Partneři:

FORTUNA

Nakladatelství SPN

Ucitelské noviny

FLORA

Kartografie

Šumavské lázně

Dvojka - Český rozhlas

Má vlast cestami proměn

Výstaviště Lysá nad Labem


číslo 29
2010 - ročník 42

Svět víry

Chrám jako zahrada

Lidé na českobudějovické trolejbusové zastávce proti chrámovým dveřím netuší, že kousek odtud je zvláštní kostel, v němž září zlaté stěny a v modři se vznášejí andělé. Nezajdou sem ani turisté, kteří míří do jižních Čech za památkami, vyjma fajnšmekrů na architekturu beuronského stylu. Tento skvost zůstává utajený – ale my jej rádi našim čtenářům odhalíme…

                          

„Hle, příbytek Boží mezi lidmi,“ zve název elegantní a zvláštní knihy do ještě podivuhodnějšího kostela Panny Marie Růžencové v Českých Budějovicích. Procházíme tmavou chodbou mezi různými, úplně obyčejnými dveřmi, až nás zastaví kovaná mříž. P. Tomáš Cyril Havel, představený Kongregace bratří Nejsvětější Svátosti, jež tu sídlí, si někdy lidi, kteří přicházejí poprvé, vychutnává.
Otevře a nechá nás vejít do tmy. Matně tušíme lavice, v tichu usedáme, a pak se rozsvítí… Ocitneme se náhle snad ve starověké egyptské říši nebo v Byzanci oděné v brokát, obklopeni nádherou ikon a tajuplných textů. Nejde ovšem o zázrak, ale o dobře promyšlený efekt.

Podivín, nebo génius?
Německý umělec Peter Lenz, muž vysoce vzdělaný v dějinách umění i v praktické architektuře, řezbářství a sochařství, chtěl povýšit matematickou dokonalost přírody na Boží vlastnost a zachytit ji do geometrických tvarů. Na základě zlatého řezu, provázejícího všechny velké styly, propočítává proporce a přidává symboliku, jejíž rozluštění je nikdy nekončícím dobrodružstvím... Svou filozofii i víru uplatňuje poprvé roku 1869 v benediktinském klášteře v městečku Beuron ležícím na horním toku Dunaje v Bádensko–Württenbersku. Jeho styl je natolik výjimečný, že dostává název beuronská umělecká škola. Když v roce 1880 zve kardinál Bedřich Schwarzenberg benediktiny z Beuronu do pražských Emauz, je mezi nimi i Peter Lenz, který zde skládá věčné sliby a stává se bratrem Desideriem. V Čechách sice zůstane jen dvanáct let, ale sémě jeho myšlenek u nás vzklíčí v několika dodnes zachovaných úžasných stavbách – v kostele sv. Gabriela na pražském Smíchově, v chrámových interiérech v Teplicích, Hradci Králové, Opavě a v Českých Budějovicích. Ten zdejší je dílem benediktina Jaroslava Majora, řádovým jménem Pantaleon, přímého žáka tvůrce beuronské umělecké školy. Milovníci umění, kteří se s jejím stylem setkali, vědí, že odhalit myšlenkové konstrukce Petera Lenze není možné na první, druhý ani snad na stý pohled. Mají proto svou Společnost přátel beuronského umění (viz www.beuron.cz).

CO  BYCHOM V RŮŽENECKÉM KOSTELE NEMĚLI PŘEHLÉDNOUT
ψ Výmalba na stropě nás zve do nebe a všechny postavy jdou jakoby s námi – jejich nohy směřují ke vchodu a hlava k oltáři. Postavy a tváře lidí jsou vkresleny do rovnostranných trojúhelníků a kruhů podle tzv. kánonu lidské postavy.
ψ Kromě oltářního obrazu P. Marie Růžencové najdeme slovo Maria i na bočních zdech – snad tisíckrát. Provázíme Marii na dřevořezbách křížové cesty i na patnácti obrazech z jejího života. Řadu uzavírají obrazy Matky radosti a Matky bolesti.
ψ alby na stěnách vítězného oblouku zase opakují slovo oltář: Kristus jako velikonoční beránek, Abraham přináší v oběť Izáka, Melchizedech obětuje chléb a víno. Na průčelí posledního oblouku už jen andělé zvou k Božímu příbytku uprostřed lidí – ke svatostánku. ψ
Ornamenty vycházejí z tradice arabského a byzantského umění, ale jsou promyšlené a přesně propočítané podle poměru „zlatého řezu“ a včleněné do křesťanské mystiky.
ψ Typickým beuronským zdobným prvkem je písmo: latinské citace z Bible a slova modliteb dokreslují sdělení umělců o cestě za Bohem.

