český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

AKTUALITY Z REDAKCE

Každý nový rok s sebou přináší změnu. Nejsem sice velký fanoušek všelijakých novoročních předsevzetí, která málokdy přežijí Tři krále, přesto nemohu popřít, že se s každým novým rokem něco trochu změní. Konec konců usvědčuje mě vlastní ruka, které vždycky nějakou dobu trvá, než se naučí u data psát rok s novou číslovkou na konci.

Čas plyne kupředu i v cyklech. Některé věci se stále opakují – například církevní rok se svojí sestavou svátků, ale třeba i narozeniny, jmeniny a výročí našich blízkých – některé ale jdou jen jedním směrem. Kdo viděl na vlastní oči vyrůstat své děti, moc dobře ví, že to je proces, který se nedá ani zastavit, ani vrátit, jakkoli by třeba člověk někdy chtěl. Stejně to je i s životem každého z nás, s životem, který jako řeka plyne zákonitě jenom jedním směrem.

Na sklonku minulého roku jsme se jako časopis i jako redakce rozloučili s naším vydavatelem a patronem JUDr. Františkem Taliánem – tím se uzavřela jedna kapitola, ale jenom proto, aby se vzápětí otevřela nová. A stejně tak, jako u všech změn, které přináší nový rok nebo jakákoli zlomová situace v životě, je důležité hledět budoucnosti vstříc nikoli s nedůvěrou, ale s nadějeplným optimismem.

Znám mnoho lidí, které v životě potkala zlomová událost, ať už to bylo v osobním životě, v zaměstnání, nebo třeba proto, že se sami rozhodli se svým životem něco zásadního udělat. Vždycky jsem obdivoval, když se k takové změně dokázali postavit pozitivně a vidět v ní v první řadě novou naději a výzvu do dnů budoucích. Možná, že to máte podobné.

Přinese rok 2019 něco nového, něco, z čeho se budeme moci radovat a těšit? Já věřím, že ano, a zároveň věřím, že u toho budeme spolu. Při všech změnách, které v životě nastávají, je totiž důležité, aby zároveň něco zůstalo pevné a stabilní. A pro nás v redakci Naší rodiny jste touto stabilitou, o kterou se opíráme, právě vy. Budiž vám za to díky a za nás všechny vám přejeme srdečné pour féliciter 2019.

ThDr. Petr Jan Vinš, redaktor

Foto: Pixabay

To nám to zase uteklo jako voda. Než se člověk pořádně nadechl, znovu chystá překvapení pro blízké pod stromeček, uklízí, peče a chystá se na Štědrý večer. Snad se letos ubráníme spotřebnímu přístupu a vše bude, jak má být. V pohodě, klidu, rozjímání…

Právě vyšlo poslední dvojčíslo padesátileté Naší rodiny. Chystáme se společně na jednapadesátku. Věřím, že se bude dařit jako v ročnících předchozích. Aby se všechno patřičně povedlo, je čas bilancovat, rozebírat, hodnotit. Kudy vyrazit, kam se posunout, koho nově oslovit.

Proto coby šéfredaktorka beru zase po roce tužku a píšu si na papír do kolonky s plusem nahoře, co se opravdu zdařilo, a do kolonky minusové, kam už raději nelézt. Naštěstí na to nejsem úplně sama. Při ruce mám dopisy čtenářů. Plusových znamének je většina. A těch několik minusů jsme si do jednoho zasloužili. To však neznamená, že bychom v redakci měli usnout na vavřínech a vesele se oddávat lenošení, když se tak dobře vede. Kdepak.

Kudy půjdeme dál? Především zůstaneme pohodovým časopisem. Budeme hledat zajímavé lidi a jejich příběhy, jež se objeví v Rozhovorech. Určitě navštívíme místa od nás kousek dál v rubrice Cestopis, vydáme se po pěšinách i silnicích doma v Tipech na výlet. Svět víry na osvědčených stranách neopomineme, před ním se zaskví zajímavosti z Moravy, Slezska i Čech. Zůstane receptář, Zdraví i Rodina od A do Zet, budeme vařit, číst a luštit.

Hlavně se těšíme na příspěvky čtenářů, které otiskujeme v Kaleidoskopu. Máme radost, že se rubrika osvědčila a někteří dokonce píšou opakovaně. A co vy, ostatní? Nenechávejte si svoje příběhy jen pro sebe. Těšíme se na ně v redakci a určitě udělají radost dalším čtenářům.

Vánoce jsou tady, v redakci už máme rok 2019, protože jsme o kus napřed. Vám přejeme štěstí a zdraví, hodně spokojenosti a hlavně, ať je nám spolu pořád tak dobře, jako je doposud.

