce.

 

 

Jak jste se k práci kastelánky vůbec dostala?

Bylo to souhrou okolností. Dva měsíce po svatbě, když jsme s mužem řešili, kde budeme bydlet, vyšel v novinách inzerát, že se hledá domovník vizovického zámku. Manžel se přihlásil do výběrového řízení a to místo dostal. Nastěhovali jsme se do předzámčí, do ještě nedokončeného bytu v místě bývalých stájí, kde dodnes nenajdete jediný pravý úhel, a ve zdi přežívají výklenky po napáječkách pro koně… Nádhera! Já jsem v té době pracovala jako vychovatelka na zdejším odborném učilišti. Když mi končila mateřská dovolená, dostala jsem místo ve Zlíně na odboru školství a kultury, dva roky na to však odcházel zdejší kastelán do důchodu. Měla jsem velkou chuť tu práci dělat a vyšlo to. Kastelánkou vizovického zámku jsem od června 1997, tedy už jednadvacet let.

 

Kolik u sebe musíte nosit klíčů?

Já osobně nosím dva svazky s dvaceti klíči, jsou to ale už ty současné, malé. Potřebujeme totiž spoustu kopií pro ostatní kolegy. Starých dozických klíčů mám ovšem v kanceláři plnou skříň a velkou krabici! Používáme je už jenom výjimečně. Ke spoustě z nich se mi zatím ani nepodařilo najít správný zámek, takže když mám někdy neplánovaně volnější den nebo aspoň půlden, pobíhám po zámku s košíkem klíčů a zkouším jedny dveře za druhými. Je to úžasný relax. A samozřejmě mám vždycky obrovskou radost, když zase některý pasuje, kam má!

 

Čím je podle vás vizovický zámek unikátní? Jak byste ho představila někomu, kdo ho nezná?

Náš zámek je na první pohled nenápadný, je takovým zvláštním způsobem zasazený do krajiny. Když pojedete autem kolem, možná si ho ani nevšimnete. Já vždycky říkám, že to sice není žádný prvoplánový krasavec, ale dokáže veřejnost okouzlit svým rodinným prostředím, zabydleností, klidem a vnitřní harmonií. Je to taková čistá francouzská elegance.

 

Kolik branami zámku ročně projde turistů?

Průměrná návštěvnost je kolem devatenácti tisíc lidí za sezonu, ale je pravda, že v posledních letech je to číslo spíše nižší. Na druhou stranu k nám v poslední době našli cestu turisté ze Slovenska, což dříve v takové míře nebývalo.

 

 

Na co byste k vám nalákala rodiny s dětmi, aby daly přednost výletu za historií před víkendovou návštěvou obchodního centra?

Rodinám s dětmi se snažíme prohlídku zámku přizpůsobit tak, aby je bavila. Naši průvodci si pomáhají jednoduchými pracovními listy s obrázky předmětů z prohlídkové trasy, které byly dříve běžnou součástí každé domácnosti, ale dnes už je děti neznají. Máme také velkou výhodu, že naši báječní průvodci umí udělat prohlídky zajímavé pro všechny věkové kategorie.

 

Vy sama po zámku provázíte?

Spíše výjimečně, mám totiž jeden „problém“. Jak jsem tady už tolik let, tak mám o zámku strašně moc informací a znám plno různých příběhů. Díky tomu nejsem skoro nikdy schopná vlézt se do časového limitu. Což o to, návštěvníkům to zpravidla nevadí, vlastně spíš naopak, jenže já tím způsobuji komplikace ostatním kolegům s návazností dalších prohlídek. Nejčastěji tedy provázím speciální hosty nebo individuálně.

 

Individuální prohlídky?

