český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

AKTUALITY Z REDAKCE

Ráno, když se člověk probudí, je trochu naštvaný, že musí vstát a něco dělat, nejraději by si ještě hodinku pospal. Přece však vstane a pomalu roztočí kolotoč návyků a povinností, které musí každý den udělat. Náladu mu trochu zvedne pohled z okna ven – je tam stále více světla, které proniká i k němu domů, ba dokonce ještě dál a hlouběji, až někam do jeho srdce. Najednou už to není tak hrozné, kupodivu se i těší na to, s kým se setká a co všechno během dne prožije.

Také to takhle každé ráno vnímáte? Ať už lépe než já, nebo stejně, je před námi každopádně zase jeden den života a záleží jen a jen na nás, jak jej prožijeme. To, že bude stejně dlouhý jako včerejší a jako předvčerejší, ještě neznamená, že bude úplně stejný. Pokud to aspoň trochu jde, můžeme kolotoč návyků mírně přibrzdit. Nemusíme přece stihnout úplně všechno. A pokud to jde ještě o trochu více, můžeme jej dokonce zastavit.

Ano, to je ono. Na chvíli se zastav a podívej se. Namátkou si vzpomínám na slova jedné starší písničky, kterou jsem jako kluk rád poslouchal z rádia: „Podívej, kvete růže, podívej...“ Teprve, když se člověk zastaví a pohlédne třeba na tu růži, vidí, jak je hezká a užasne nad tím. Také mu dojde, že to není samo od sebe, a žasne ještě víc.

To ale není všechno. Větší údiv ho čeká, když se zastaví a dá do řeči s nějakým člověkem. Tedy, pokud druhý má také chvíli času a náladu na pár slov. Může to být člověk, kterého už známe, třeba někdo z práce, ale teď, když jsme ho poznali víc, vidíme, co nám dosud unikalo, že je fajn mít takového kolegu.

Jdeme-li například v Plzni centrem města, můžeme se zastavit a podívat téměř kamkoli a všude vidíme něco pěkného a zajímavého. Koukneme vzhůru: stometrová věž katedrály, koukneme nalevo či napravo: staré pěkně opravené historické domy, každý v jiné barvě, koukneme za sebe: jede auto, honem stranou…

Možná, že někdo má natolik nabitý den, že se ani na chvíli zastavit nemůže. Opravdu? Jeden řidič autobusu mi kdysi říkal: „Pořád jsem někam pospíchal, neměl na nic čas. Pak jsem měl jednu větší bouračku, najednou ležel dva měsíce v nemocnici – a měl času dost.“

Takže přece jenom: raději se na chvíli zastav a podívej se.

Jiří Barhoň, kněz

Foto: Pixabay

Představte si, že odpočíváte na lavičce v centru města, čtete si časopis – třeba Naši rodinu, necháváte si po obličeji klouzat hřejivé sluneční paprsky… a najednou se kousek od vás objeví tři sloni. Ano, sloni! Přesně k takové kuriózní situaci došlo začátkem května na přerovském náměstí T. G. Masaryka, kde se trojice obřích tlustokožců, jen tak mírnix tírnix, promenádovala za doprovodu svých chlebodárců z cirkusu.

Než došli sloni na náměstí, zablokovali na několik minut dopravu na jednom z městských kruhových objezdů, kde pojídali okrasné keře, a svačinku dotovanou magistrátem následně zapili vodou z místní kašny. Policie médiím poskytla kamerové záběry, které mapují část sloního výletu, a zástupce ředitele přerovské Městské policie k této zvířecí anabázi řekl: „Pracovníci cirkusu se spontánně rozhodli uspořádat v Přerově atrakci, protože se to tak prý dělá i v jiných městech. Kamery zaregistrovaly slony až u náměstí, ale tlustokožci urazili kus cesty od cirkusové loučky u Michalova až do centra.“

Atrakce, kterou by v Riu de Janeiru nebo srílanském Kandy pro její všednost místní možná ani nezaregistrovali, v Přerově právem vzbudila pozdvižení. Slona na ulici tu přece jen nepotkáte každý den. Celá záležitost je o to komičtější, že se zde dlouhé roky jedná o výstavbě obchvatu města, dopravní situace v Přerově je totiž i bez slonů na kruhovém objezdu dlouhodobě neúnosná.

Kromě byrokracie brzdí výstavbu dálnice i ochránci přírody a ekologové. Ve zdejších polích totiž žije několik chráněných druhů hlodavců a obojživelníků… a teď tu navíc máme ty slony! Pevně doufám, že se nikdo z aktivistů nedozví, kudy přesně vedly stopy tlustokožců, protože mi instinkt říká, že by se v těchto lokalitách už nikdy nic nemohlo vybudovat.

Taktéž doufám, že se slonům centrum líbilo a že i navzdory doprovodu městských strážníků v závěru jejich výletu Cirkus, jak říká filmová klasika, bude! 

