český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

AKTUALITY Z REDAKCE

Na dveře zaklepalo září, stromy vypadají podzimně už měsíc a zeleň všude doslova zmizela. Letos jsme se k otavám nedostali, ani být nemůžou. Babí léto se vybarvilo o měsíc dřív. Z vodních toků se stávají potoky a potůčky, rybníky se smrskávají do kaluží. Zdá se, že jsme urazili svým chováním paní Vodu. Zanevřela na nás a je jí buď moc, nebo málo. Nikdy akorát.

Slunce žhne a pálí. Neznám snad jediný den, kdy by pořádně zapršelo. Nemyslím návalové deště, co jsou hned pryč, nebo deset kapek z pidiobláčku, ale pěkný životadárný déšť. Jenže co se divíme, co by se paní Voda namáhala. Pořád dokola něco betonujeme a odvodňujeme, silnice stavíme… Kam zmizely mokřady, poděla se jezírka s vodní havětí? Zdá se, že o podvodním sladkovodním světě už budeme jen číst v obrázkových knížkách.

U nás za vsí kdysi bývala Louže – opravdová kaluž. Do onoho „ďolíku“ se sbíhala voda z okolního pole. Vytvořila se nádherná oáza, cíl odpoledních procházek. Kolem Louže normálně rostlo obilí. Nikomu dlouho nevadila, až se rozhodlo, že bude lepší ji na poli nemít. Chytrými zásahy zmizela. Ani rákosový doutník po ní nezůstal. Jen na jaře zbyla voda. Tedy pokud v zimě sněžilo. A tak voda, která neměla kam jít, vytvořila během krátké chvíle z obilného pole rýžové. Bohužel, rýži nikdo nezasadil!

Tak to bývá s naším novátorstvím dost často. Místo pomoci uděláme přešlap, ale neomluvíme se, nepřiznáme barvu. Naopak, na jednu hloupost nabalujeme další a další, aby si nikdo nevšiml, že jsme udělali chybu. Zapomněli jsme, že přiznání omylu je přínosem, na rozdíl od chvástání a předvolebních projevů.

Protože už je zase před volbami, obávám se, že budeme muset uraženou paní Vodu odprosit bez nařízení vedení. Nečekat, až se nějací radní na něčem domluví. Stejně jako všichni, kdo obnovují staré domy a dělají svůj kout, v němž žijí, hezčím. Však putovní výstava Má vlast o nich pěkně hovoří a je dobrým příkladem i pro ostatní. Tak se nechme inspirovat.

PhDr. Jana Semelková, šéfredaktorka

Foto: Pixabay

Během svých vysokoškolských studií jsem pendlovala mezi Moravou a Prahou výhradně po železnici, na které tehdy ještě neexistovalo konkurenční prostředí, což mě naučilo od cestování vlakem naprosto nic neočekávat. Od té doby považuji každou cestu, kdy na trati není výluka, pod kola neskočil sebevrah a já spolu s dalšími deseti cestujícími nestojím na jedné noze v chodbě u záchodu, za malý železniční zázrak. Tím, že nikdy nic nečekám, vlastně můžu být vždy jedině překvapena. Mile.

A přesně to se mi před časem stalo. Nastoupila jsem do vlaku vypraveného naším národním dopravcem a než jsme vyjeli ze stanice, pan průvodčí obešel kupé a ukázal nám, cestujícím, jak máme co nejefektivněji využívat klimatizaci. Přiznám se, že jsem z toho byla úplně paf! Čekala jsem po obou stranách vlaku okna dokořán a průvan, vedle kterého jsou i pověstné americké hurikány vlastně jen takové legrační meluzínky. Taky že ta okna budeme dalších dvě stě padesát kilometrů jako blázni pravidelně posouvat nahoru a dolů podle toho, jak má kdo ze spolucestujících citlivé uši. A ono ne! Prostě najednou tu byla klimatizace. Vuola la!

Z euforie, v rámci níž bych si v cílové stanici klidně nechala na předloktí vytetovat lokomotivu, prvorozeného syna pojmenovala Pendolino a své životní úspory bez váhání vložila do kilometrické banky, mě vytrhla čtyřčlenná rodina, která „přistoupila, prosím“, jak se říká železničním žargonem. Zatímco větřík uvnitř stále ještě příjemně pofukoval, dění v kupé nabralo rychlý spád. Cizí dcerka se zašklebila, že takový průvan teda ne, a máma, byť bylo venku rovných pětatřicet stupňů, přiskočila, a dekou připravenou do letadla zacpala všechny průduchy. Pořádně. Jako když v prosinci v horské chatě na Kvildě táhne pode dveřmi a vy už vážně nevíte, co s tím. A mně nezbylo, než si vzít náš časopis a udělat si z něj vějíř. Vy si jej ale raději přečtěte.