To jsou prohlídky určené pro jednotlivce nebo malé skupinky do osmi osob. Při nich se zájemcům věnuju vždycky já a provázím je celým zámkem. Taková prohlídka trvá minimálně dvě hodiny. Hosté si mohou říct, zda chtějí, aby byla prohlídka zaměřená třeba na nábytek, obrazy, příběhy… Nebo prostě jenom tak jdeme a povídáme si. Tento typ prohlídky si lidé zpravidla kupují jako dárek. Jsou ideální pro ty, co nechtějí spěchat nebo být rušeni dalšími lidmi.

 

Máte oblíbené informace, které ráda zmiňujete?

Jsou to takové, jak říkám, sondy do historie. Máme tu třeba jeden pokoj, kde se s návštěvníky vždy bavím o tom, jakým způsobem ho původní majitelé zařídili, aby měli dostatek světla pro své potřeby. Dnes jsme zvyklí se dotknout vypínače a kdekoliv si rozsvítit, což dříve neexistovalo. Lidé museli v maximální míře využívat denní světlo, takže třeba psací stůl dávali přímo do okna nebo zkrátka tam, kam denní světlo dopadalo nejdéle. Hodně také využívali zrcadla, která světlo odrážela. Baví mě, když mohu návštěvníkům nabídnout srovnání toho, jak vypadá jejich dnešní život a jak vypadal život lidí před sto lety.

 

To se určitě i často smějete…

Všeobecně u nás hodně dbáme na to, abychom se k návštěvníkům chovali jako ke svým přátelům, abychom navázali kontakt a atmosféra prohlídek byla lehce uvolněná. K tomu patří třeba i různé fórky. Teď nedávno mi zrovna jedna naše průvodkyně říkala, že návštěvníkům ukazovala bustu na krbu a svůj výklad uvedla slovy: „Zde můžete vidět bustu antického hrdiny…“ A nějaký pán se pohotově zeptal:  „Tak ona to není milostivá paní?“

 

Na které jiné momenty ze života na zámku ráda vzpomínáte?

Těch je samozřejmě plno, uvedu ale jeden příklad za všechny. Před třemi lety jsme zde měli kostýmové prohlídky zaměřené na panskou službu. Představovala jsem jednoho z herců, že je to hlavní majordomus pan Kovařík, který tu sloužil, a z publika se najednou zvedla ruka a paní povídá, že je vnučka pana Kovaříka. Mám tyto okamžiky, kdy se nějakým způsobem propojí minulost se současností, opravdu ráda.

 

Jsou dnešní návštěvníci jiní než ti, kteří zámek navštěvovali v době, kdy jste tu začínala?

Hodně se změnila skladba prohlídkových skupin. Dříve sem jezdily zájezdy ROH, podnikové zájezdy, v mnohem větší míře školní výlety, ale to bylo samozřejmě dáno dobou. Co se týká návštěvníků jako takových, musím říct, že dnes je obecně trošku složitější pořízení s lidmi. Návštěvníci někdy mají pocit, že když si za něco zaplatí, mohou si pak dovolit úplně všechno. Chybí jim úcta a respekt k práci druhých. A často bývají bezohlední i k sobě navzájem. Vůbec si třeba neuvědomují, že když vezmou na prohlídku úplně malé děti, které během prohlídky pořád povídají, pobíhají a často i pláčou, ruší tím ostatní platící návštěvníky ve skupině.

 

 

Spolupracuje zámek s městem?

Spolupráce trvá už velmi dlouho, od roku 1948 se tu pravidelně konají koncerty vážné hudby, které město pořádá. Od stejného roku se u nás dělají také svatby. Dříve jsme mívali i sto deset obřadů za sezonu, dnes jsme zhruba na polovině. Je to zase dáno dobou – snoubence už tolik netáhne klasika, mají raději méně tradiční obřady.

 

Máte tu nějaká strašidla?

Všude jsou strašidla, ale nemluví se o nich. Skoro každý z nás, kdo tu pracujeme, máme nějaký zvláštní zážitek, který nedokážeme vysvětlit. A vlastně ho neumíme ani pořádně popsat, protože v okamžiku, kdy ho vyslovíme nahlas, si připadáme tak trochu jako blázni.

