Nyní výhodné predplatné - informujte se na bezplatné telefonní lince 800 300 302

FORTUNA

Nakladatelství SPN

Ucitelské noviny

KNA

Jazyky ALBION


číslo 28
2012 - ročník 44

Záhady české historie

Radary SS na magické skále (4)

Důvod, proč si nacistická organizace SS vybrala Zbiroh jako místo pro své záhadné aktivity, může souviset s odněkud zvláštní minulostí objektu. Zámek, který předtím býval hradem, odjakživa přitahoval podivné události – a také esoteriky a příslušníky tajných řádů všeho druhu.

Založení hradu Zbiroh se ztrácí v temnotách dávných časů a moc se toho o něm neví. Jisté je jen to, že jde o nejstarší manský hrad v Čechách, tedy takový, který nepatřil králi. Nejstarší zmínka o něm pochází z roku 1230, kdy tu sídlil jakýsi Chřen ze Zbiroha z rodu Sulislavců. Má se za to, že jej postavil jeho předek Břetislav někdy koncem 12. století. Už ke vzniku hradu se ale vztahuje pověst, která naznačuje, že jde o podivné místo.

                  Zámek Zbiroh na kresbě z 19. století

Energie z hlubin

Podle legendy byl hrad založen na místě, kde zbloudilí lovci našli velké množství jeleních parohů. V jeho jméně dodnes slyšíme „sbírání rohů“. S něčím takovým se člověk nesetká často – nejen v přírodě, ale ani v legendách, takže je možné, že historka má nějaký pravdivý základ. Zvířata buď na této lokalitě ze záhadných důvodů často umírala, nebo sem parohy přinášeli předkřesťanští obyvatelé kraje do své svatyně. Obojí by mohlo naznačovat přítomnost něčeho tajemného, neznámého...
Ale nejen to. Podle pověstí se u buližníkové skály nápadně často vyskytovali také ohniví ďáblové a jiná světelná zjevení. Historky o setkání s nimi byly zaznamenány ještě v 19. století. Například roku 1821 tu strážný ze zámku pronásledoval hlučné a plameny plivající světlo, které mu nakonec zmizelo ve skále. Nepříjemné zážitky, podivné nehody a mimořádné události tu prý byly časté dokonce ještě za časů, kdy na zámku sídlila armáda socialistického Československa.
Zbiroh přitahoval i esoteriky a mystiky všech časů. Několik let patřil císaři Karlu IV., který se o tajemno velmi zajímal. Na jeho podobě se podepsal také „císař alchymistů“ Rudolf II., který ho nechal přestavět na renesanční zámek.
Dlouhou řadu let tu žil a pracoval slavný secesní malíř Alfons Mucha, o němž je známo, že byl členem zednářské lóže. Zednáři se sem za ním často sjížděli – a on sám si prý nechal zřídit lůžko v místnosti nad ústím hradní studny, která míří hluboko do buližníkového skalního masivu.
Ani geologové nevylučují, že by lokalita mohla mít některé neobvyklé vlastnosti, snad v důsledku křížení tektonických zón, které šíření elektromagnetických vln prokazatelně ovlivňují. Méně jasné je, zda by takový vliv mohl mít i jaspis v buližníku, jemuž to bývá přisuzováno nejčastěji.
V obou případech jde o horniny nebo minerály skládající se především z kysličníku křemičitého, což je (při troše zjednodušení) také křemen. Ten však není tak obyčejný, jak se nám může zdát. Má výrazné piezoelektrické schopnosti, což znamená, že při mechanickém namáhání na jeho krystalech vzniká elektrické napětí. Jedním z projevů piezoelektřiny křemene jsou i studené „jiskry“, které uvidíme, když o sebe budeme bušit dvěma valouny ve tmě.
Může mít piezoelektřina v kombinaci s dalšími prvky, sloučeninami či minerály na buližníkové skále narušené extrémně hlubokou studnou nějaké nebývalé účinky?

                    Motiv na vitráži zámecké kaple

Tajemství magnetové hory
Podle geologů leží v kopcích Zbirožska okolo milionu tun železné rudy. Kov je tu přítomný především v hematitu (Fe2O3, známý též jako krevel), hnědém až višňově rudém minerálu, který je slabě magnetický a vede elektrický proud. Fyzikové hematit zařazují mezi feromagnetické látky, tedy takové, které lze snadno trvale zmagnetizovat. Mezi jejich vlastnosti patří i to, že zesilují elektromagnetická pole.
To už z hlediska umístění nějaké odposlouchávací či detekční stanice rozhodně významné je. Zvlášť když nevíme, co všechno ukrývala nebo ještě ukrývá hustá síť podzemních chodeb ve skále pod zámkem, jejichž vstupy příslušníci SS uzavřeli železobetonem.
V této souvislosti ostatně není bez zajímavosti, že za časů komunistického režimu na Zbirohu existoval vojenský objekt s krycím názvem Demler, který disponoval nejen jedním až dvěma pověstnými radiolokátory Tamara, ale i dalším podobným přístrojem známým pod označením Ramona. A že kousek odtud z lesa zvaného Kvásek trčel k nebi les podivných antén a stožárů, který byl patrně odloučeným pracovištěm Zbirohu.
Demler měl údajně jen školící a výcvikový účel – jenže mimořádné utajení tomu moc neodpovídá. Mohl se tu na kopcích složených z hornin mimořádných elektrických vlastností provádět i nějaký tajný výzkum?
A tak jsme najednou zase zpátky u Čapkova Krakatitu, jehož podivnou vysílací stanici jsme zmínili v prvním dílu tohoto seriálu. Čapek říká, že stála na hoře magnesitu, což je minerál tvořený uhličitanem hořečnatým, který nemá žádné elektrické nebo magnetické vlastnosti a používá se pro výrobu žáruvzdorné keramiky. Nemyslel ale ve skutečnosti magnetit, železnou rudu prakticky stejných elektrických vlastností jaké má hematit? Tím by parabola mezi Krakatitem a tajnou stanicí SS na Zbirohu dostala úplně jiný smysl...
Mohla být záměna jediného písmenka v názvu minerálu překlepem, anebo záměrem? Znal Karel Čapek tajemství, které kromě něj patřilo jen nemnoha zasvěcencům? Nebo je to celé jen podivná hra náhod?
Nevíme – a možná se to už nikdy nedovíme.

KONEC
Jan A. Novák
Foto autor a archiv