MgA. Monika Valentová, redaktorka a webmaster

Foto: Pixabay

Slovo povinnost slýcháme v dnešní době poměrně neradi. Možná je to proto, že se jich na nás hrne bezpočet – ať jsme děti školou povinné nebo senioři. Povinnosti pracovní, povinnosti domácí, do toho všelijaká administrativa, daňová přiznání a tak dále a tak podobně. Je jich tolik, že mnohdy sami ztrácíme přehled, máme pocity zavalení, vyhoření…

Povinnost rovná se otrava, skoro by se zdálo. Nemusí to tak ale být vždycky. Je na místě zamyslet se nad tím, jaké jsou skutečné povinnosti, respektive co z našich povinností je opravdu podstatné.

Sám jsem si tímhle myšlenkovým postupem prošel, když jsem vyrazil na dobrovolné vojenské cvičení – něco o něm se můžete dočíst v aktuálním čísle časopisu. Byla to zajímavá zkušenost. Najednou prostě fyzicky člověk nemá čas a prostor na „hlouposti“. Najednou všechny takové ty drobné každodenní povinnosti musí stranou a zůstane jenom to, co bylo opravdu bezpodmínečně nutné – a co se dalo vyřídit v zřídkavých chvílích volna nebo opušťáku.

Ale nemusí to být zdaleka jenom vojna, pokud do života člověku vstoupí nějaká nečekaná událost, například nemoc, také si musí utřídit priority a třeba zjistí, že mnoho z toho, co ho dosud tolik tlačilo, tížilo a stresovalo, vlastně vůbec závažné není. Ne snad že bych vám, milí čtenáři, přál nemoc nebo vojnu, ale zamyslet se nad tím můžeme i v klidu doma.

Máte se vztahem k povinnostem také obdobnou zkušenost? Spíše vás tíží drobné, mnohdy malicherné každodenní starosti, nebo se dokážete soustředit na to opravdu podstatné a tím ostatním se nenecháte ubít? A není nakonec tou největší povinností pro každého z nás dbát, aby nás všechny ostatní povinnosti docela neuštvaly a abychom si dokázali najít čas a energii třeba i pro své blízké, přátele, rodinné příslušníky – zkrátka pro ty, které máme rádi? To by totiž neměla být jenom povinnost, ale především radost! A všechny povinnosti, které se nám stanou radostí, se mnohem snáze nesou.

ThDr. Petr Jan Vinš, redaktor

Foto: Pixabay 

Jak už jste si jistě všimli, máme s mým čtyřnohým domácím mazlíčkem celkem parťácký vztah, který se projevuje různě. Například jeho trpělivým vyčkáváním, než přijdu z práce domů a budu se pánovi domu věnovat. Nebo radostným vítáním, s předením a otíráním se o moje nohy, sotva vstoupím do bytu.

Jenže občas kocour takzvaně nemá den a já – byť přijdu v tradiční odpolední hodinu – jsem nečekaná a nezvaná. Přesto vejdu a zjišťuju, že obvyklý uvítací výbor není. Marně pátrám po čtyřech tlapkách, osvaleném tělíčku a zvídavých očích. Hledám ho na obvyklých místech, volám, lezu skoro po čtyřech, abych vypátrala, co se děje a proč „výbor“ nenastoupil…

Pak to uvidím. Mírně vyvýšený hrbolek pod přikrývkou na posteli. Neznalec by řekl, že jsem si tam ráno položila noční úbor, ale není to pravda. Když deku opatrně odrhnu, hrbolek se na mě rozespale podívá, a buď se slastně protáhne na znamení – rád tě vidím, tady mám bříško a šimrej mě –, nebo se kukadla zavřou a klubíčko se zamračí a ještě více sbalí. V takovou chvíli vím, že vládce můj, slunce moje jasné, ještě nedospal noční sprint po bytě, hrátky s gumovou myškou, případně golfovým míčkem, a nemá cenu se o cokoli snažit. Až si baterky dobije, přijde sám a bude dělat jako by nic, otře se mi o nohu na znamení: tak čau, dodavatelko masových kapsiček, jak ses celý den měla, povídej.

A já jsem vlastně ráda, že se mi otravně nevnucuje, protože kočky něco podobného nemají vůbec v povaze. To se mi na nich nejvíc líbí. Opravdoví přátelé jsou ostatně podobní a ani jim vnucování není vlastní.

Proto doufám, že se otravně nevnucuju, když právě teď upozorním v čísle 19 na rubriku U rodinné plotny. Kolega Petr Jan Vinš totiž sepsal několik receptů z jidiš kuchyně, která mě velmi oslovuje. Snad potěší i vás. Ale pevně věřím, že radost učiní nejen zmíněná rubrika.

Mgr. Jitka Neureuterová, tajemnice redakce

Foto: Pixabay

Partneři

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test