 

Jaké radosti a starosti vám vaše práce přináší?

Tak to je asi nejtěžší otázka. Mám to do zámku jen přes dvůr a někdy tak vlastně ani nerozlišuji, co je v práci a co doma. Tím, že tu už tolik let trávím spoustu času, beru kolektiv spolupracovníků jako svou druhou rodinu. I tady zažíváme každodenní radosti i starosti. Někdy malé, někdy velké, jak to v životě prostě bývá. A do toho přicházejí starosti o tento velký dům. Já své působení na zámku beru jako dobrou panskou službu a snažím se ji dělat, jak nejlépe umím. Často přitom myslím na lidi, kteří tu byli přede mnou a taky někdy u nich v myšlenkách hledám pomoc nebo radu. Samozřejmě když se něco povede, je to velká radost. A naopak… Ale radost nám způsobují velkým dílem i sami návštěvníci. Líbí se jim u nás, nebojí se nám to říct nebo napsat, a to je pořádná motivace! Vizovický zámek prostě nelze nemilovat.

 

  

O zámku

Vizovický zámek nechal v polovině 18. století vystavět Heřman Hanibal z Blümegenu. Zámecké interiéry zařízené ve stylu baroko, rokoko, empír a biedermeier jsou vybaveny sbírkami porcelánu, orientálních předmětů i předmětů denní potřeby. Vůbec nejcennější zámeckou sbírkou je rozsáhlá kolekce obrazů z 16. až 19. století s unikátním souborem děl nizozemského malířství a pracemi významných tuzemských autorů. Spolu se zámkem byla založena také zámecká zahrada, kde jsou k vidění plastiky předního brněnského sochaře Ondřeje Schweigla. Na počátku 19. století přešlo vizovické panství příbuzenskou linií na rod Stillfriedů, kteří ho vlastnili až do roku 1945. Po druhé světové válce přešel zámek do státní správy a od roku 1948 je přístupný veřejnosti.

 

Autorka: Monika Valentová, Foto: Národní památkový ústav

V Tanzanii jsme se s Masaji setkali několikrát. Potkávali jsme je ve městech, několikrát nás jako domorodí průvodci vedli na odlehlejší místa africké přírody, masajské ženy nabízely korálky a také jsme měli možnost vstoupit do jejich vesnice. Masajové jsou vysocí a štíhlí, mají obličeje s ostrými rysy, úzkými rty a štíhlým nosem. Oblečení se liší podle věku, pohlaví a místa. Kolem ramen si zavěšují červenou nebo modrou bavlněnou látku, většinou kostkovanou nebo pruhovanou.

 

Ženy i muži svá těla zdobí různými malbami a nosí šperky. Na nohou mají jednoduché sandály z plastu nebo pneumatik. Dlouhé vlasy nosí jen muži válečníci, ženy mají hlavu vyholenou a naleštěnou tukem. Vody je v kraji Masajů nedostatek, proto se velice málo myjí, vodu zpravidla ani nepijí.

 

Masajové jsou africká černošská skupina nilotského původu a obývají území velké asi jako dvě České republiky na pomezí Keni a Tanzanie. Žije jich zde dnes asi něco kolem čtvrt milionu. Byli sem vytlačeni z rozlehlého území, které obývali po několik staletí. Na tomto území totiž vznikly současné africké národní parky a přírodní rezervace pro divoká zvířata a pro rozvíjející se turismus.

A kde jsou divoká zvířata, není místo pro dobytek. Krávy spasou všechnu trávu a navíc udusají zem, což nepřispívá k ekologické rovnováze. Divoká zvířata pak nemají co jíst a umírají hladem. Navíc v blízkosti masajských vesnic likvidovali jejich obyvatelé všechny predátory, kteří ohrožovali dobytek. Mezi Masaji a správci parků vznikaly velké konflikty, protože Masajové byli po opuštění původního území v dnešních národních parcích a rezervacích odříznuti od vodních zdrojů, které využívali k napojení dobytka. Situace se trochu uklidnila po zavedení vodovodu za hranice národních parků.