                          

Za vším hledej petriny
Ne všichni návštěvníci českobudějovického kostela Panny Marie Růžencové však jeho prostor berou jako galerii, jakkoli prodchnutou vírou svého duchovního otce. Chrám, utajený mezi řadovými činžáky, byl vždycky převelice živým místem. Začalo to už za faráře Klementa Petra, který stavbu svatostánku inicioval a v roce 1900 se těšil z jeho vysvěcení. Sám z chudé sušické rodiny už jako kněz pomáhal ze všech sil nemajetným chlapcům nejen najít střechu nad hlavou, ale i mít možnost studovat nebo dostat práci. Poměrně rychle kolem něj vzniklo společenství, kterému lidé začali spontánně říkat petrini. Je to dodnes jediná zcela původní mužská kongregace vzniklá v Čechách. Petrini se vždycky těšili úctě, vždyť za hospodářské krize provozovali několik řemeslných dílen, jen aby lidé měli zaměstnání. Za války i v komunistické éře byli natolik věrni Bohu, že je neminula totalitní vězení. Pamětníci dodnes vzpomínají, co pro ně znamenaly v Husákově době zcela převratné „kytarové mše“. I když je neprovozovali vyhnaní bratři, stejně se chodilo „k petrinům“. Mimochodem, i když se tu nyní opravují varhany, bez kytar se žádná neděle neobejde. To, že na mši chodívá dvě stě lidí a z nich polovině ještě nebylo třicet, je téměř neuvěřitelné. Pikantní protiklad k malbám inspirovaným dávnověkým uměním!

KDO JSOU PETRINI?
Kongregace bratří Nejsvětější svátosti vznikla iniciativou kněze Klementa Petra (1856–1901) v roce 1891 v Českých Budějovicích a jejím posláním bylo pomáhat nemajetným chlapcům, kteří přišli z venkova za prací a studiem. V roce 1900 byl pro život komunity postaven kostel P. Marie Růžencové v beuronském stylu. Kongregace vyvíjela svou činnost do roku 1950, kdy byla zrušena (v důsledku politické situace v České republice). Obnovena byla v roce 1989 a dnes působí na třech místech v republice: v Českých Budějovicích, Písku a Brně. Celkem má 12 bratrů, z toho jeden žije v Brazílii. Podle tradice se petrini věnují především výchově a vzdělání dětí. Více na
www.petrini.cz.

                           

Místo setkání s mládím
Tak jako jiní řeholníci, i českobudějovičtí petrini se dočkali spravedlnosti a hezkých pár let už zase spravují svůj neobvyklý kostel. Napsali o něm knihu, s radostí ho ukazují návštěvám a dbají na jeho renovaci. Stejně tak jsou rádi v křesťanském rodinném centru Petrklíč, kterému poskytli v klášteře prostor. Snad proto, že jsou ve zdejší komunitě pouze tři, nepočítaje dva spolubratry v kněžském domově seniorů, nacházejí tu svou rodinu. Dvakrát třikrát do týdne tady potkáme maminky s dětmi, které si hrají anebo sledují, co pro ně i pro sebe dospělí připravili. Víra není podmínkou, snaha udělat něco pro druhé ano. Jednou tatínek, znalec stínového divadla, hraje své představení, jindy někdo přivede kamaráda, aby informoval o mléce nikoli z krabičky, ale od kravičky, pak se zase šijí z látky hlavolamy a do toho všeho se míchají masopustní reje i svatovítské hrátky s ohněm a kovadlinou. Představený kongregace, dvaatřicetiletý pater Tomáš Cyril Havel má lidi evidentně rád. Prý v klášteře ještě chybí kavárna a zahrádka s prolézačkami. Protože petrini mají své komunity ještě v Brně a Písku, tak úvahy o budoucnosti směřují i tam. V Písku jde o vytvoření vzdělávacího centra, které by mimo jiné seznamovalo například učitelky mateřských škol s pedagogickým směrem Franze Ketta z Německa. Půvab jeho školek spočívá v křesťanském pojetí člověka, kdy se děti učí hezkým vztahům ke světu, a tím i k Bohu. Školky, které si tento princip vzaly za své, dnes úspěšně fungují v Itálii, takže se tam také díky pateru Havlovi vypraví jedenáct učitelek na stáž. P. Havel se podílel na vypracování vzdělávacího programu pro předškoláky, a teď společně s paní Evou Muroňovou z ostravského katechetického a pedagogického centra chtějí aplikovat celý projekt na české poměry. Jak pan farář říká, Růženecký kostel je „takový rodinný.“ Když se z P. Tomáše Cyrila Havla snažíte vydolovat, proč šel studovat bohosloví, vždyť je evidentně skvělým manažerem a podle zájmu o alternativní předškolní pedagogiku by byl i výborným kantorem, řekne, že už to tak měl nastavené odmalička – že bude knězem. A úplně nepánbíčkářsky se směje, že jsou s bratrem v zemědělské rodině od Pacova dva exoti: jeden módní návrhář a druhý farář.

Marie Šotolová
Foto Petr Kuník, Hana Doskočilová a autorka