Partneři:

FORTUNA

Nakladatelství SPN

Ucitelské noviny

FLORA

Kartografie

Šumavské lázně

Dvojka - Český rozhlas

Má vlast cestami proměn

Výstaviště Lysá nad Labem


číslo 17
2013 - ročník 45

Svět víry

Bernadetta proslavila Lurdy

Jméno vizionářky Bernadetty Soubirousové, která spatřila v roce 1858 při sbírání dřeva u Massabielské jeskyně Pannu Marii, je známé po celém světě. Život chudé, nevzdělané a nemocné dívky naplněný modlitbou a jednoduchostí, byl oceněn při jejím svatořečení papežem Piem XI. před 80 lety. Bernadetta je patronkou nemocných, zvláště astmatiků, chudých, ale i lidí, kterým se posmívají pro jejich zbožnost.

              Jeskyně zjevení, v popředí řeka Gáva v Lurdech

Podle Bernadettiny kmotry Bernardy Castérotové chodila dívka do školy jen výjimečně, protože se jako nejstarší ze šesti dětí musela starat o mladší sourozence.

Bernadettin růženec
Narodila se 7. ledna 1844 ve velmi chudé rodině. Bernadetta prodělala v dětství řadu chorob a jejich následky nesla po celý život. Nenaučila se číst, ani psát a místo modlitebních knížek používala jenom růženec. Jako nejstarší ze všech sourozenců se musela starat o ostatní, a proto nastoupila do školy až ve dvanácti letech.
Bernadetta sama o sobě jednou řekla, že neuměla nic jiného než růženec. Když pobývala jeden čas u své tety na venkově, měla na starosti ovce. Hlídala stádo a přitom si pod jedním kaštanem postavila oltáříček s obrázkem Panny Marie. Tam se také modlila růženec, jak byla zvyklá. V den prvního zjevení 11. února 1858, když Bernadetta uviděla Paní v bílém rouchu, také vzala růženec, který měla při sobě, a chtěla se jej modlit. Tehdy ale vůbec nemohla zvednout ruku, aby se pokřižovala.
Čtrnáctiletá Bernadetta sama vypověděla, že Paní si od ní vzala její růženec a nejdříve ona udělala znamení kříže. Pak se o to dívka pokusila znovu a kříž se jí už podařil. Růženec se pak modlila na kolenou v přítomnosti tajemné Paní. Bernadetta se i při dalších zjeveních, která následovala, modlila růženec.
Dokud Paní neřekla Bernadettě své jméno, nazývala ji Aqüero, tj. „ta věc tam“, ačkoliv od ní všichni chtěli slyšet, že to byla Panna Maria. Ze zprávy policejního komisaře Jacometa, který Bernadettu vyslýchal jako první, je zřejmý hluboký klid mladého děvčete před policejním úředníkem, jež se nenechalo zmást.
„A co jsi viděla?“
„Něco bílého.“
„Něco nebo někoho?“
„Ta věc měla postavu dívky…“ Při nesčetných výsleších měla Bernadetta úžasný smysl pro objektivitu a neměla vůbec žádné mystické nadání. Neřekla ani slovo navíc a ani jedno slovo nevynechala. Všem, kteří jí namlouvali, aby zjevením nevěřila, odpovídala: „Aqüero mi neuložila, abych vás přesvědčovala, pouze mě prosila, abych vám to řekla.“
Aqüero se jí představila až o několik týdnů později jako Neposkvrněné Početí. Bernadetta si i potom zachovala svou přátelskou, přirozenou a prostou povahu. Lidé ji obléhali, měla rozdávat autogramy, žehnat růžence, ale všechny odmítala: „Dotýkejte se jich sami a budou stejně dobré.“ Když někdo chtěl políbit její růženec, říkala: „Lidé se úplně zbláznili!“
Během pěti měsíců se paní ukázala osmnáctkrát. Při posledním zjevení 16. července 1858 klečela na druhém břehu řeky Gávy, protože jeskyně byla uzav­řena. Úřady se postavily proti zjevením a nechtěly tady ani poutníky. Až 18. ledna 1862 vydal biskup monsignor Laurence pastýřský list, v němž uznal pravdivost lurdských událostí.