 

Bohatstvím Masajů je dobytek a děti

Masajové nejsou lovci, jsou pastevci a masajským bohatstvím je dobytek – krávy. Ale chovají i kozy či ovce. Čím má Masaj více krav, tím je bohatší, váženější a tím více si může dovolit manželek. Ženy si Masajové vybírají z jiných vesnic. Za nevěsty se platí krávami a všechny své ženy s dětmi pak musí Masaj uživit. I větší počet dětí značí váženost a bohatství masajského muže. Každá jeho žena si staví vlastní chýši, ve které bydlí se svými potomky. Žena musí být věrná jen jednomu muži.

Než však mladíci dospějí k manželství, musejí projít dlouhým procesem přijímání do kmene a rituálem dospívání. Po dvanáctém roce věku odcházejí mladí Masajové žít na několik let mimo vesnici – do Manaytta (vesnice bez ohrady), ve které si postaví svou chatrč a kde se učí tradicím svých otců – písně, tance a bojové prvky, učí se bránit zemi a dobytek, podstupují rituál obřezání a jsou přijati mezi takzvané mladší válečníky. Dříve se považovala za známku dospělosti schopnost ulovit lva holýma rukama, dnes se již na této podmínce tolik nelpí. Mladí muži, kteří opustí Manaytta, se plným právem účastní shromáždění a přispívají svými názory do života vesnice.

Krávy jsou nejen bohatstvím, ale zároveň i zdrojem potravy. Základem jídelníčku Masajů je kravské mléko a krev nebo směs krve a mléka známá jako Saroi. Krev získávají naříznutím krční tepny zvířete, aniž by ho zabili. Jednou za čas si dopřejí i maso.

Proč Masajové nepěstují zemědělské plodiny? Nesmějí žádným způsobem narušovat zemi, která je společně s krávami posvátná. Masajský bůh Enkai seslal na zem krávy, které jim poskytují vše, co potřebují k životu. Krávy jsou úzce spjaté s trávou a ta se zemí a porušit jakkoli její celistvost se nesmí. Proto Masajové nehloubí základy svých domů, neorají a nezkypřují půdu, aby v ní mohli něco vypěstovat, a nekopou studny. Nepohřbívají ani své mrtvé, odnášejí je do divočiny, kde si s nimi africké šelmy poradí. Někdy zemřelé pomazávají krví a tukem, protože kdyby zvíře nechalo mrtvolu bez povšimnutí, znamenalo by to, že je něco v nepořádku, a to by byla pro pozůstalé hanba.

Úctu svému bohu vyjadřují obřadem, při kterém obětují býka.

 

Ve vesnici Masajů

Na cestě do národního parku Serengeti jsme zastavili u masajské vesnice. Chvíli jsme museli počkat, než průvodce domluvil, zda můžeme do vesnice vejít. Po chvíli vyšla skupina mužů a skupina slavnostně ozdobených žen, aby nás přivítali. Zazpívali, muži zatancovali za doprovodu „píšťaly“.

Po uvítání nás pozvali do vesnice. Tam pokračovaly ženy ve zpěvu, muži nám ukázali hru „kdo vyskočí výš“ a jak rozdělávají oheň. Vše se odehrávalo v prostoru uprostřed vesnice, kde večer krávy uléhají ke spánku.

Mezitím jiné masajské ženy připravily pro turisty nabídku zboží. Koupili jsme šperky, misky, sošky, abychom jim přispěli na lepší život.

