český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

AKTUALITY Z REDAKCE

Jsou prázdniny. Kouzelný čas. Jak jsme se na tohle období ve škole těšili. Jenže, týká se jenom dětí školou povinných? Kdepak. Vždyť je tak bereme všichni. Ty dva letní měsíce jsou časem prázdnin, i to tak říkáme. Dovolenou si stejně vybíráme nejčastěji právě o prázdninách, ať už kvůli dětem nebo že bývá nejtepleji anebo proto, že jsme tak zvyklí.

A tak ožívají kempy po celé republice, na řekách vidíme vodáky, po horách se valí turisté, každá rozhledna je plná lidí. Zoologické zahrady praskají ve švech, chaty a chalupy jsou obydlené i ve všední dny. V lese nepotkáme jen hajného, ale i sběrače borůvek a houbaře. Vlaky i městská doprava jezdí podle prázdninového jízdního řádu, kamenná divadla jsou zavřená, herce potkáme spíš na letních scénách či festivalech. V každém případě prázdninový čas je úplně jiný než zbytek roku.

Bohužel tak jako všechno, co je krásné, většinou rychle uběhne. Tedy, jsou ty naše české prázdniny krátké nebo dlouhé? Jako školáci jsme si dopředu spočítali každý den očekávaného volna. Zvlášť dobré bylo, když začaly už v posledních dnech června a když se do školy šlo třeba až třetího září. Víc než devět týdnů to stejně nikdy nedalo, ať jsme počítali, jak jsme počítali.

Co jinde v Evropě? Nemají je někde delší? Mají, ale je to spíš výjimka. Většina evropských zemí má prázdniny podobně jako my, dva měsíce. Nejhůř jsou na tom asi děti v Dánsku. Prázdniny jim začínají sice 25. června, ale končí už 10. srpna. To v Chorvatsku nebo Maďarsku opustí školáci lavice už v polovině června a zpátky se vracejí na začátku září. Takže dva a půl měsíce. V několika zemích je prázdninový čas dokonce tříměsíční. V Turecku od poloviny června do poloviny září. V pobaltských státech, tedy v Estonsku, Litvě a Lotyšsku, je mají v červnu, červenci i srpnu. Přejme jim to. Ostatně, myslím, že důležitější je, jak prázdninový čas prožijeme. S dobrými lidmi kolem sebe a v pohodě.

Miroslav Dittrich, místopředseda Rady pro rozhlasové vysílání a její mluvčí

Foto: Pixabay

Říkejte si, co chcete, osobně považuji bicykl, velociped, či jízdní kolo za jeden z nejkrásnějších vynálezů lidstva. Hned vedle elektrické kytary a mechanických hodinek, co se do nich nemusí strkat baterka. Uznávám, je to hodně subjektivní názor, a ta kytara z téhle trojice trochu vybočuje, protože potřebuje zásuvku a zesilovač, ale i ji poháním vlastní silou, prsty, a samotná elektřina by bez mého přispění byla k ničemu.

Nicméně zpět k bicyklu. Opřeme se do pedálů a jedeme. Nikam nelijeme žádný benzin. Nevyhlížíme, kdy už bude u silnice pumpa. Prostě si to svištíme a ještě provozujeme zdravý a příjemný pohyb. No, není to nádhera?

V minulých letech jsem si na červenec a srpen dokonce ani nekupoval kupon do tramvajenky. Po Praze je spousta cyklostezek... Teď mám tramvajenku celoroční, ale u osvědčeného letního režimu pokud možno zůstávám.

A kdy jízdní kolo vzniklo? Za předchůdce toho vynálezu by se dala označit Draisina Karla Draise vyráběná od roku 1817 v Německu. Ta se však ještě poháněla tím, že se cyklisté odráželi nohama od země. Tak to vidíte! Dnešní odrážedlo pro děti vlastně není ničím novým.

Šlapací kolo se poprvé objevilo v roce 1861 ve Francii. Nechal si je patentovat Pierre Michaux. Tenkrát kliky na šlapání mělo umístěné na předním kole. Nejezdilo asi příliš rychle, a tak o devět let později přichází na scénu vysoký bicykl s obrovským předním kolem. V roce 1879 sestrojil Angličan Henry J. Lawson „the Bicyclette“, u něhož se energie, kterou lidské nohy pohánějí pedály, přenáší za pomoci řetězu na zadní kolo. Přední i zadní kolo jsou opět stejné a rozdíl mezi tímto a dnešním bicyklem je již jen v materiálech a technických vychytávkách.

Tak. Za chvilku odešlu článek do redakce, vyměním prasklý drát u zadního kola a vyrážím za dobrodružstvím. A vám přeji též šťastnou jízdu.