PhDr. Jana Semelková, šéfredaktorka

Foto: Pixabay

Když jsem byla malá, chodila jsem pro vánoční stromek s otcem. Byla to taková malá rodinná tradice a já jsem směla vybírat, který se mi nejvíc líbí. Před kostelem svatého Josefa na nedalekém náměstí stávala ohrada, ve které na nás čekaly stokrát přebrané smrky nevalné kvality. Bylo obtížné najít exemplář, který by byl přijatelný alespoň ze dvou stran – proto náš stromeček vždycky stával v rohu, který navíc z jedné strany částečně zakrývala knihovna.

Jednou jsme pro stromek vyrazili obzvlášť pozdě, necelých čtyřiadvacet hodit před Štědrým dnem, a v ohradě jsme našli už jen opravdové chudáky. Otec je označil za košťata a vyjádřil se v tom smyslu, že vydat peníze za takové ubožáky může jen ubožák. Prodejce s ním kupodivu souhlasil s tím, že by byly dobré leda tak na větve. Poté se zeptal, jestli vlastníme velkou vázu, a doporučil nám přehodnotit tento nejtradičnější symbol Vánoc. Po chvíli přemlouvání se otec užuž zdál být nalomený, já nikoli. Vánoce bez stromečku pro mě byly nepřijatelné. V tu chvíli jsem si všimla, že po tenkém kmínku jednoho z ubožáků stéká pryskyřice, a chopila se příležitosti. Poukázala jsem na skutečnost, že stromek pláče, neboť ho nikdo nechce, a odmítla jsem odejít bez něj. Otec protestoval, ale byla zima a já jsem trvala na svém, a tak nakonec povolil.

Doma jsme se pochvaly nedočkali a babička prohlásila, že o svátcích nebude moct pozvat přítelkyně na návštěvu, aby ji nepomluvily. Bylo to sice podivné tvrzení, protože babiččiny přítelkyně k nám chodily na Tesavelu, nikoli obdivovat vánoční strom, ale přesto jí všichni dali za pravdu a napřesrok otec raději objednal vánoční stromek u známého v Dobřichovicích.

Uplynul rok a my jsme vyrazili pro protekční strom. Místní hajný se ovšem ukázal jako milovník slivovice, padl si s mým otcem do noty, a tak jsme luxusní smrček dovezli vlakem z Dobřichovic ještě zuboženější, než byl ten předchozí. Od té doby převzala iniciativu babička, i když její přítelkyně k nám beztak dál chodily výhradně na tu Tesavelu.

Magdalena Wagnerová, spisovatelka

Foto: Pixabay

Nevím, co je to za národní sport, brát věci, které patří jiným. Jeden s láskou a pílí vytvoří něco, z čeho má radost, užitek, a dává smysl, aby vzápětí přišel druhý a výsledek snažení zničil, pošlapal, zahodil, odnesl… Narůstá nepěkný nešvar: okrádáme se i na místech, která by měla vzbuzovat úctu a respekt – na hřbitovech.

Často slýchám a vídám ve zprávách, jak vandalové zničili náhrobky, rozkopali květináče, zhanobili sochy svatých a andělů. Pokaždé mě rozesmutní představa, jak se asi cítí pozůstalí, když přijdou s kytičkou za svými drahými zesnulými a vidí onu spoušť.

Letos se podobná zkušenost nevyhnula ani nám. Máme předky pochované na tuchoměřickém hřbitově. Chodíme tam často, hlavně maminka. Jaké bylo její překvapení, když přijela rozsvítit na hrobě svíčku a zjistila, že nádherná květinová mísa, kterou tam položila na Dušičky a jež měla v květu přečkat zimu, je pryč. Na oplátku na náhrobku našla podivnou konstrukci, pravděpodobně šlo o zbytek věnečku. Stála mlčky a se svěšenýma rukama, v očích měla slzy. Nebylo jí líto dvou stovek, které zaplatila v květinářství, bylo jí smutno z toho skutku samotného.

Chtělo se mi brečet jen při pohledu na ni, když mi vše později vyprávěla. Ač mám zpravidla celkem slušnou vyřídilku, v tu chvíli jsem nenašla správná slova. Zaplavil mě pocit hořkosti a někde uvnitř mne přetrvává. Ptám se, odkud se takové činy berou?

Denně se setkáváme se skutečnostmi, nad kterými rozum stojí. V té záplavě negativních informací nemáme čas na vlastní prožitky. Což takhle jednou úplně vypnout a dopřát si pořádný odpočinek? Nevíme-li kde, inspirací mohou být například Lázně Teplice nad Bečvou. Ručím za to, že umí pohladit po těle i duši. A nechceme-li opustit teplo domova, pojďme si zpříjemnit čas třeba prostým čtením. Svět bude hned krásnější!

Renáta Šťastná, redaktorka a editorka

Foto: Pixabay

Partneři

Diamant Expo

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test