Masajská vesnice, neboli boma, má do kruhu uspořádané chatrče a je obehnaná plotem z větví a trnů, který ji chrání před divokými zvířaty. Syn náčelníka, jenž nám chatrč ukazoval, říkal, že ji staví zhruba čtyři dny a vydrží asi tři roky. Základní stavba sestává z větví, proutí, kůží, bahna, hnoje, popela, trávy a trusu, ale použijí, co se dá, třeba papír i kus igelitu.

Chatrč nemá okna. Vchází se do ní jakoby malou oblou chodbou, což je jakési bezpečnostní opatření proti nevítaným nočním návštěvám. Na noc se ještě vchod zakrývá větvemi a látkami. Uvnitř chatrče je chlad, není tu ani hmyz. V bomě je uprostřed malé ohniště, které stále slabě doutná, kout s nádobami na vodu a jídlo, stranou trochu vyvýšený prostor určený na spaní.

Ve vesnici byly pouze malé děti. Děti školního věku se učily ve škole nedaleko za vesnicí. Na jejich oblečení bylo znát, že vesnici navštěvují turisté. Mnohé vesnice totiž leží strategicky na trase k národním parkům a rezervacím, a tak nemají o návštěvníky nouzi. Přesto většina stále žije tradičním způsobem života. Na uvítanou nám děti zazpívaly, na tabuli byla napsaná písmena a číslice.

V Tanzanii je sice školní docházka povinná, ale také zpoplatněná. Děti proto často chodí jen do základní školy nebo ji nenavštěvují vůbec. Školství má v Tanzanii tři stupně: základní, střední a vyšší. Je vždy rozděleno na základní a pokročilejší: tedy dva roky předškolního vzdělání, sedm let základního vzdělání, čtyři roky středního, dva roky pokročilého a tři či více let vyššího vzdělání. Během základního vzdělání se děti učí nejen svůj rodný jazyk – svahilštinu, ale také úřední jazyk – angličtinu. Střední vzdělání si mohou dovolit jen rodiny, které mají možnost výdělku, vyššího vzdělání se dostane pouze dětem bohatých nebo těm, které někdo finančně podpoří (projekty adopce na dálku a podobně). Výuka na základních a často také středních školách je v holých místnostech, mnohdy bez lavic a jakýchkoli pomůcek. Ve městech nosí děti školní uniformy podle školy, do které chodí, a do škol je svážejí školní autobusy.

 

Masajové – nepřátelé i průvodci turistů

Měli jsme s Masaji „dobrou turistickou zkušenost“, proto jsme se divili, když nás průvodce upozorňoval, že od některých masajských vesnic se musíme držet co nejdále a odjet co nejrychleji, protože tamní na auta s turisty házejí kameny, jelikož je považují za ty, kteří je připravují o původní pastviny. U jiných masajských vesnic jsme mohli v klidu zastavit a naši domorodí řidiči jim zanesli něco z našich zásob, většinou barel vody.

S Masaji jsme se setkávali i při zastávkách na focení a podobně. Mnohdy se najednou objevili a chtěli být obdarováni. Dětem jsme vezli čepice, trička, zubní kartáčky, tužky a bloky.

Masajové pro nás byli ale nepostradatelnými průvodci na výletech do odlehlejších koutů africké přírody. Byli milí a pozorní, připraveni pomoci při překonávání překážek. Většina z průvodců mluvila anglicky, ale i s ostatními se dalo dohodnout posunky.

 

Text a foto: Helena Glezgová

Jdeme-li rušnou Karlovou ulicí v Praze, můžeme z amplionu ve všem tom turistickém shluku a shonu slyšet nereprodukovanou hru na klavír z Divadla Ta Fantastika. V jeho předsálí každý den hraje česko-srbský klavírista Dobrica Ristić. Směle by mohl hrát v hollywoodském romantickém filmu. Na první pohled působí jako světák jižního typu a zdá se, že tomu odpovídá i jeho temperament: je bezprostřední, společenský, šarmantní, rozesmátý a galantní.