MgA. Monika Valentová, redaktorka a webmaster

Foto: Pixabay

Léto pomalu přechází v babí, škola už volá, ale turistická sezona ještě zdaleka nekončí. A tak mě napadá, jestli to letos zase bude Chorvatsko, vítězná země, do které pojede nejvíc lidí z České republiky na dovolenou. V posledních dvaceti letech tomu tak bylo, i když jednou vyhrálo pomyslný souboj Slovensko.

K Jaderskému moři odjede každý rok kolem osmi set tisíc lidí. Co nás tam tak táhne? Proč jsme si tuhle zemi oblíbili? Co je na Jaderském pobřeží tak zvláštního, že se tam desetitisíce lidí z Moravy i Čech tak často vracejí? Možná na pobřeží od Istrie až po Dubrovník nebo až po Ulcin v sousední Černé Hoře si každý může najít to, co mu nejvíc vyhovuje. Buď písčité rozlehlé pláže, nebo jen malé téměř zapomenuté zátoky. Hlubší vodu nebo pozvolný vstup do moře. Anebo skalnaté břehy s průzračnou vodou.

Ostatně fotografie z těch míst nelžou, barva vody je jako duha od světle zelenomodré, přes několik odstínů azurové až po temně modrou v největší hloubce. Na pobřeží svěže zelené borovice a cikády, které koncertují do noci.

Možná hraje roli i to, že Jadran není daleko a i po cestě je nač se dívat. Plitvická jezera nebo vodopády na řece Krka. Skály, kaňony, průzračné řeky a „prérie“ ve vnitrozemí. Na mnohých z těch míst se točily dnes už mýtické filmy o Vinnetouovi. Všelijaké dobroty v konobách a restauracích. Pljeskavica, čevapi, telecí játra, ryby, krevetky, anebo paštičáda. To je tradiční dalmatská specialita, která se podává většinou s noky. Je to vlastně svíčková, ale bez smetany. Večery v městečkách, v malých přístavech s plachetnicemi a rybářskými loďkami, romantická dalmatská hudba. Hluboké mužské hlasy zpívají o lásce, o srdci, o moři.

A místní lidé. Když jsme v Chorvatsku, jsme mezi nimi. Oni také přijíždějí k moři, na pláže, na dovolenou nebo na víkendy. Mají podobnou mentalitu jako my. Mluví jazykem, kterému víceméně rozumíme. Domluví se každý i bez angličtiny. To všechno dohromady vytváří jakousi atmosféru, pocit, dojem, vzpomínky. A zřejmě i touhu se vracet.

 

Miroslav Dittrich, místopředseda Rady pro rozhlasové vysílání a její mluvčí

Foto: Pixabay

„Jauvajs!“

„Co je?“ ptá se žena a zastavuje vedle mě.

„Nevím, najednou mi projela nohou ostrá bolest. Tady pod řemínkem sandálu,“ slézám z kola, zouvám sandál.

„Že by tě něco hryzlo? Máš tam červenou tečku. Možná vosa... Jsou to pěkný potvory.“

Druhý den mám sraz s violistkou, nahráváme party na nové CD naší kapely.

„Co je novýho?“ ptá se violistka.

„Dobrý. Něco mě ale kouslo do nohy. Byli jsme na kole...“

„Pes?“

„Ne. Nejspíš vosa.“

„No jo, to jsou pěkný potvory!“

Zvoní mi mobil. Paní nakladatelka se ptá, zda pro ni mám ilustrace do nové učebnice. Myslím, že už jsem někdy zmiňoval, že se živím jako knižní ilustrátor.

„Vy nějak pajdáte,“ diví se paní nakladatelka.

„Něco mě kouslo do nohy. Pes to nebyl...“

„To byste asi pajdal jinak. Vosa, že jo? Letos jich zase je. Nevypadáte dobře, hodím vás autem domů.“

„Bolí tě, když na to šlapeš?“ ptá se žena.

„Jo, rozhodně to plaská mnohem pomaleji, než bych si představoval. Teda jestli vůbec. Co myslíš?“

„Nevím..., tak si zajdi zítra k doktorce. Předepíše ti antibiotika.“

„Paní doktorko, možná je blbost chodit sem s bodnutím od vosy...“

„Máte to nateklé, máte určitě zánět, napíšu vám antibiotika, budete je brát deset dní a odpočívat, jsou to potvory, letos se nějak přemnožily,“ sděluje mi paní doktorka a vyhrnuje dolní okraj lékařských kalhot, aby mi na oplátku ukázala své štípance.

Jsme na chalupě, noha už je skoro splasklá.

„Menší odpolední výlet na kole snad neuškodí, to je skoro, jako bych byl v klidu. V Živci si dám nealko pivo, aby se to netlouklo s těmi prášky...“

Odpoledne uběhlo...

„To byl pěkný výlet, že? Co hledáš?“ ptá se žena, když vidí, jak prohrabávám batoh.

„Ale nic... Asi jsem v Praze nechal ta antibiotika...“

 

Jaromír F. Palme, ilustrátor a muzikant

Foto: Pixabay

Partneři

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test