 Rodný domek Bernadetty Soubirousové v Lurdech v r. 1912 

                                     Bernadettina podobizna

Ukryta před světem
Nejprve byla Bernadetta ukryta v lurdském hospicu. Chodila tam do školy a pomáhala sestrám v kuchyni a na zahradě. Měla špatnou paměť a nikdy se nenaučila správně francouzsky psát. Soužily ji nemoci, ale přesto byla živá a veselá jako jiné děti jejího věku. Jednou jí lékař nařídil kvůli astmatu šňupat tabák a Bernadetta dala celou dávku spolužačkám ve třídě, aby všechny kýchaly. Jindy se na ni učitelka tak rozzlobila, že jí dala pohlavek.
V květnu roku 1866 byla u jeskyně otevřena krypta a při té příležitosti se v procesí musela ukázat i Bernadetta. Dav zvědavců pak večer dorazil k hospicu, aby ještě jednou vizionářku zahlédl. Ta se měla proto procházet v podloubí střeženém vojáky, na což reagovala bolestným povzdechem, že ji ukazují jako nějaké vzácné zvíře. V červenci 1866 vstoupila do kláštera v Nevers k milosrdným sestrám. S pláčem se rozloučila s rodnými Lurdami: „Matko, nikdy na tebe nemohu zapomenout.“

Smeták v koutě
Bernadetta, řeholním jménem Marie Bernarda, říkala, že jejím zaměstnáním je být nemocná. Nikdy totiž nebyla zcela zdravá. Od dětství trpěla astmatem a kašlem, prodělala několik zápalů plic, trpěla revmatismem, postupem času tuberkulózou, kostižerem, vředy a nakonec se jí na pravém koleni objevil veliký nádor. Často byla nucena prosedět celou noc na kraji postele s nohama na židli, protože ji sužoval astmatický kašel, ale nikdy si nestěžovala. Věděla, že Maria jí předpověděla: „Neslibuji ti, že budeš šťastná v tomto světě, ale v tom druhém.“
Její utrpení nebylo jen tělesné, velmi trpěla i nepochopením spolusester v klášteře. Pro citlivou a prostou Bernadettu neměly sympatie ani představené. Docházelo často k nedorozuměním, nespravedlnostem, k uplatňování nezasloužené tvrdosti, a dokonce i k ponižování. Generální představená například řekla při vizitaci biskupovi, že se k ničemu nehodí, leda za pomocnici ošetřovatelky… Ale tuto funkci vykonávala Bernadetta bez jakékoli hořkosti na výbornou!
Často se přirovnávala ke smetáku, který slouží k zametání a potom se postaví do kouta za dveře. „To je můj příběh,“ říkala, „Svatá Panna si mnou posloužila a pak mě postavili do kouta. To je moje místo, tady zůstanu.“
Zemřela 16. dubna 1879 ve 35 letech zcela vyčerpaná. V klášteře žila třináct let.
Tělo dívky, která byla velká jen 142 cm, bylo několikrát exhumováno z hrobu v zahradě kostela: poprvé v roce 1909 – a všichni byli překvapení jeho neobyčejnou zachovalostí. V roce 1925 byla blahořečena a měsíc poté, 18. července roku 1925, bylo tělo přemístěno do proskleného sarkofágu, který stojí dodnes v kapli kláštera Saint-Gildard v Nevers. Papež Pius XI. Bernadettu svatořečil 8. prosince roku 1933.
U lurdské jeskyně byl postaven kostel. A léčivý pramen, který Maria Bernadettě ukázala, dodnes vyhledávají statisíce nemocných. Zajímavé vyprávění Anny Schluderbachové nám přiblíží velkou národní pouť v červenci 1912. Tehdy se z Čech a Moravy vypravila do Lurd početná skupina pěti set poutníků. 

  Anna Menghinová s bratrem v Lurdech před uzdravením...