 

Příjemný, leč povrchní první dojem však v mnohém překračuje: je to hluboký, skromný, neokázalý a statečný člověk s jemnou a lyrickou duší, ale také bystrý a vtipný pozorovatel a glosátor života. Sám o sobě v mírné nadsázce říká, že je jeden z posledních žijících romantiků. Denně zde přehraje celou škálu mezinárodních šlágrů a lidé, kteří sem přicházejí, tleskají a zpívají.

 

 

Hrou umíte posluchače strhnout. Jak to děláte?

Hraji všeobecně oblíbený repertoár a hraji jej rád. Neustále si jej rozšiřuji a každý den cvičím, abych byl v kondici. Snažím se odvádět profesionální výkon. Je mi velkým potěšením sdílet radost či dojetí z hudby s publikem.

 

Máte rád klasiku?

Ano, v hudbě, literatuře i módě. Klasickou hudbu mám rád, Mozarta a další velikány nesmírně obdivuji, ale myslím, že na poli takzvané vážné hudby již bylo řečeno vše. Problémem dnešní hudby není nedostatek interpretů, ale nedostatek skladatelů, skutečných tvůrců, géniů jako byl Mozart. Skladatelé dnes chtějí být co nejoriginálnější, chtějí se vymykat, přičemž se domnívají, že toho dosáhnou tak, že nebudou dodržovat tradiční hudební postupy. Mám však za to, že se jedná o omyl.

 

V současnosti  připravujete komerční projekt Romantic Rock Piano…

Projekt zahrnuje mou osobní interpretaci rockové hudby bývalé Jugoslávie, respektive romantické piano ve spojení se smyčcovou sekcí a akustickou kytarou.

 

Proč romantické piano?

Protože rocková hudba bývalé Jugoslávie, takzvaný ex you rock, je velmi romantická, a to jak po stránce hudební, tak textové. Hudba dřív obecně byla romantičtější než dnes. Je to pomalé, je to o lásce a citu. Jedná se většinou o zamilované texty, někdy filozofické. Takovou hudbu miluju. Je romantická, to znamená krásná a smutná dohromady. V bývalé Jugoslávii tento směr představovala, dnes již bohužel zaniklá, legendární skupina Bijelo Dugme. Některé z jejích textů napsali srbští básníci Duško Trifunovič a Vlado Diak.

 

Můžete kapelu Bijelo Dugme blíže představit?

Bijelo Dugme byla mánie. Přirovnal bych ji k beatlománii. Skupina vznikla v Sarajevu v roce 1973 a její název v překladu znamená Bílý knoflík. Nikdo nezaplňoval stadiony v takových rozměrech. Všichni si přišívali na čepice nebo na svetry symbolické bílé knoflíky. Byl to fenomén, který neměl v Evropě obdoby. Z této kapely vzešel Goran Bregović a samozřejmě také její vynikající první zpěvák Željko Bebek, který byl kdysi legendou, ale v Čechách bohužel příliš známý není. Kapela se stala symbolem nejen své doby. Její písně se staly hity, na území bývalé Jugoslávie je zná každý, zpívají se stále.

 

Vaším komerčním vzorem je jugoslávská rocková a popová hvězda Zdravko Čolić. Texty jeho písní jsou také romantické?

Ó, ano. Velice. Třeba jeho píseň Kak by moja bila (Kdybys byla moje) má tak podmanivou hudbu a slova, a Čolič ji navíc provedl vskutku bravurně, že mu museli dát ochranku, neboť se na něj lepily ženy, aby se s nimi oženil.

 

Jste jižní Slovan. Co je to podle vás „slovanská duše“? Myslíte, že něco takového mají i středoevropští Slované Češi?

