český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

AKTUALITY Z REDAKCE

Letos je na konci letopočtu osmička. Pro Čechy osudová, alespoň se to tak říká. Neplatí to samozřejmě o všech „osmičkových“ rocích. Rád bych jeden připomněl, protože by se na něj možná zapomnělo. A byla by to škoda, neboť šlo o vpravdě důležitý mezník.

Řeč je o roce 1838. Tenkrát majitel novohradského panství na jihu Čech hrabě Buquoy vyhlásil přírodní rezervaci Žofínský prales. Bylo to vůbec poprvé v českých zemích, dokonce poprvé v celé Evropě, kdy někdo vyňal část území z lesního či zemědělského hospodaření a ponechal je samovolnému vývoji. K neobvyklému nápadu vyhlásit rezervaci, a to byl v první polovině 19. století zcela neslýchaný krok, přivedli Buquoye lesníci. Ti ho upozornili na prastaré porosty nedotčené těžbou. Osvícený hrabě se rozhodl prales zachovat pro příští generace.

Není důležité, že později, když byl majitelem panství jeho syn, hrozilo pralesu úplné vymýcení. Ani to, že došlo ke zmenšení chráněné plochy z původních třiceti osmi hektarů na necelé dva. Důležité je, že k vyhlášení došlo a že postupně vznikaly další chráněně plochy. Zpočátku pomalu, třeba proslulý Boubínský prales byl vyhlášen až o dvacet let později, shodou okolností také v „osmičkovém“ roce 1858. Po něm přišly další rezervace.

Léta prošla a dnes jsou u nás stovky chráněných území. Z toho čtyři národní parky, šestadvacet chráněných krajinných oblastí, stovky přírodních rezervací a přírodních památek. Co všechno dnes vlastně chráníme? Zdaleka to nejsou jen části přírody ponechané vlastnímu vývoji. I když pralesy stále patří mezi přírodní perly, na jiných lokalitách ochránci proti lesu bojují. A jako boj to i vypadá. Kupříkladu do přírodní památky Na plachtě u Hradce Králové opakovaně vpouštějí tanky a nákladní auta! Narušují povrch, aby nezarostl křovinami a lesem. Právě narušený povrch vyhovuje vzácným obojživelníkům, motýlům nebo rostlinám.

Zkrátka dnes chráníme nejenom původní přírodu, ale i krajinu, kterou člověk přeměnil v minulosti. A to všechno začalo v jednom „osmičkovém“ roce před 180 lety.   

Miroslav Dittrich, člen Rady Českého rozhlasu

Známe jej asi všichni, kteří pracujeme s internetem. Má zvláštní jméno Google a je to nejčastěji využívaný internetový vyhledavač. Protože vznikl v takzvané předgooglovské době, kdy si jeho programátoři nemohli okamžitě ověřit správnost své domněnky, získal jméno omylem. Správně by se mu totiž mělo říkat Googol, což značí velmi vysoké číslo, které lze zapsat jako jedničku a sto nul za ní, zkráceně jedenkrát deset na stou. Mezi mladou generací se mu familiárně říká „strejda Google“. K němu pak neodmyslitelně patří „teta Wiki“, což je zase přezdívka otevřené webové encyklopedie Wikipedia.

Tento celkem harmonický pár tvoří prostor pro nepřeberné množství informací. A je pouze na nás, kterým budeme věřit a kterým nikoli. Žijeme přece v informačním věku a dennodenně se na nás valí tisíce a tisíce zpráv, mezi nimi i velké kvantum dezinformací, ať už cílených nebo nezáměrných. Pouze naše inteligence a smysl pro pochopení souvislosti by nás měly každého chránit před neuváženými kroky, které by mohly vyplynout z přečteného.

Uvedená negativa jsou důsledkem lidské potřeby shromáždit veškeré vědění na jednom místě. Už takzvaní encyklopedisté se snažili pod vedením Denise Diderota a Jean Baptiste Le Rond d'Alemberta v 18. století sepsat Encyklopedii a podat tak celkový obraz úsilí lidského ducha na celém světě od počátku věků.

Jsem hrdá, že podobný záměr napadl rovněž někoho z české kotliny. Tehdy sice království patřilo do habsburské monarchie, ale Jan Otto se vždy hrdě ke svému češství hlásil. Jemu můžeme děkovat, že spatřila světlo světa největší česká tištěná encyklopedie, tzv. Ottův slovník naučný. K jeho stránkám se uchylovaly generace a generace v touze po vědění a dodnes je celkem vyhledávaným slovníkem českých domácností. Takový Google v menším provedení.

Od otištění prvního svazku encyklopedie letos uplyne 130 let, a proto jsme o ní připravili poutavý článek. Najdete jej v tištěném vydání na straně 20. 

Mgr. Jitka Neureuterová, tajemnice redakce

Na únor pro vás chystáme reportáž z Pražské konzervatoře! Na titulní straně čísla 6 se objeví studentka Pavla Tesařová, kterou jsme vyfotili přímo v prostorách školy. Takto ji svým objektivem zachytil náš redakční fotograf Miroslav Martinovský. 

 

Zdá se mi, že se spolu čím dál víc dorozumíváme pomocí zkratek a symbolů. Souhlasné jojo si zkrátíme na jj, mám tě rád přisviští jako mtr, na znamení souhlasu pošleme symbol palce nahoru, je-li něco opravdu vydařené, pak klidně dva či tři. A to nemluvím o vyjadřovacích prvcích omladiny.

Chvíli mi trvalo, než jsem vstřebala OMG. Připomínal mi zkratku automobilky, což mě mátlo, ale záhy mi syn, s pohledem jak jsem úplně nemožná, vysvětlil, že je to ach můj bože. Pak přišly další. Třeba WTF (co to sakra znamená?), LOL (směju se, až se za břicho popadám) a jiné. Přitom máme tolik českých slov, jimiž se můžeme vyjádřit i bez překladového slovníku. Tak proč mluvíme jako roboti? Ti mladší, ve věku mého patnáctiletého syna, nejspíš ucedí: „Klidnoooou (dramaticky protaženě), dneska je to ‚kúl‘…“ Jako bych ho slyšela.

Možná na to jdu po staru a hledám, na čem jsem vyrostla. Dříve narození namítnou, že je to otázka výchovy. Bezesporu. Jako matka žijící v období puberty svého „týnejdžra“ mohu zodpovědně říct, že ač se snažím sebevíc, vštěpuju mu zásady slušného chování a správných mezilidských vztahů, ovlivňuje ho všechno, co přichází z venku, a chová se podle toho, co mu připadá zajímavější. Jsem tedy nemoderní matka. Stále se ptám, co vysloveným výrazem myslel. Tyhle otázky ho zdržují, protočí oči v sloup a odchází. Když se naopak snažím být „kúl“ a vzpomenu si na některou z populárních zkratek, vzniká trapas, neboť většinou nechápu správně význam a použiju ji úplně jinde, než by se hodila. V tu chvíli mě obdaruje soucitným pousmáním.

Nezměním to, doba je taková. Je mi to líto, ale učím se s tím žít. Co bylo, se už nevrátí, a tak si doby, kdy byli lidi víc pro lidi, aspoň hýčkám ve vzpomínkách. Hledám místa, kde je mi dobře. Vím, že když si přečtu něco pěkného o cestování, víře nebo čtení na pokračování, zase mi bude fajn.

 Renáta Šťastná, redaktorka a editorka

Partneři

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test