                                ...a oba dva po uzdravení

Vzpomínky na pouť
Anna Schluderbachová sepsala svoje vzpomínky do památníčku bohatě ilustrovaného fotografiemi. O samotných Lurdech píše: „Ubytování v Lurdech proběhlo celkem hladce a ještě téhož večera o šesté hodině se všichni účastníci sešli u sochy svatého archanděla Michaela, odkud v impozantním průvodu za zpěvu latinské litanie loretánské a písně Ó Sanctissima se odebrali k posvátné jeskyni Zjevení Panny Marie, proslavené zázraky. Zde vystoupil na kazatelnu náš duchovní vůdce a jménem poutníků složil hold Neposkvrněné Panně. Po osmé hodině večerní účastnili jsme se všichni světelného průvodu, jehož velkolepost je nejlépe si představiti ze slov nejednoho z nás, jenž v úchvatném, radostném roznícení o něm pravil: To se nedá vypsat, to se musí prožít! Obrysy celé baziliky a věže zářily ve světle tisíců žárovek a po cestách obrovské esplanády před ní i po arkádovém schodišti vinul se proud nesčetných tisíců ctitelů Matky Boží, každý s rozžatou svící v ruce. Ten proud novými a novými příchozími vzrůstal do nekonečna a bylo již blízko desáté, když teprve dozněla poslední sloka Lurdského Ave a žárovkami osvětlený obrovský kříž na protější hoře Pic du Jer pohasl.“
Naši poutnici zaujala i katedrála, kde prožili mši svatou: „Sta a sta praporů a různých korouhví se napočte v katedrále. Zlatých srdcí, velkých i malých, různých klenotů a nástrojů, znázorňujících vyobrazení vyslyšených proseb, modliteb, tužeb, je zde na tisíce. V prostřední rozsáhlé hrobce, v růžencové basilice i v horní katedrále sta a sta tabulek a mramorových destiček se jmény dárců hlásá vděčnost a lásku za vyslyšení proseb. Zlatá srdce jsou sestavena v písmena a z těch předlouhá věta se vine po klenbě chrámové od vchodu až k hlavnímu oltáři a hlásá moc Panny Neposkvrněné. Na hořejší katedrále jsou hodiny, které každou čtvrť harmonicky odbíjí a zcela srozumitelně hlásají do okolí slova: Bernadetta – O Regina – O Maria – Immaculata.“
Výprava z Čech a Moravy zažila na vlastní oči neuvěřitelná uzdravení. „Nám se dostalo té milosti, že za krátkého pobytu v Lurdech byli jsme svědky sedmi zázračných uzdravení. Naše výprava byla omilostněna tím, že spolupoutnice z osmé skupiny slečna Anna Menghinová z Kaltern v Tyrolích byla zázračně v okamžiku uzdravena. Když při průvodu 5. srpna v pondělí o čtvrté hodině odpolední požehnal jí biskup Nejsvětější svátostí, podle jejích vlastních slov projela jí celým tělem hrozná bolest a dětinně vroucím srdcem zvolala: „Ježíši, smiluj se nade mnou ubohou!“ Chtěla se vzchopit z vozíku a obejmout Svátostného Ježíše, jejž nesl pan biskup. V tom okamžiku se s ní stala změna, berle podala svému bratru, jenž ji doprovázel, a povstala zcela zdráva. Okolostojící zástupy by ji byly umačkaly radostí a nadšením,“ vypráví poutnice Anna.
Průvodci ji pak odvedli do kanceláře, kde úřadovali lékaři, aby pronesli právoplatný úsudek. Berle byly ihned zavěšeny do zázračné jeskyně. Radostnou událost telegraficky sdělili do rodného města Kalternu farnímu úřadu a příbuzným. Vyprávění dokreslují i fota dívky na vozíčku i bez něj.
A mimořádné uzdravení přineslo i další ovoce, jak uvádí Anna Schluderbachová: „Když úředník z Vídně, který dlouhá léta nebyl u svátostí a do Lurd přijel ze zvědavosti, spatřil zázrak se slečnou Menghinovou, šel druhého dne ke svátostem a prohlásil, že tou událostí je donucen zanechat dosavadního života a začít život nově, jak se sluší.“

Ludmila Kotrmanová
Foto archiv autorky