Pro mě je „slovanská duše“ širší, v podstatě až univerzální pojem. Nechápu jej jako něco specifického pro Slovany, protože člověk, který je Slovan, se nemusí chovat jako Slovan, nebo může „slovanskou duši“ potlačovat. Vím, že tradiční chápání slovanské duše se pojí s pojmy jako lyrismus, romantismus, zasněnost, snílkovství, fantazie, filozoficko-existenciální tázání, jistá vnitřní rozpolcenost, pohostinnost, atd.  Ano, to vše ke slovanské duši patří. Ale pro mě osobně je to ještě něco jiného. Je to otevřenost ve smyslu úzké vazby k pravdě a upřímnosti. Není to chytráctví, zaprodanost, diplomatické kličky, je to bezelstnost. Pokud se ptáte, zda Češi mají slovanskou duši, tak ano, někteří určitě, ale ne všichni.

 

Máte specifický vztah k zemi, se kterou je pojem „slovanská duše“ spojován především – k Rusku. Proč?

Rusové mají velkolepou literaturu, kde je slovanská duše mistrovsky vyobrazena a kde má „slovanská duše“ coby pojem zřejmě své kořeny. Mají skutečně světové autory, které jiné slovanské národy nemají. Kdybych měl jmenovat současnou ruskou osobnost, o které se domnívám, že má onu slovanskou duši, a pro kterou tento pojem něco skutečně znamená, pak je to světová oftalmologická špička, vědec, spisovatel, cestovatel a dobrodruh v jedné osobě Dr. Ernst Muldashev. Působí na vyhledávané oční klinice v městě Ufa, nedaleko pohoří Ural. Z jeho úst jsem několikrát osobně slyšel: „My tady léčíme duší….!“ A že se podle toho chová, dokládají např. i následující situace: při bojích na Ukrajině střepina z granátu zasáhla oko malého ukrajinského chlapce. Jeho rodiče neměli peníze na náročnou a drahou operaci, kterou musel podstoupit. Doktor Muldashev chlapce přijal, operaci provedl a uhradil ji sám. Naopak nastala situace, kdy se manželce bohatého arabského šejka dostala do oka, tuším, kyselina a on přišel za doktorem Muldashevem a nabízel mu, že každému doktorovi na jeho klinice věnuje auto v hodnotě jednoho milionu dolarů, když ji přijme. Doktor Muldashev mu však ukázal dveře a doslova a do písmene ho vyhodil.

 

Při jaké příležitosti jste se s tímto lékařem setkal? 

Mně osobně provedl Dr. Muldashev dvě větší úspěšné operace, které zásadním způsobem změnily můj život. Díky němu jsem tím, kým jsem dnes. Je to výjimečný talent. Jeho práce mikrochirurga je nesmírně těžká, ale neuvěřitelně krásná. Jsme dokonce tak trochu kamarádi. Po úspěšné operaci jsme si dlouho povídali, dostal jsem i vodku… Je to velmi milý člověk, s kuráží a silným srdcem a je s ním legrace. Musím říct, že jsem Ufu chápal dokonce jako svůj druhý domov. Měl jsem zde i hodně kamarádů. Je mi však blízké i to, co řekl ruský básník Jesenin, že pro křesťana domov není jen Rusko, ale celá zem.

 

Jihoslovanská duše je zároveň duše balkánská. Co znamená balkánská duše v jugoslávské rockové písni?

Zatímco v Čechách se pojem duše používá spíše výjimečně a patří spíše do niterné až náboženské sféry, na Balkáně je tomu jinak. Tam se nejen v písni mnohem více pracuje s emocemi a patosem. Vše je mnohem osudovější, víc na život a na smrt, vše se hlouběji prožívá. Kromě romantických vzplanutí a velkých gest lásky se běžně setkáváme s pojmy jako zraněná duše, jed v srdci, osud, vina, prokletí, výčitky, ve jménu zraněné lásky se dovolává Bůh, chápaný jako soudce. Zdálky to občas připomíná dokonce až citové vydírání či manipulaci a někdy snad i lehké „chucpe“, ale to vše je zaobaleno do hudebně a veršově nádherného a romantického hávu, že to nejedné dívce zamotá hlavu. Balkánci sami vidí svou mentalitu v pojmech srdce, duše, hudba, přátelství, pomoc, smích, rodina, pohostinnost. Osobně mám z Balkánu nejraději Sarajevo, tam vznikly písně, o kterých se bavíme, a také podoba balkánské duše je mi tam nebližší.  