Jaromír F. Palme, výtvarník a muzikant

Foto: Pixabay

Jakmile zjara vylezou první sluneční paprsky, začínáme odkládat víc a víc svršků. Kdo by se pařil v roláku nebo upnutých džínách? Odhalíme kůži a necháme na ni dopadat blahodárné záření. Letos se do toho jaro pěkně opřelo a tak jsme šli z bundy rovnou do tílka. Zvolna přešlo do léta a zdá se, že vydrží až do podzimu.

Spolu s oblečením ale jakoby odcházely i zábrany a určitá dávka soudnosti. Co bylo dřív tabu, je dnes úplně normální, všechno se smí a to mě děsí. Nahota je všude kolem.

Ráda listuji ve starých časopisech a prohlížím si fotky z doby mojí babičky. V našem redakčním archivu se skrývá nejeden poklad. Často se vracím padesát let zpátky a prohlížím si dobové fotografie. Oblečení bylo proti tomu dnešnímu možná trochu nepraktické délkou i materiálem, přesto však mělo šmrnc, eleganci a úroveň. Vzpomínám si, když nastávající maminky nosily neprodyšné šatovky upnuté až ke krku a bříško neodhalily ani za nic. Stejně jako moje maminka. Psal se rok 1979 a netrpělivě jsem čekala, až přijde na svět sestřička. Bylo mi osm a ani jednou jsem neviděla maminčino bříško. Buď byla v šatech, nebo v noční košili, když večer vylezla z koupelny. A já si to tolik přála, jen ho zahlídnout…

Dneska se to nahotou všude jen hemží. Maminy vystrkují břicha na veřejnosti jakoby nic.

Stejně jako mladé holčiny, které se drží hesla „čím méně, tím lépe“.

Svět je jiný. Všechno je dovolené. Rozstříhané nohavice, švy z vnější strany oblečení, potrhané silonky za nemálo peněz… Vrcholem nevkusu jsou pro mě upnuté legíny, do kterých se nadbytečné špíčky nevejdou ani náhodou, a k tomu upnuté triko končící těsně nad pupíkem. To vídám často na dámách šedesát plus velikosti tři iks el.

Říkám si: jestli mě někdy za deset, patnáct let popadne touha se takhle nevkusně vystavovat a pohoršovat okolí, zastřelte mě!     

Renáta Šťastná, redaktorka a editorka

Foto: Pixabay

Léto láká k procházkám. Kdo by odolal. Též s manželem vyrážíme každý podvečer do lesoparku. Naše trasa se téměř nemění. Už víme, kdo je s námi na stezkách. Za téměř dva měsíce jsme vypozorovali, že v rámci trasy stojíme na poslední příčce pomyslného žebříčku. Jsme jen chodci, kteří ani sportovní oděv nemají. Klidně si to šinou v keckách, kraťasech a triku. A překážejí.

Nad námi stojí ti, co v rukách třímají nordické hole – mají pomůcku, už jsou za sportovce. Zdá se, že kdo nemá doma hole, sežene si děcko. Chodec s potomkem je okamžitě zařazen výš. Jenom nekráčí, on i běhá, protože robě zřídkakdy postojí a zásadně míří jinam, než by dospělý chtěl.

Na další příčce stojí pejskaři. Zodpovědní vedou svého čtyřnohého kamaráda na vodítku a sbírají exkrementy, nezodpovědní ho nechají lítat po okolí a dělají, že případnou hromádku nezaznamenali. Jsou za ochránce přírody. Bohužel absolutně nepřipouštějí, že se okolí může jejich hafana bát a věta: „On nic neudělá, je to takový mazel,“ moc klidu nešťastníkovi nepřináší, obzvláště když jde o dogu rozměrů telete.

Je to zvláštní, kterak se lidstvo dělí do sekt i při odpolední procházce. Ty příčky jsou zřetelné a tu a tam se obyčejný chodec docela strachuje, aby nebyl vypuzen z kruhu vyvolených.

A to nehovořím o těch, co místo procházky volí projížďku. Kolaři se prostě vyskytují naprosto všude. Nejen na cyklistických stezkách, ale i na těch chodeckých. Bez varování prosviští kolem opěšaných, zvoní o sto šest a mnohdy ani nepoděkují, když jim uhnou. Častokrát se na stezce pro pěší kráčejícímu zdá, že najednou zabloudil do pelotonu Závodů míru, jak se kolem něho míhají pestrobarevné dresy.

Rozhodně však není třeba se bát a ustupovat z vydobytých pozic. I když člověk stojí až na posledním stupínku, nemusí místo procházky volit gauč a televizi. Tam ho sice nikdo neohrozí, ale na zdraví mu to nepřidá.

PhDr. Jana Semelková, šéfredaktorka

Foto: Pixabay

Partneři

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test