 

Můžete srovnat postavení hudby v Čechách a v Srbsku?

V tomto smyslu je Srbsko jiná planeta. Živá hudba a zpěv jsou přirozenou součástí života. Když jedu do Bělehradu, vždy se těším na to, jak mi v každé restauraci zahrají píseň, kterou si vyberu, třeba Laku noć sviraći či Oprosti mi što te volim, a jak si zazpívám. V Srbsku se v restauracích a hospodách hraje až do rána. Hudba a zpěv jsou všeobecně přijímané jako hodnota, panuje k nim úcta a respekt. V restauračních zařízeních obvykle znějí harmonika, tamburína, kytara a někdy také klarinet. Hosté na muzikantech nešetří. Srbové dají za hudbu poslední peníze.  

 

Co dělají vaši rodiče? Z jaké rodiny pocházíte?

Můj otec se od nepaměti zabývá obchodem s loutkami. Jako kluk jsem mu pomáhal prodávat, takže jsem kromě hudebníka také ostřílený obchodník. Je v tomto oboru opravdu mistr. Zabývá se jimi obchodně, ale i jako jejich propagátor a lektor workshopů. Účastnil se mezinárodních veletrhů v Německu a Americe, měl obchod ve Španělsku. Jedná se o značkové loutky, které vyrábí specializovaná ruční výrobna. Moje matka pracuje v obchodě s parfémy. Jinak se věnuje domácnosti, což dělá se skutečnou bravurou. Je to nádherná žena a laskavá matka. Mimo jiné také krásně zpívá. Vděčím jí, stejně jako otci, za mnohé.

 

Často mluvíte o svém psu…

Další legenda! Rocky byl zlatý retriever a třináct let vážený člen rodiny. Měl neopakovatelnou povahu, po které se mi často zasteskne, a byl také tak trochu průšvihář: jednou jsem s ním šel, ještě jako kluk, Pařížskou ulicí. Naproti nám šli nějací lidé, kteří také měli zlatého retrievera. Byla to fena. Za normálních okolností by Rocky ztratil hlavu, ale tentokrát si jí vůbec nevšímal a táhl mě dál – na Staroměstské náměstí. Neomylně se zastavil tam, kde opékali sele. Vyvalil oči, vyplázl jazyk a dlouho a upřeně se díval. Mezitím nějakému zákazníkovi odřízli kousek a on zaplatil sto třicet korun.  Rocky ze selete nespouštěl oči. Začal štěkat a výt. Nedal se odvést pryč. Začínal jsem být nevrlý, Rocky na mé povely nereagoval, stal se pánem situace. Nakonec se stalo něco neočekávaného: prodavač uřízl stejně velký kousek selete jako zákazníkovi a hodil jej Rockymu. Maso zmizelo, prodavač se zasmál a nad mým kostrbatým vysvětlováním, že bohužel nemám u sebe peníze, mávl rukou…

 

***

Dobrica Ristić (*22. 2. 1990, Kragujevac) je český klavírista srbského původu. Vystudoval Konzervatoř Jana Deyla a absolvoval herecké kurzy v Divadle DISK u prof. Vinaře z DAMU. V Praze žije od svých tří let, kdy jeho rodina emigrovala z Jugoslávie. V letech 2009–2012 byl klavíristou v Paláci U Kočků v Praze. V současné době působí jako klavírista v divadle Ta Fantastika.

 

Autorka: GR, Foto: Michal Kubelka, autorka

Strana 1 z 33

Partneři

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test